Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 15.12.
Radana
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
když umírala
Autor: noa (Občasný) - publikováno 1.8.2006 (15:17:45), v časopise 4.8.2006

KDYŽ UMÍRALA

 

Když umírala, v bytě to páchlo. Trochu po výkalech, co po ochrnutí nedokázala zadržet, trochu po dezinfekčních prostředcích, kterými se to uklízelo, a nejvíc po těle, které v poslední fázi své existence stravuje samo sebe. Když umřela, byla placatá jako vyřezaná z překližky. Proti pachům jsme pálili svíčky, a tak poslední dny, možná týdny, hořel na rohu každé skříně plamínek. A bylo to hezké, ta mihotavá světýlka s proužkem dýmu, který vstřebával ošklivé pachy a nechával štiplavost a smutný klid.

 

Řekl jsi: „Ta si žila. Tý můžeme všichni závidět.“ Soudíš podle toho, že spala na pohovce a dostávala zbytky od stolu? Dost povrchní ukazatele. Ale ty samozřejmě nemůžeš vědět, jak to ve skutečnosti bylo. A je dobře, že nevíš. Proto jsme tady.

 

xxx

 

Psí trdlo to bylo. Hloupé a bázlivé. Dělala doma loužičky až do dvou let. A na „pocem“ se nenaučila slyšet až do smrti. Dali jsme jí jméno Trudi. Po pratetě, která měla jít do lágru a radši skočila z okna. Bylo jí sedmnáct a podle fotky, co zrovna tehdy vyplavala z nějaké staré krabice, měla podobně smutné, velké, hnědé oči. Ne moc bystré, řekla bych s odstupem. 

 

Pak se děly zlé věci. Tři roky těžkého dusna. Napětí drnčelo ve sklech. Nevšiml sis, jak se ten pes při každém náhlém zvuku krčil a mhouřil oči? Někde na počátku byla stará bába v bílých punčocháčích a zeleném kostýmku. Když jsme poprvé vyrazili s Trudi v náručí (ještě toho moc neušla), šourala se proti nám po ulici, a když nás míjela, zadívala se na Kateřinu a zaječela: "kurva židovská komunistická". Prý měla takovou nemoc, která ji nutila chrlit do éteru vulgarismy a oplzlosti. Jenže tohle sedlo. Kateřina se od svých osmnácti let "tahala s vlasáčema bez kouska studu v těle". A ve svých třiadvaceti byla na seznamech.

 

Kateřina byla vždycky tajemná. Někdy tak hodná a obětavá, z náhlých popudů rozdávala dárky, které si vůbec nemohla dovolit. Pak se zatvrdila a najednou byla odměřená, chladná, sekala kolem sebe zle štiplavými poznámkami a na každou radu měla své pohrdlivé: "udělám to, jak já chci". Cítila jsem vůči ní za tu rozpolcenost strach a zároveň lásku, která chce ochraňovat. Nevzali ji na vysokou. Byla to hrozná ostuda. Ale ona (udělám to, jak já chci) nastoupila do tiskárny a tam se dala dohromady se skupinou podvratníků s dlouhými vlasy a zálibou v divných textech. Začala nosit plandavé sukně a rozpuštěné vlasy a po večerech si četla v salátových samizdatech. Nechápala jsem, kde bere odvahu se vzepřít obecnému očekávání. Já i Lorna jsme za to svou starší sestru hodně obdivovaly.

 

Když se zjistilo, že Kateřina udávala, bylo to tak absurdní, tak šokující, že jsme se vlastně ani nezmohli na reakci. Na nic jsme se neptali. Asi jsme měli, ale v téhle rodině to nebylo zvykem. Pak přišly další rány. Otce vyhodili z fakulty. Starý kádr. Lornu opustil přítel. Byla ve čtvrtém měsíci, ale on prý potřeboval nový start.

 

Byli jsme sestěhovaní ve vinohradském 3+kk. Zatrpklí postarší rodiče, tři nepovedené dcery a Trudi. Otec začal s odbornými překlady. Máma všemu navzdory vařila nesmyslně obrovské porce masa, které nesnězené zůstávalo v lednici nebo za oknem a kazilo se. Ale byla neodklonitelná, nenechala si to vymluvit. Chyběl nám prostor i peníze. Před výplatou jsme v kapsách kabátů a kalhot pátrali po zapomenutých pětikorunách. Trudi venčil vždycky ten, kdo se nejvíc potřeboval vybrečet. Nebo se uhnat do mrtvolna a setřást tu tíseň, co byla všude. Chodila odevzdaně, ploužila se jako starý pes, i když byla mládě. Netrpělivě jsme škubali za vodítko, tak dělej, jdeme!

