Šla domů šouravým krokem, jakoby čekala, že ji každou chvíli někdo doběhne. Ale ona věděla, že ne. On takový není. Miluje ji, vidí mu to na očích. Vždy po ní přejíždí pohledem, aby se pak zastavil u nějakého nedostatku jejího vzhledu. Ji to rozčílí a on se směje. Ale dnes ne.

Začíná s ní lomcovat vztek. Takhle to dál nejde! Musí se to nějak vyřešit, ale... má na to? Mají na to oba?

Došla k menší obytné budově, zachrastily klíče a ona prochází temnou chodbou, jde po schodech, zahýbá za roh, až stane před oprýskanými starmi dveřmi. Dobrý večer, paní Erskinová, zamumlá si pro sebe, zítra se u vás stavím, jste tak sama ... Ale co já? Kdo se staví za mnou?

Vešla do svého bytu a unaveně se složila na postel. Usnula.

Zazvonil budík. Beatrice ho nechala tak. Budilo ji příjemné brnkání na kytaru, ta smysluplná rezonance strun ji vždy uklidňovala. Ale dnes ne. Dnes skutečně nemá náladu.

Oblékla se a postavila před zrcadlo. Třiadvacetiletá štíhlá bruneta. Sluší ji to až na ten výraz ve tváři. Její nízko klenuté obočí se mračilo tak, že skoro ani nebyly vidět ty velké tmavé oči, kvůli kterým ji prý chtěl Petr poznat. Rty stáhlé do úzké čáry a stejně nepřístupně vypadlo celé její vzezření.

Už to trvá víc jak půl roku. Vidí na sobě nějaké změny? Trochu zhubla, vlasy prořídly a on stejně ...Zpočátku jej považovala jen za dalšího maníka ,co když se mu to nepodaří napoprvé, se vzdá. Ale už to trvá půl roku …

Ty rozdíly se však smazat nedají. Ona je celkem úspěšná manažerka z dobré rodiny s moderním bytem a dost penězi. Zatímco Petr žije v jakémsi zablešeném podnájmu s dalšími třemi stejnými existencemi a ... je to feťák. Nic tvrdého, ale stačilo by to na sebrání z porušení hezkých pár zákonů a vyhlášek o distribuci a výrobě drog.

Dokázali by tohle … ? Znovu se složila na postel. Není ji dobře a tohle uvažování tomu moc nepřidá. Musí do práce.

*** ***

Odpoledne už ji bylo lépe, rozhodla se tedy potěšit tu osamocenou paní.

,,Dobrý den!“ Vítala ji stařenka vlídně. ,,Ani nevíte jak dlouho už vás očekávám. Včera jste se nestavila ...“

,,Já vím a promiňte mi to, ale nebyla možnost.“

,,Ale vždyť já to chápu … vy, taková mladá a hezká, vy, máte jistě málo času i beze mě.“

Já mám málo času, přitakala Beatrice v duchu, ale ne kvůli tomu. Prošli chodbou do obýváku. Zde na Beatrice dýchla atmosféra doby tak před třiceti lety. Ona však tuto změnu vítala. Milovala její staré kořenky v kuchyni, její starý gauč potahovaný ještě vyšívanou látkou i její staré tapety. Vše působilo velmi útulně.

Vilma Erskinová ji vyprávěla o svém životě. Jednak proto, že neměla komu jinému se svěřovat, jednak proto, že to Beatrice kupodivu celkem zajímalo.

Vilma byla za doby tvrdé totality v klubu jistých rebelů, kteří tajně spolupracovali se západem. Beatrice však nikdy nepoznala, jestli si jenom vymýšlí nebo jí skutečně sděluje historická fakta. A každé své vyprávění stařena končila slovy: ,,A ničeho nelituji ...“ Beatrice vždycky přemýšlela, jestli to bude někdy moci říct i ona. Že ničeho, žádného svého činu nelituje. Bude ten rozporuplný vztah k něčemu? Pomůže aspoň jednomu?

