Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 26.4.
Oto
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Hudba
 > Hudba
 > Profily
 > Recenze
 > Zajímavosti
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Ženské hlasy v mužské hlavě
Autor: jafa (Občasný) - publikováno 11.8.2006 (14:46:21)

Ženské hlasy v mužské hlavě

Jan Burian: Dívčí válka. Indies Records 2005. CD nosič.

 

 

K poslednímu písničkářskému albu s názvem Dívčí válka přidal Jan Burian originální doplněk  - druhé cédéčko obsahující stejné písně, ale nazpívané devatenácti různými českými interpretkami. Zatímco na bílém disku zpívá Burian živě s doprovodem klavíru, na červeném jsou ženské hlasy obklopené originálními aranžmá, která vytvořil Jan Burian mladší, pohrávájící si přitom s nějrůznějšímu hudebními žánry. Čistě dámská společnost není bez důvodu – každá z písní má totiž svou ženskou hrdinku, jejímiž problémy se zabývá. Na obou discích, červeném i bílém, najdeme klady i nedostatky. V tom červeném je nedostatků o něco více, i když v intonační nejistotě několika málo interpretek nespočívají.

 

Burian zachycuje nejobvyklejší ženské pocity, zejména ovšem ty nepříjemné a  znepokojující – osamělost v mnoha podobách a z mnoha příčin, nevyjasněnost důležitých věcí, ztrácení života v banalitách.  Autor nemíří vedle a je pravděpodobné, že se každá posluchačka nejméně v jedné z písniček pozná. Jeho sondy jdou správným směrem, jen záběr by mohl být o něco hlubší.

 

Dvě písničky se týkají vymezování vztahu ke světu (pro Bezejmennou jakoby už ztratil na zajímavosti, v Černobílém vesmíru jde o ztrátu iluzí), z ostatních si polovina bere na mušku vztahy, partnery a jejich nedostatky (případně nedostatek partnerů) a polovina směřuje spíš k reflektování vztahu ženské hrdinky k sobě. Dvakrát se ozve staré Burianovo téma: nespokojenost se životem, který spořádaně plyne tak, "jak má být". Jisté odlehčení představuje téma "ženských" prací, se kterým si vtipně pohrávají dvě písničky.

 

I když se to na první pohled nezdá, písně občas nebezpečně krouží kolem určitých klišé. Inteligence textaře zachrání některé písně jen tak tak před banalitou. Mnohé nabídnuté atrakce dávno známe: hry s jemným rozdílem mezi významy slov "obvyklý" a "normální" (píseň Normální holka), jemné žerty okolo nesnází s čekáním na toho pravého nebo konflikt mezi touhou být „správnou“ ženou, a přitom nestrávit život u sporáku. Bridget Jonesová by si dobře rozuměla s třicetiletou Evou, která uprostřed noci končí s dietou, aby konečně "žila podle svého gusta", i když autorka americké hvězdy by neuměla tak pěkně říct, co je k samostatnému životu třeba: zkušenosti, odvaha, jemný cit být sama sobě oporou, nelhat si, nenudit se a nežárlit. Některé texty navíc trpí přílišnou doslovností ("kde jsi, zrcadlo, které se dokážeš dívat i dovnitř?" ptá se vieweghovsky zamindrákovaná Madla – v červeném albu zní tato otázka s působivou, leč nepřípadnou hlučnou rockovou naléhavostí). To, co už bylo řečeno mockrát, by mělo být řečeno novým způsobem.

 

Jinou chybičkou textů je přílišné bujení jazykového vtipu. V obzvlášť zdařilých případech důvtip potěší (například bývalí partneři jedné z bojovnějších žen, z nichž "někteří přežili v domech s podminovaným sebevědomím, jiní v záchranných člunech v agónii pojídali vlastní vzpomínky"). Většinou by ale prospěla větší střídmost. Prostota Banálního příběhu (na červeném albu v podání Hany Hegerové) nebo Bezejmenné je mnohem účinější než košatá a mnohomluvná metaforičnost jiných písní. Poslední tři verše písně Bohyně kuchyně řeknou ve své neurčitosti víc, než předchozí proud slovních hříček. Písně Kráska a zvířata a Černobílý svět naštěstí zachraňuje svorník smysluplné myšlenky. Text Černobílého světa pokládám za obzvlášť zdařilý – téměř všechny metaforické shluky drží pohromadě jednou koncepcí, a proto nepůsobí exhibicionisticky (ačkoli Jan Vlasák přece jen tomuto textu zazlívá, že "klopýtá o vlastní promyšlenost"). Téma této písně je navíc opravdu originální a interpretka Petra Oswaldová mu nijak neškodí.