 

Vlastně jsme se s Lornou ani moc nedivily, když se Kateřina začala ztrácet před očima. Taky jsme chtěly pryč, ale ne každý dokáže touhu po neexistenci úspěšně realizovat. Bez jídla, jen s vodkou vyhubla na kost. Z očí jí koukal cizinec. Dřív nám několikrát tvrdila, že v někerém z minulých životů byla čarodějnice. Věřili jsme jí s Lornou kdeco, protože byla nejstarší, a tak jsme přijaly i tuhle informaci jako fakt. Teď jakoby se to potvrzovalo. Chodila stále v jedné sukni. Nečesala se. Jednou ráno se probudila a dlouhé, hladověním poničené vlasy měla zacuchané do plstnatého uzlu. Lorna do něj vtírala krém a snažila se ho rozčesat, ale nešlo to. Vlasy se musely ostříhat. Cizinec v Kateřininých očích se díval vítězoslavně a nám se zvedal žaludek. Trudi se staženýma ušima ležela na gauči, nechala se od každého drbat a žrala všechny ty laskominy, kterými jsme chtěli Kateřinu oblomit. Tloustla a nechodila ven, protože nikdo neměl čas.

 

Když se Lorně narodila Fanča, díval se na ni cizinec v Kateřininých očích tak, že jsme měli strach. Bába řekla: "Pes je špinavý zvíře. Psa jste si neměli brát do bytu. Kde žije dítě, tam nesmí pes." U báby se krátce předtím objevil Alzheimer a rychle se zhoršoval. Další z ran toho špatnéo období. Nejprve kazila těsto na buchty, takže nechtělo kynout. Pak už nedokázala uvařit ani kafe. Ale když jí Lorna přinesla do ústavu malou, vzala ji do náruče seběvědomým, nesmlouvavým způsobem matky rodu a zpívala jí dokonale indiánské "aj-jaj-jaj-já" a o pár tónů níž "haj-jaj-jaj-já", monotónně a hypnoticky stále dokola, dokud Fanča šťastně neusnula. Seděli jsme v ústavní zahradě pod kaštanem a Trudi přivázaná k lavičce cloumala vodítkem. Bába řekla: "Ten pes je nečistý. Musí pryč."

 

Pár dnů nato začala Trudi chřadnout. Nevím, jak to Lorna udělala - tedy jestli to udělala. Možná si to jenom přála, ale to může být hodně podobné. Trudi začala kulhat, na boku se jí udělala boule. Doktor diagnostikoval nádor a dával jí měsíc.

 

Seděli jsme v obýváku kolem stolu, Trudi na pohovce s polštářem pod hlavou, a nám bylo hloupé o tom mluvit, když poslouchá. A Kateřina se rozplakala - jako už dlouhé měsíce ne. Drbala Trudi na hřbetě a brečela štkavým hysterickým pláčem, který nás uváděl do rozpaků. Pak řekla, vlastně zaštkala: "já bych strašně chtěla umřít." My mlčeli. Co jsme měli říct? Kateřina vypadala hrozně a naše nenávist k cizinci v ní se už pomalu ale jistě měnila v nenávist k ní celé.

 

Chvíli bylo ticho, těžké a nepříjemné. Potom Trudi zvedla hlavu a vydala hluboké hrdelní zavrčení. Vycenila zuby, až jí byly vidět černé dásně, a štěkla. Hrozivě. Velmi odhodlaně. Pak seskočila z gauče, štěkla znovu a chňapla Kateřině po noze. Kateřina vykřikla. Otec vstal a chytil Trudi za obojek: "Přestaň! Dost!" Otočila se a kousla ho do ruky. Uskočil a nevěřícně, vyděšeně zíral na krev, která mu stékala po štíhlém zápěstí a dlouhých prstech. A mlčel. Napadlo mě, že takhle asi reagoval vždycky, když se kolem valilo něco mocného a zlého.

 

Trudi stále vrčela, oči jí zeleně svítily. Máma chytla Lornu za loket a vytáhla ji ze židle: "Vypadni s tím dítětem! Vypadni!" A zabouchla za nimi dveře. Sama zůstala uvnitř. Se zvláštním klidem se dívala, jak se Trudi zakousla Kateřině do lemu sukně a trhla. Jak se Kateřina rozhlížela, kam uhnout. Jak se Trudi s vypoulenýma očima znova zle rozštěkala a jak Kateřinu zahnala k otevřenému balkónu.

 

Všechno si pamatuju tak přesně. Nesrozumitelné nápisy na šábesovém ubrusu, teplý vzduch už trochu unaveného léta, staré fotky na zdech, z nichž jako by se vyklonily potréty předků a dívaly se na tu scénu.