Jak za sebou zabouchla dveře, zrak ji padl na blikající záznamník. Byl to Petr.

,,Beo … já … sakra tak po telefonu je to hnus. Ten včerejšek … promiň mi to, nevím proč jsem to celé říkal. Já tě mám pořád rád, akorát … prostě jsem chtěl přestat a z toho jsem pořád nervózní, chápeš? Ne … nechci ti to vysvětlovat takhle. Přijď prosímtě v osm k Eponinu. Budu tam čekat.“

Beatrice ještě chvíli zírala na přístroj než ho vypla. Pocítila zároveň vzrušení i lítost. Včerejšek to konečně mohl celé ukončit a on s tím chce začínat znova?! Druhé já se však radovalo.

Podívala se na hodinky. Půl osmé. To má teda co dělat. Nadzemka jede v 7.43, takže asi přijede o něco později. Nevadí, chvíli si na ni počká.

Při oblékání si vzpomněla na jeho první telefonát. Taky ji zval do Eponina. Někde na večírku, kde se poprvé setkali, si zjistil její číslo. Dostal se tam úplnou náhodou. Něco nesl majiteli bytu , kde se párty pořádala(až potom pochopila, že to byla dávka magického bílého prášku). A ji pozvala kamarádka, co prý potřebovala za garde. Pěkné garde, chtěla jen, ať si ještě stačím užít, pomyslela si trpce Beatrice. Vybrala mu právě Petra. Spíše ho odchytla a střčila je oba do pokoje na patře. Chvíli se na sebe tvářili dost rozpačitě. Beatrice se zeptala na jméno a od té doby už si jenom povídali. On pak usnul a ona se vytratila ven na ulici. Cestou ještě stačila zahlédnout jak se přítelkyně opilecky směje vyprávění jakéhosi obtloustlého mafiána. Ten večer skončila s takovým životem.

Beatrice vzdychla. Měla toho nechat už tehdy …

*** ***

Petr tam přešlapoval už půl hodiny. Musel přemýšlet. On ví, že sním nechce chodit. Ví to, ale nechápe. Proč ho tedy neodkopla už dávno?! Stačilo říct: Neotravuj!

,,Ahoj,“pozdravila jej zezadu. Petr se otočil a chvíli zíral.

,,Tys zhubla …,“vydechl pak. Bea se mu vždycky zdála krásně štíhlá, ale tohle už bylo moc.

,,Nech to být,“odbyla jeho poznámku, ,, a radši mi řekni důvod.“

Petr se zhluboka nadechl a začal:,, Beo … já tě mám rád. A ani nevíš jak moc ..,“ mluvil klidně, ale začal chodit sem a tam po temné uličce, sídlištěm baru Eponino. ,, Tak proč? Proč se mnou ještě zaobíráš, když mne neustále odmítáš?! Včera mi ujely nervy a omlouvám se ...“

Beatrice mlčela.

Nad nimi se začaly stahovat mraky, ale toho si nevšímali. Celé dny bylo příšerné vedro, takže přicházející déšť teď vítalo jistě mnoho lidí. Ale oni ne. Bylo jim to jedno. I to, že se již na obloze ztratilo slunce a teď je uzavírá tma, těžké dešťové kapky jim smáčejí šaty a napětí očekávané Beatriciny odpovědi jim drásá mysl. Jeden se jí bojí, druhý ji vymýšlí.

,,Petře ...já tě mám taky ráda,ale jsou tu okolnosti, které mi brání.“ Sklopila oči. ,,Které nám brání.“ Dodala.

,, S tím se nespokojím!“ Odpověděl Petr. Začínal být znovu nervózní. Potřeboval …

,,Vyvětli mi to!“ Žádal. Přikročil k ní a chytl ji za ramena.

Beatrice ho teď už přes závoj vody lijící se z nebe těžko poznávala. Petře … nech toho … naříkala v duchu. Petr se na ni divoce díval.

Beatrice se rozplakala. ,, Mám rakovinu!“

*** ***

Po celý následující měsíc jí Petr volal každý den. Pak ustal, protože ho o to Beatrice sama požádala. Nesnesla, aby se ji pořád ptal jak jí je, co dělá, jestli něco nepotřebuje. Byla na něj v tom telefonu docela ostrá, což ji pak mrzelo, ale on by se jinak nevzdal.

Včera měla taky velmi špatnou náladu. Zase chtěla jednou jít za paní Erskinovou, ale našla tam jen její dceru, která se najednou objevila, aby převzala pozůstalost a zařídila pohřeb.

A zítra má nastupovat do nemocnice. Bolesti už se nedají vydržet.

*** ***

,, Beatrice, ahoj, já vím, že jsem neměl chodit, ale bojím se, že tě vidím naposledy ...“ Petr se k ní posadil na postel. Byl krásný srpnový den a polovina nemocnice byla venku se nadýchat čerstvého vzduchu.

Beatrice se na něj zadívala. Vypadal uštvaně a na svých jedenadvacet trochu sešle. Pomalu se posadila.

,, Neomlouvej se Petře, za mnou nikdo nechodí. Jsem ráda i za tebe.“ Oba se na sebe usmáli. Dlouho se nesmáli. Ani jeden. O Petra se začala zajímat policie a Betrice už zbývalo jen velice málo času.

,,Jak to s tebou vypadá? Vidíš … sama jsi se snažila, aby se lidé necítili osamněle a ty ...Beo, tebe se už prostě nezbavím. A ty jsi to dokázala. Dokázala jsi vymazat mě...“ Roztržitě se podíval na hodinky a prohrábl si ježaté vlasy.

,,S tebou se něco děje. Petře, co se stalo?“

,,Menší problémy s dodávkami a odběrateli ...“

,,Říkala jsem ti, abys toho nechal.“

,,Nech toho!“

Vztekle vstal a začal přecházet po pokoji. Po chvíli se zastavil. Podíval se naposledy na Beatrice a beze slova odešel.

Ach Petře … to není pravda. Ty jsi se mnou pořád. Všude. V mých snech, představách i přáních, ale já to zadupávám do země a nechávám rozpadnout. Ale ono je to tu zase. Vždy, když mi dávají novou kapačku, když mi přivážejí nové spolubydlící, vždy když tady někdo umře …

Za týden dostala dopis od policie. Stálo v něm:

Milá Beatrice,

tehdy jsem odešel, protože jsem musel. Řekla jsi, že jsem toho měl nechat. A já se o to pokusil. Oni tě už ale nepustí, víš? Za trest na mě hodili pár svých průšvihů. Jak vidíš, dobrota a poctivost se zkrátka nevyplácí. Jako u tebe. Beo … ty jsi celou dobu co jsem tě znal, myslela na jiné a podívej jak jsi skončila.

Tento dopis píši ve vězení, kde budu až do soudu a předpokládám, že i po něm. My jsme se asi k sobě opravdu nehodili. Anebo vlastně ano … a kvůli tomu teď spolu nejsme, protože zákon schválnosti platí všude. Všude!

Nevím co bych ti přál, tobě, která už na nic ani nečeká. Přesto ti znovu říkám: Nemůžu se tě zbavit a pochybuji, že se mi to někdy podaří.

Tvůj Petr

Beatrice to musela přečíst dvakrát. Položila si hlavu na polštář. Po tváři ji stékala slza.

Tak on je vlastně ve vězení kvůli ní. Paní Erskinová nakonec zemřela osamělá a ona nedokázala pomoci ani sama sobě. Může teď říct: Ničeho nelituji?

Prsty nahmatala jehlu. Opatrně si ji odlepila, vytáhla, a nechapa spadnout na zem.

Spokojeně usnula.