 

Dobrý text není totiž jedinou podmínkou zdařilosti písně. Neméně důležité je spojení s dobrou interpretací. Málokdy jsou zpěvačky červeného alba stejně přesvědčivé jako autor sám. Vlídná a někdy posmutnělá ironie autorova hlasu automaticky posouvá většinu textů o úroveň výš, je vlastně jejich nutným doplněním. Aranžmá jej u některých písní nešťastně nahrazuje pop-rockovou razancí a naléhavostí přímého protestu (Mezi polévkou a hlavním jídlem, Kde jsi zrcadlo?), jindy se vytratí v důsledku odlišné zpěvaččině zkušenosti anebo malé schopnosti výrazového rozlišení.

 

V dlouhé řadě střídajících se žen mají naději na zvýraznění pouze ty, které něčím vybočují, ať už jen to hloubka podání nebo "jen" zajímavá barva hlasu pasující k textu. Zapomenutí dobře čelí neučesanost sester Steinových (jejich diblíkovitá roztomilost ve spojení s pražsky nedbalou výslovností se snad pro někoho blíží k hranici příjemného, ale v písničce je funkční) a stoprocentně zaujme také pěvecká brilantnost Lenky Dusilové. Silně působí i prostota a z ní plynoucí věrohodnost u melancholických hrdinek Martiny Trchové a Hany Hegerové nebo chladnost "intelektuválky" Ivety Kováčové v atraktivně zaranžovaném agresivním songu s  nápaditou melodií (na rozdíl od Pavla Klusáka mě „živelný vokál“ zpěvačky vzhledem k textu neruší). Robustnější, ač zároveň i citlivější Zuzana Michnová jakoby na cédéčko přišla "z jiného filmu" - její hezké, mišíkovsky zaranžované písni ani silnému hlasovému projevu se nedá nic vytknout a má velkou působivost, jen se v  komorním kontextu alba zdá být písnička silově předimenzovaná. Zvláštní přednosti dodají písním i klady některých nezpěvaček  -  vtip a civilnost ve vtipné a civilní písničce v podání Evy Holubové, která je snad projevem duchu autora nejbližší, a zcela netypická hlasová křehkost Lely Geislerové. Sympaticky působí jednoduchý projev Anežky Růžičkové, manželky pianisty alba.

 

Kombinace přírodního půvabu Dagmar Andrtové a sídlištní poetiky její (textově ani hudebně nepříliš převratné) písničky by mohla mít výraznější výsledek. Pro skvělou zpěvačku Janu Koubkovou se zdá přidělená písnička melodicky příliš jednoduchá, ačkoliv text pokládám za jeden z těch vtipnějších a Koubková celý song s přehledem zvládla. Ani Ester Kočičková nedostala píseň vhodnou ke svému typu. Melancholická bezradnost její hrdinky se (naštěstí) vůbec nehodí k sympaticky samostatné a sebevědomé Kočičkové. Písnička je proto mnohem výraznější v podání autora na bílém albu. Výborné zpěvačce Feng-Jün Song nevěřím, že ví, o čem zpívá– ačkoliv právě jí a její „zvládnuté češtině“ a „neodolatelnému přízvuku“ se od kritiků dostalo velkého ocenění. Hvězdou alba je pro mě Hana Hegerová a hned po ní Lenka Dusilová, která si svou písní zjednává bezvýhradný respekt i přes drobnou pěveckou manýru a jednu pro sluch bolestivou hlásku A na místě, kde mělo zaznít O.

 

V souhrnu působí červené cédéčko jako mírně přeplněné různorodými hlasy, tóny, nápady. Snad by mu prospělo jednotlivé klenoty víc vybrousit, omezit barevnou škálu  a možná i zvolit jeden motiv či hlas pro integrující pozadí.