 

Kateřina ustoupila až k balkónovému zábradlí, na sobě tu hnusnou umolousanou sukni, v bílém obličeji červený ubrečený nos a krvavou šmouhu. "Trudi, nech mě! Nech mě! Nech mě!

 

Přes ulici se otevřelo okno. Za ním sousedka v zeleném kostýmku. "Ticho! Hajzlové! Kurvy zasraný! Svině bolševický!" Pak jí došel dech. Zaostřila a uviděla Kateřinu opřenou o zábradlí. Viděla, jak Trudi vyskočila a kousla do ruky, kterou si Kateřina snažila krýt obličej. Viděla to a neměla slov. Stejně jako my, kteří jsme se na to všechno dívali zblízka se srdcem bijícím vysoko v krku, se zpocenými zády a sevřeným žaludkem.

 

Trudi znovu zavrčela a přikrčila se ke skoku. A já věděla, že za okamžik bude moje nejstarší sestra stát na balkónovém zábradlí a pak poletí a pak se ozve tupá rána a bude nezvratně, neodolatelně konec. Cítila jsem hrůzu ani ne tak z toho, co se stane, ale z toho, že se to tak musí stát. Ale Kateřina se ohlédla přes zábradlí a zašeptala: "Já nechci."

 

Tím to skončilo. Trudi se odbelhala k pohovce, ale neměla sílu na ni vylézt, a tak se jen svalila pod ni. Kateřina zůstala na balkóně, svezla se na zem a seděla tam s rukama v dlaních. Všude byla krev. A my dál seděli a ještě hodnou chvíli mlčeli, než máma přinesla kysličník a začala zkoumat, jestli Kateřininy a otcovy šrámy potřebují šití. Za dveřmi brečela Fanča a Lorna ji nedokázala utišit.

 

Trudi žila ještě skoro rok.

 

xxx

 

To bys do nás neřekl, že ne? A přitom se to stalo jen pár měsíců předtím, než jsme se nastěhovali sem, do domku po bábě. Je to součást pokání, které podstupujeme my všichni, protože rodina je rodina a pokrevní pouta nás svazují i se všemi prohřešky a odpovědnostmi.

 

Odejít z Prahy bylo snadné. Utíkali jsme před odsuzujícími pohledy a před ztracenými přátelstvími. Přijít sem bylo těžké. Bezcharakterní středočeská vesnice a baráček, co čumí třídílnými okny na frekventovanou výpadovku. Zatuchlina. Rezavé skvrny ve vaně. V noci se po stropě kloužou světelné obrysy těch hnusných oken s každým kolem jedoucím autem.

 

Stěhujeme se pozvolna. Každou věc zvažujeme a s ní i část minulosti, která je s ní spjatá. Chceme ji zachovat, nebo se jí zbavit? Co neprojde, nabízíme tobě, do krámku s nápisem antik ve štítě a s veteší v regálech.

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Natasha_ (Občasný) - 1.8.2006 > Bála jsem se podle názvu, že to bude nějaká patetická umolousanost. Ještě zpočátku jsem četla a říkala si: to nedopadne dobře. Ale text mě chytal a vtahoval a gradoval.
Dobré, ostré, syrové. Dobré.
Doporučil 
<reagovat 
delikt (Občasný) - 1.8.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
MiKa (Občasný) - 1.8.2006 >
Doporučil 
<reagovat 
hajka (Občasný) - 1.8.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Max Bubakoff (Stálý) - 1.8.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 1.8.2006 > Max Bubakoff> stíháš to vůbec přečíst? ;-)
<reagovat 
MiKa (Občasný) - 2.8.2006 >

líbí se mi, jak pracuješ s prostorem - umíš vytvořit klaustrofóbickou dusnou atmosféru jakoby přítmí, kdy se na lidi tlačí zlý stíny a najednou cosi rupne a musí to VEN - z balkónu, z bytu, z rodiny -- to je působivý + i to, jak najednou celá gradace povolí, nemá sílu dojít k prvoplánovému zlomu a zvadne, je to takový lidský, nepáchne to literaturou

 

skvělej popis domku, na malé ploše všechno podstatné - všimla jsem si už dřív, že tohle opravdu umíš - vystihnout duši domu, místnosti

 

měla bych jen malinkou výtku - osobně bych trochu proplela ukazovací zájmena, ale to je jen drobnej detail


<reagovat 
 noa (Občasný) - 2.8.2006 > MiKa> dík

navykla jsem si teď psát hodně hovorově, člověk se tak míň zakecává (alespoň myslím). ale má to i nevýhody, ne vždycky takový styl k tématu sedí - třeba zrovna tady bych chtěla spíš ich-formu hodně vycepované, trochu zakřiknuté vypravěčky, ale pořád to asi prosvítá - v zájmenech například - opravím to
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 2.8.2006 > nešlo by to bez těch překlepů? ;-)

jinak narozdíl od MiKy se mi právě toto nelíbí, vždycky mi tvé texty připadají dobré, ale jen málokdy se mi vyloženě líbí, vadí mi, že až na naprosté výjimky, do všech povídek tlačíš nějaký více či méně neidentifikovatelný pocit strachu, kterým čtenáře napínáš - v tom se mi líbily ty "čínské povídky" - tam mi to sedělo do cizího prostředí atp., ale mnohdy mi to připadá zbytečné, tady je dobré, jak na té rodině "visí ocelová deka", jenže ta gradace ke scéně s balkonem mi připadá přestřelená - a díky bohu, že nakonec fakt nesletěla dolů
Body: 5
<reagovat 
 noa (Občasný) - 2.8.2006 > Václav Mráz> bez překlepů - no, tohohle kusu jsem se chtěla rychle zbavit - visí tu ještě teplý (to není výmluva, toť konstatování, kritika se přijímá)

strachy - netlačím, cpou se samy, za většinou situací/konstelací se nějakej takovej zjeví a předurčuje.

takže to už vypadá, že já nic, já jen ventilační kanál :-)

<reagovat 
ztratila (Občasný) - 2.8.2006 >

Líbí.

 

Přijde mi to hodně vrstevnatý a vybavuje se mi úpři čtení spoustra věcí: divadelní hra Když tančila a Slečno, ras přichází od Edgara Dutky a něčím hodně, hodně Radku Denemarkovou...

 

Líbí se mi, jak životně, přirozeně pracuješ s tématem - ale místy je to na mě příliš patetický.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 4.8.2006 >

aj mne sa vidí balkón prestrelený až som sa na tom mieste zamotala, úplne to odvlieklo pozornosť inde

najprv skúsim prečítať od teba niečo iné, než ohodnotím /Mráz dáva nádej, že to môže byť zaujímavé/

 

 

 


Doporučil 
<reagovat 
Leatherface (Stálý) - 4.8.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Čtenář - 4.8.2006 > ..nejvíc nadějná mi v textu připadne story Trudi. Má vývoj;)
(čekám totiž na další"Víceméně stejní")

<reagovat 
Petr Christov (Občasný) - 4.8.2006 >
Body: 5
<reagovat 
sympathique (Občasný) - 6.8.2006 > skvele
Body: 5
<reagovat 
protěž (Občasný) - 8.8.2006 > velmi velmi dobré
<reagovat 
jiri-jirik (Občasný) - 9.8.2006 > Paráda
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
ulicnice (Občasný) - 14.8.2006 > hezký, sice se v tom občas člověk ztrácí, ale dobrý, možná by se to dalo zkrátit! Je to hrozně dlouhý.
Body: 3
<reagovat 
 noa (Občasný) - 14.8.2006 > ulicnice> tohle je na moje poměry miniatura - ale hodlám to napravit, přibude částečně se překrývající druhý hlas, který něco odhalí a něco ještě víc zamotá :-)
<reagovat 
kalais (Občasný) - 23.8.2006 >
Doporučil 
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 30.8.2006 >

takže som si to v pokoji prečítala vytlačené doma a po filozofovaní s Jirkom, je to dobré a má to svoju silu, zabudla som, že som niekedy prežila ľudské horory, čo od príbehu nie sú ďaleko, mám s touto témou svoje skúsenosti, ale nie som schopná to literárne zachytiť, pre mňa moc náročné

a práve ten balkón je v tom kľúčové miesto, výborné, len človek potrebuje byť trošku vo vážnejšom rozpoložení, aby balkón nevnímal ako holú nereálnu absurditu


<reagovat 
 noa (Občasný) - 30.8.2006 > maxima gali> tahle věc je pro mě hodně živá - teď myslím literárně - je to hnusárnička, ale chci ji ještě rozepsat pro víc hlasů - poprvé mám dojem, že by mohl vzniknout trochu rozsáhlejší text a mám strašnou chuť ho psát. už tahle první část se vlastně psala sama, kus dokonce vstoje ve frontě - jakoby to už bylo hotové a stačilo zaznamenat - a doufám, že o nebude až tak temné jak by se zpočátku mohlo zdát.

dík!
<reagovat 
Lumiik (Občasný) - 30.8.2006 >
Doporučil 
<reagovat 
Regio (Občasný) - 8.9.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
stanislav (Stálý) - 22.2.2007 > skvěle napsaný! vůbec mě nenapadá nějaká "oduševnělá" výhrada.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Newton (Občasný) - 18.9.2007 >
Doporučil 
<reagovat 
ludmil (Občasný) - 30.7.2008 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
.duke. (Občasný) - 2.11.2009 > hm..
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + šest ? 

  
  Napsat autorovi: noa (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter