KOSTKA
Je snadné rozhodovat na základě své touhy,
já prostoupit však touhu vědomím chtěla bych,
už není žádná vina, už nejsou kalné strouhy.
Definoval jsi dharmu a tím jsi smazal hřích.
Už je jen řeka Ganga, do níž já něžně vtékám,
se kterou šťastně splynu a nechám se nést někam.
Stávám se stejně čistou, byz výčitek a špíny,
neb čistota, ta spočívá v nenalezení viny.
Všechno je milostí hýčkáno, přetvářeno,
hledáš se ve všem a neznáš vlastní jméno.
Dokud se nezastavíš a nenajdeš Je v sobě,
běháš jen v kruhu, kde vše působí nově.
A přesto jsou to stále tytéž šaty,
které si svlékáš a vyměňuješ za ty,
které sis svékla předevčírem,
jen otáčíš se s vírem,
aniž bys věděla, že kráčíš vlastně nahá.
Snažíš se vnořit a vypít kapky blaha
z jezírek štěstí a osudových náhod,
házíš si kostkou, plánuješ, co chceš za hod.
A to jsou šaty a to je nesvoboda,
dokud chceš pít, dokud tě láká voda,
dokud chceš svlékat a šaty tvé se špiní,
dokud chceš hodit víc nežli hážou jiní,
neznáš své jméno, které je nade slovy,
zní vždycky čistě, a jeho zvuk je nový.
Jméno, jež na kostkách, jež vrháš vůbec není,
je to ta kostka, bez čísel ku sečtení.
|