 

Loni vyšel v Hospodářských novinách rozhovor se spisovatelem Janem Balabánem. Ptali se, jak to dělá, že tak dobře rozumí ženám a v povídkách dovede dobře vystihnout ženské postavy. Odpověděl: „Vždycky záleží na tom, jak intenzivně člověk něco prožívá. Já se snažím při psaní věci ani ne tak pochopit, jako spíš zvnitřnit, přijmout za svou... Pochopení je pořád přístup zvenku. Jako když dobýváte město, tak přemýšlte, kde mu vyrazit bránu, kudy přelézt přes hradby. Ale mně jde spíš o to, město obydlet. Fascinují mě třeba staré, opuštěné domy. Sednu si v nich a nechám se unášet představami, jak bych tam žil, co bych při tom cítil.“ Burian zkusil stejnou věc - vžít se do role žen a nechat je skrze sebe promluvit. Díky nápadu „vrátit“ písním ženské hlasy vzniklo nejméně šest kvalitních písní, které by stálo za to zařadit do vysílacích programů rádií – myslím, že by se tím skutečně k  porozumění mezi pohlavími (takovou ambici autor cédéčku přiznává) přispělo. A pokud by posluchačkám vadilo, že většina písniček zůstává u popisu, mají šanci počkat si na následující Burianův projekt: na cédéčku Pánská jízda pojede už Burian po cestách vlastní mužské zkušenosti, což i na textech určitě bude znát. Schopnost vcítění do ženského světa ovšem prokázal víc než dostatečeně.



Poznámky k tomuto příspěvku
veršoun (Stálý) - 21.8.2006 > Znám album i osobní interpretaci. Z hlediska úrovně textů je to bohužel velký sešup (směrem dolů) - hlavně v porovnání s texty Benny Andersena. Burian nastavil svým předchozím albem "Drtivé jistoty" laťku natolik vysoko, že snad ani nešla přeskočit. Proto je skutečnost nízké úrovně vlastních feminizujících textů až odpuzující. Přitom dřívější feminní texty byly oživením atmosféry jednotlivých alb. Myslím, že přecenil své síly. Sebefeminnější muž není schopen napsat autentické ženské album, si myslím. Natočit a vydat zároveň dvě verze je pak trochu velikášské i když originální, asi jako nazvat svůj film Akumulátor 1. Já bych dával 2,5 hvězdičky z pěti. Recenze je napsaná slušně a souhlasím, že Hegerová je pro podobný typ muziky nepřekonatelnou interpretkou.
Body: 5
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 22.8.2006 > veršoun> Díky. Vidím, že to slyšíme podobně. Jen ta věc s natočením dvojalba mi velikášská nepřijde, celkově na mě Burian působí spíš skromně. Drtivé jistoty jsem neslyšela, po tvém doporučení už se těším, až se mi naskytne příležitost.
<reagovat 
 veršoun (Stálý) - 22.8.2006 > jafa> Drtivé jistoty jsou k dispozici na http://www.janburian.cz/drjistoty.htm ke stažení zdarma v mp3. Mám Buriana velmi rád, a myslím si, že dokáže být velmi okázale skromný   Řada jeho vlastních textů je špičková, ale když slyším texty Benny Andersena, je to přeci jen ten nejvyšší světový level, výborně přeložené, lahůdka. Chce to pustit víckrát a soustředit se.
<reagovat 
anae (Občasný) - 26.1.2007 >

Recenze se mi líbí, už jsem o tom CD hodně slyšela, ale je jsem neslyšela. Názor Balabána je moc zajímavý - díky za něj, i za ono pěkné moudro: co je k samostatnému životu třeba: zkušenosti, odvaha, jemný cit být sama sobě oporou, nelhat si, nenudit se a nežárlit :-) mažu na tu adresu http://www.janburian.cz/drjistoty.htm dík!


Body: 5
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 12.2.2007 > anae> ... no, díky za reakce! Musím si najít čas na důkladnější ponor do Tvého díla, koukám, že máme asi něco společnýho. Snad myšlenky na to, jaký by bylo "zůstat sama"? To by mě docela zajímalo.

To CD mě už po čase moc nechytá, jen občas si zanotuju "normální holku", což ústí vlastně do téhož tématu. Někdy mám pocit, že strach ze "samoty" zamlžuje vidění devadesáti devíti procent lidí, a přitom recept je tak jednoduchej. Ale to jsou jen takový záblesky.

Tak hodně štěstí...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter