Poklady

Tolik schodů ještě mi zbývá,

lituji vás nožky moje,

škoda, že nemám aspoň dvoje.

Však už jsem v cíli,

na půdě mám své poklady schované,

mohu sem, kdy se mi zamane.

Už držím tu pokladnici,

zaprášenou snad staletým prachem,

plnila jsem jí celá léta,

naivitou, láskou a snad i strachem.

Už otvírám ji s mírným napětím,

jsou v ní staré brýle – od první lásky,

která byla mým prokletím.

Staré fotky, pohledy a dopisy,

v paměti mám už jen jejich obrysy.

Ach, našla jsem i fotku naší rodinnou,

alespoň před objektivem se k sobě lidé přivinou.

V téhle pokladnici skrývala jsem potají,

všechny ty věci,

které rodiče, nikdy spatřit nemají.