Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 24.4.
Jiří
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Ein bisschen Bahnhofschmerz
Autor: maajdrei (Občasný) - publikováno 21.11.2001 (22:10:37)
Nespí se. Hlavu si tu neopřeš, musel by sis zlomit krk. Takové je čekání na vlak. Na kovových sedadlech člověka pořád něco tlačí. Tak to má být. Každé pohodlné místo přitahuje lidi bez domova. Stejně jsou tady. Zapáchají a obtěžují cestující. S tou hlavou to nezkoušej, to je zoufalství, opřeš ji stejně je o tvrdou zeď.

A ven!

Ruku na srdce, co byste udělali s tím pánem, co tak hrozně smrdí? Nevnímám, nicméně myslím, že by neměl kam jít. Jsem začtený do novin. Musím něco udělat s tím časem, můj vlak jede až o půlnoci. Tak tady čtu.

No tohle?

Na to se musím podívat do Čapka, mám od něj zrovna v batohu Obyčejný život, tam to přece bylo úplně jinak...tady je to, na konci druhé kapitoly:
"Kdopak to umřel? Je to nějaký král nebo vévoda, byl to nějaký hrdina, že ho nesou tak vysoko?
Ne, byl krupařem, dej mu Bůh věčnou slávu...celý svět se skloněnou hlavou vzdává čest triumfální cestě řádného člověka a souseda..."
A ten člověk, o němž já čtu v novinách, cestuje přes půl republiky per partes, nejdřív ruce, potom nohy; není z toho žádná sláva, jenom hnus a hyeny.
Na chvíli utíkám z řeznického světa tiskařské černi. Teprve jedenáct. Kdybych tak uměl spát jako ti lidé, které jsem před hodinou minul u dveří. PROBUĎTE SE! naléhají na nás a nějakým zázrakem u toho dokážou spát. Ale my známe jeden docela pozemský antitrik. Sklopíme oči a už jsme v bezpečí, už sedím v čekárně a schovávám se za novinami. Jsem vidět jen teď, na zranitelný okamžik bez plenty, když obracím list.

Bože, čemu se směješ?
Ale, Nietzschemu.

Strana šest: věda.
"Američtí vědci učinili další významný objev - neurologové z University of Massachusetts nalezli mozkové centrum, kde vznikají náboženské představy a náboženské cítění vůbec. Tento zvláštní shluk neuronů, příznačně nazvaný Corpus religiosum ("náboženské těleso"), se nachází v zadní části horního čelního závitu mozkové kůry.
Při výzkumu využívali neurologové především magnetickou rezonanci - zobrazovací techniku, jež umožňuje zjistit, která část mozku je v daném okamžiku nejaktivnější. S pomocí této techniky sledovali vědci několik věřících různých vyznání (samozřejmě s jejich svolením) při motlitbách. Na obrazu mozku se přitom "rozsvítila" zmiňovaná oblast. Při jakékoliv jiné činnosti však žádnou aktivitu nevykazovala.
Své tvrzení podpořili vědci také poukazem na několik případů poškození mozku, při nichž bylo zasaženo právě Corpus religiosum. Lidé před úrazem silně věřící totiž ztratili svoji víru, zřejmě následkem poranění.
Objev by měl mít i velký praktický význam při potírání náboženského fanatizmu. Schůdnější než chirurgický zákrok
s přetnutím nervových vláken se jeví použití vhodných léků, nebot´ vědci dále zjistili, že v dané oblasti se při šíření vzruchů uplatňuje zcela specifický receptor,který se nevyskytuje v žádné jiné části mozku. Proto se vědci pokoušejí vyvinout chemickou látku, jež by tyto receptory natrvalo vyřadila z činnosti bez vedlejších účinků. Nalezení takové látky by bylo nepochybně obrovským přínosem pro celou civilizaci."
23:57
Honem! Sbalím noviny, vstanu a půjdu se postavit na nástupiště. Za chvíli už budu sedět ve vlaku směr domov.
Tak jsem si to představoval, přečkat pár hodin a snad i chvilku sociálního cítění. Jenže příběh se zlomil. Jdete nakoupit a srazí vás auto, místo deseti rohlíků máte roztříštěnou lebku.
Zůstávám sedět, ne jako přibitý. Jako čerstvý bezdomovec, co ještě nesmrdí, se zbytečně dalekou jízdenkou - je přece plno nádraží, kde mě dnes v noci ještě neznají. Už to vím, kdybych přijel do svého města, skončím jen na nádraží. Doma se mě nedočkají, doma už neexistují, jen mučivé obrazy.
Zůstávám sedět jako člověk, jenž může jet kamkoliv. A přece vstávám --- ale nejde skočit pod ten vlak, nejde nejde, protože v mozku je pud sebezáchovy. Jde jen zase usednout a opřít tu špatnou hlavu o zeď a dotrpět ve výmluvné harmonii bolesti těla i duše.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter