|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
D o b ř e
m í ř e n é
r á n y
Robert chodil rozmrzele po nábřeží. Čas prchal a pořád se nic nedělo. Zakusoval se do něj zvláštní neklid, na který se však snažil příliš nemyslet. Místo toho se věnoval úvahám, jak si zkrátit dlouhou chvíli. Zamračeně se díval na dlažební kostky a po čase se rozhodl šlapat jen na předem vybrané kusy. Vyvolalo to v něm vzpomínky na dětství, kdy se touto hrou často bavil. Její pravidla byla vcelku jednoduchá. Za každou bílou, na kterou dokázal doskočit, si v duchu napočítal bod a za každý krok vedle, tj. kostku tmavou, nebo tu, která byla posetá ptačím trusem, si jeden musel odečíst. I když to sám nečekal, na několik minut ho ono bezduché hopkání zcela pohltilo. Některé okamžiky dokonce ohodnotil jako „nadmíru napínavé“. Přesto ho však prvotní nadšení rychle opustilo a brzy na něj opět dosedla dlouhá chvíle. Nakonec nechal hru hrou, zastavil se u kovového zábradlí a pozoroval labutě, jak zlehka pospávají na hladině řeky. Listopadový vítr ho řezal do uší. V ruce žmoulal trs jakýchsi lučních květin zabalených ve voskovém papíře. Pravidelně na ně dýchal snaže se je udržet při vědomí. Přesto ale ve studeném větru rychle uvadaly a ztrácely barvu. Nakonec začal přemýšlet, jestli nebude moudřejší hodit je do koše a zbavit se starostí.
Nervózně se díval na hodinky. Byli domluvení, že se sejdou ve čtyři na nábřeží a teď už bylo skoro půl páté a nikde nikdo. Co pamatoval, tak pozdě většinou nechodila. Neměl obavy, že by se jí něco stalo, spíše začal mít strach, že na tu schůzku buď zapomněla nebo, co bylo ještě horší, nepřišla záměrně. Zamračil se.
Ruku, v níž držel povadlé rostliny, měl zarudlou chladem a z prstů se mu vytratil veškerý cit. Tu druhou, volnou, zastrčil hluboko do kapsy a nahříval si ji o stehno.
Postupně se kolem něj se svůdně omotala tma. Rozsvítily se elektrické lampy a zalily okolí řeky temně oranžovou barvou.
Když jeho hodinky ukázaly třičtvrtě na pět, rozmáchl se a velikým obloukem hodil květiny do vody. Poté se obrátil a chtěl rozezleně odejít pryč. Cestu mu ovšem zastoupil jakýsi obrovitý muž. Objevil se tak náhle, že to Roberta, který byl jinak velice otrlý, trochu polekalo.
„Promiňte,“ hlesl a chtěl ten lidský masiv obejít. Nepodařilo se. Hulvát vykročil stejným směrem jako on a znovu mu zastoupil cestu. Poté ještě vycenil zuby do zlověstného úsměvu. „Ty jsi Robert?“ zahučel.
Robert ztěžka vydechl a poté mírně kývl hlavou. V jakési zlé předtuše začal očekávat problémy.
* * *
Podvečerní šero se rychle změnilo v hustou listopadovou tmu. Z šedivé oblohy se volně snášely první sněhové vločky, jež nenápadně předznamenávaly divokou noční vánici. Řezavý vítr kácel popelnice a roztouženě tančil s dráty elektrického vedení. Robert, utopený v ošoupaném pršiplášti ze strýcovy pozůstalosti, se potácel prázdnou ulicí. Levou rukou si přidržoval u nosu papírový kapesník, v tu chvíli již zcela nasáklý zasychající krví. Zmateně hmouřil oči před poletujícím prachem a téměř poslepu se krok za krokem dostal až ke dveřím činžovního domu kde bydlel. Volnou rukou zašátral v kapse a vytáhl svazek klíčů, jimiž se začal netrpělivě probírat. Kabátec kolem něj mezitím divoce tančil jako stržená námořní plachta a šustivě s sebou pleskal ve větru. Když se mu konečně podařilo otevřít, na nic nečekal a vpadl do tmavé studené chodby. S hlubokou ozvěnou za sebou zabouchl těžké vstupní dveře a vydal se ke schodišti, po němž vystoupal až do druhého patra. Mírně při tom napadal na pravou nohu, čímž se pro něj celá cesta stala utrpením. Nateklý kotník ho tepavě bolel. Každou chvíli se musel zastavit a zdlouhavě odpočívat. Když pak vstoupil do příjemně vytopeného bytu a odložil pršiplášť na věšák, zaplavil ho pocit ulehčení. Ocitl se doma, v bezpečí. Veškeré útrapy nechal za sebou, tam někde venku na té promrzlé chodbě. Zabouchl za nimi dveře. Už k němu nemohly, nedovolil, aby se naň znovu nalepily. Usedl ztěžka do velikého křesla v pokoji a zavřel oči. Tepavá bolest v noze postupně ztrácela na své intenzitě a vše začínalo vypadat už mnohem snesitelněji. Robert se mírně uklidnil. Nakonec ta situace možná nebude tak zlá, jak z počátku vypadala.
Za necelou pulhodinu vstal a s velikým sebezapřením se šouravě vydal do předsíně k telefonu. Neměl nejmenší chuť se dnes večer ještě jakkoli hýbat. Povalovaní v křesle mu celkem vyhovovalo. Po čase všemožného kroucení a vrtění se mu podařilo objevit pozici, v níž pociťoval příznaky bolesti jen minimálně a dokonce, což bylo nečekané, i na krátko usnul. Nicméně věděl, že je životně důležité onen telefonní hovor vykonat, a čím dříve, tím lépe. Přistoupil k aparátu, z nosu si odlepil zakrvácený kapesník a poté vytočil Anetino číslo. Ozvala se po několikátém zazvonění. Na pár okamžiků zaváhal, protože z ničeho nic nevěděl, jak má začít. Nakonec se vykašlal na nějaký obšírný úvod a prostě to ze sebe vysypal.
„Hele, něco se děje. Dávej si pozor,“ zachrčel unaveně místo pozdravu a jaksi podvědomě se opřel o stěnu. Cítil, jak se mu podlamují nohy.
Na druhé straně aparátu bylo ticho.
„Roberte, já ti nerozumím,“ řekla poté poněkud zmateně.
Jednou rukou se chytl za hlavu a na moment zavřel oči. Cítil dusivou únavu. Nejraději by se vrátil zpět do svého křesla v pokoji a měl od všeho pokoj. Nikoho už dnes nevidět. S nikým nemluvit. Prostě být sám, obklopit se jen tichem a to hltavě polykat jako nějaký zázračný lék…
„Já vím, já vím, bude ti to možná připadat divný, ale chvíli mě prosím poslouchej. Chci, abys byla opatrná…“
„Opatrná? Jak to myslíš?“
„No prostě opatrná. Vysvětlím ti to. Nech mě prosím chvíli mluvit…“ opět se na moment odmlčel a ztěžka dýchal. Mezitím se mu z nosu spustil nový pramínek krve. Popadl kapesník a přidržel si ho na postiženém místě. Poté upřel svoji pozornost zpět k telefonu… zhluboka se nadechl a dal se do překotného vyprávění celé nedávné historie. Chtěl to mít co nejdříve za sebou, „…Poslouchej… když jsem na tebe dneska čekal, tam na tom nábřeží, tak ke mně najednou přistoupil nějakej chlápek a prej, jestli jsem Robert. Neměl jsem vůbec tušení o co jde. A tak jsem kejvnul, že jo. No a on se do mě z ničeho nic pustil. Mlátil mě hlava nehlava. Byl jako smyslů zbavenej. Řval a šil to do mě pěstí jako v nějakým boxerským ringu. Nedalo se nic dělat. Nezmohl jsem se na odpor. Ten surovec mě tak zaskočil, že jsem se zapomněl bránit…. No a když mě skolil na zem a chystal se zmizet pryč, tak ke mně na moment přiklekl a řekl – a teď poslouchej – řekl : ´doufám, že jsem ti to vysvětlil dostatečně jasně, ty cápku.´ A pak se sebral a utekl. Nó, utekl... spíš odešel, jako by se nechumelilo. A já si teprve až pak uvědomil, kdo to vlastně byl….“
„Ježíši…“ vydechla Aneta.
„Ten tvůj Karlíček je teda pěknej hajzlíček, takhle mě zřídit. Vždyť mi málem zlomil nos! Asi má o nás dvou nějaký tušení nebo co… „
Přestal mluvit a starostlivě se podíval na kapesník. Krev pozvolna zasychala. Vypadalo to, že vše bude nakonec v pořádku.
Aneta stále mlčela.
„Mám k tomu všemu ještě nejmíň tisíc otázek, ale především by mě zajímalo - proč jsi vlastně na tu schůzku nepřišla? Čekal jsem na tebe skoro třičtvrtě hodiny… kdybys tam byla včas, mohli jsme se Karlovi vyhnout…“
„Promiň, nestihla jsem to.“
„No to je hezká omluva.“
„Nezlob se.“
Zavěsil, protože cítil, že se zlobí. Přímo se v něm vařila krev. Nechtěl na ni být sprostý.
Začal šmejdit po bytě a hledat nějaký čistý kapesník. Několik jich objevil v zásuvce mezi ponožkami. Vybral si ten největší, se zelenými proužky, a vydal se do koupelny. Tam si z obličeje smyl poslední zbytky zaschlé krve, kapesník rozložil, namočil ho ve studené vodě a poté obezřetně přiložil na rozbolavělou nosní přepážku. Těžce si vydechl.
Stál v koupelně a díval se do zrcadla. Pozoroval svoji zohyzděnou tvář. Nateklé lícní kosti, odřená brada, mírně natržený dolní ret, to vše v něm vzbuzovalo lítost nad sebou samým. Ještě dneska ráno, když si čistil zuby, byla jeho tvář tak přitažlivá a hladká, prosta jakéhokoli defektu. Měl sám ze sebe radost. Ale nyní? Škoda slov. Viděl v sobě jen ubohou trosku.
V této nepříliš povzbudivé náladě opustil koupelnu a znaveně se šoural zpět do pokoje. Když na chodbě míjel telefonní aparát, z ničeho nic se znovu rozdrnčel. Natáhl se a zvedl sluchátko.
„Chci se ti omluvit,“ ozvala se Aneta.
„Už se přece stalo.“
„Ne, chci se ti omluvit ještě za něco jiného.Víš, je to všechno moje vina.“
„Nerozumím.“
„Je to dost složitý vysvětlit.“
„Tak můžeš začít, času máme dost.“
Aneta několikrát vzdychla.
„No, že tam dneska Karel přišel, to nebyla náhoda. Já jsem mu o té naší schůzce řekla."
„Cože? A proč?“ vydechl zmateně Robert.
„Musela jsem to udělat. Myslela jsem, že to bude nejjednodušší řešení.“
„Nejjednodušší řešení čeho?“
„Víš, všechno je teď jinak.“
„Jak jinak?“
„Prostě jinak…. A neřekla jsem mu jen o té schůzce. Řekla jsem mu všechno. O nás dvou… o všech těch lžích a podvodech… Už jsem v tom nemohla pokračovat. Trápilo mě svědomí.“
„Ježíši, ty jsi dočista zcvokatěla! Jako by i tak nebylo dost problémů!“
„Vážně jsem to musela udělat.“
„A co na to tvoje doznání říkal?!“
„No co by, zlobil se…Řval a zuřil. Byl úplně bez sebe. Pak se ale uklidnil a řekl, že když mu slíbím, že se nic podobného znovu nestane, tak mi odpustí.“
„Co jsi odpověděla?“
„No, slíbila jsem mu to.“
„Ty jsi teda vážně dobrá! Tak ty se s ním udobříš a pak ho ještě ho pošleš, aby mi rozbil hubu!“
„Ale Roberte, to ne, já ho nikam přece neposlala. Sám se nabídl, že tam půjde místo mě.“
„A proč jsi ho proboha nezadržela?
„Nechtěla jsem mu to vymlouvat aby si nemyslel, že se chci s tebou scházet dál.“
„Tak proč jsi mi o tom alespoň dopředu neřekla, abych byl připravenej?!“
„Nevěděla jsem, co chce udělat. Říkal, že si s tebou jen rozumně promluví. Že ti domluví.“
„Ježíš, prej domluví! Vždyť ten magor neřekl ani slovo. Ani nepípl. Rovnou se do mně pustil!“
„Promiň, asi jsem to zpackala…“
„Pcháá,“ výsměšně zvolal.
„Víš, on Karel není žádná mlátička… občas teda trochu vybouchne… jinak je ale neškodnej… Když odcházel, tak byl úplně klidný. Vypadalo to, že se doma už vyvztekal dost.“
„Ty naivko, to sis vážně myslela, že spolu budeme přátelsky klábosit? Že strávíme podvečer společnou romantickou procházkou podél řeky?!“
„To zrovna ne.“
„Tak co?!“
„Já nevím... Ale rozhodně jsem nechtěla, aby ti ublížil. To vážně ne. Říkala jsem mu, aby nedělal hlouposti. Že kdyby něco, tak ať tě jen trochu postraší a ty si pak dáš říct.“
„Aha! Tak postrašit? To tě teda vzal za slovo. Víš co chtěl udělat? Hodit mě do řeky!“
„Ach, Roberte…“
„Neříkej ´ach Roberte´! Šlo mi o krk, víš! A to všechno kvůli tobě!“
„Je mi to moc líto…“
„Nic na mě nehraj. Vyklubala se z tebe pěkná mrcha.“
„Vážně jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo.“
Robert se pohrdlivě zasmál a pak drahnou chvíli mlčeli.
„Stejně mi nejde na rozum,“ zakroutil nechápavě hlavou, „ proč jsi mu to tak z ničeho nic řekla? Proč jsi to nejdřív neprobrala se mnou? A nezkoušej na mě znova ty kecy o výčitkách svědomí. Rok sis na nějaký svědomí ani nevzpomněla. A teď najednou bác – a z tebe se stane světice. Víš co? To je pěkná blbost. Chci vědět, co se opravdu stalo.“
„Tak jo… stejně jsem ti to chtěla říct…“
„Říct co?“
„Není to tak dávno, co jsme se s Karlem zasnoubili.“
„Ježíšikriste, cože?!“
„Slyšíš dobře, jsem zasnoubená. Jistě teď chápeš, že všechno má naprosto jiný rozměr.“
„A jak je to proboha možný?“
„Možný co?“
„No, že zrovna s ním? Vždyť ještě nedávno jsi říkala, že je to trouba, mamlas…“
„Roberte, přestaň…“
„Víš, já si tolikrát představoval naši společnou budoucnost…“
Aneta dlouho mlčela a pak řekla: „Promiň,“ a Robert do telefonu něco srdceryvného zakvílel a praštil se sluchátkem do vidlice. Měl pocit, že je jeho život rozmačkanej na padrť. Všechno, veškeré plány a naděje, vše se to rozpadlo během jediného zdrcujícího okamžiku.
Okusoval si ret a přemýšlel, co dělat dál. Chvíli rajzoval po pokoji, pak vpadl do křesla a snažil si celou věc zesumírovat v hlavě. Veškerá bolest z vymknutého kotníku byla ta tam…Objevilo se však něco jiného. V lebeční dutině mu vybouchla atomová bomba a veškeré myšlenky proměnila v prázdnotu. Viděl jen černočernou tmu. Neposedně se zavrtěl, jako by chtěl ze sebe setřást svědivou zlost, která se na něj plíživě sápala.
Večer se vlekl a Robert z toho ani po čase nebyl moudrý. Nakonec vstal, šel si uvařit čaj a poté přistoupil k oknu a zaujatě pozoroval, jak venku sněží.
* * *
Následující tři dny chutnaly trpkostí a mučivou všedností. Robert byl nervózní a roztěkaný. Cosi ho nutilo zůstávat neustále v pohybu. Každou chvíli se vláčnými kroky kamsi bezúčelně přesouval a když nemohl chodit, tak alespoň seděl a podupával si nohou. Naražený nos ho stále mírně bolel a nedal mu ani na chvíli zapomenout na onu nepříjemnou událost.
* * *
V sobotu večer poté zazvonil telefon. Robert seděl v křesle zabalený do deky a lehce spal. Zapnutá televize v rohu místnosti, jejíž zvuk byl ztlumený na minimum, mu marně nabízela zajímavosti ze života antilop. Venku za okny foukal mrazivý vítr a hustě sněžilo.
Po probuzení si unaveně promnul obličej, vstal a váhavě se vydal k drnčícímu aparátu. Mdlým pohybem zvedl sluchátko a chraplavě se představil.
Na druhé straně drátu uslyšel jen zajíkavý pláč.
„Kdo volá?“
Táhlé vzlykání ještě chvíli pokračovalo, načež se mu roztřeseným hlasem ohlásila Aneta.
„Ahoj,“ řekl trochu překvapeně, nicméně se nedalo říct, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Pocítil spíše mírnou úlevu. Již několik dní jaksi podvědomě tušil, či lépe řečeno doufal, že je jen otázkou času, kdy znovu zavolá. Během těch několika dlouhých a prázdných dnů si celou věc důkladně rozebral a došel k poznání, že se k němu Aneta tak či onak brzo vrátí. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Karel byl koneckonců břídil. To musel po čase poznat i hlupák. Její předchozí jednání chápal jako krátkodobé zatmění mozku.
„Proč brečíš?“
„Ten hajzl…“
„Co se stalo?“
„Nenávidím ho…Víš co mi udělal? CO MI SAKRA UDĚLAL?!“
„Ne.“
„Nafackoval mi. Představ si, že ten hajzl mi nafackoval!“
„Proboha, a proč?“
„Pohádali jsme se.“
„Kvůli čemu?“
„Ježíši, já už ani nevím. Ale to teď není důležitý…. Jak si vůbec dovoluje mě uhodit?!“
„Jsi… jsi nějak zraněná?“
„Ne, nic vážnýho to není… jen mám trochu opuchlý tváře…ale stejně, jak si to vůbec dovoluje?? Co si o sobě ten ubožák myslí? Ať nepočítá s tím,že mě ještě někdy uvidí… s nějakým pitomým zasnoubením je konec! KONEC!!“ z ničeho nic zaječela. Poté se znovu dala do pláče.
„Klid,“ utěšoval ji, „bude zas dobře.“
Aneta dlouze vzlykala a Robert dělal do aparátu táhlé ´šššššš´v domnění, že to pomůže jejím pocuchaným nervům.
„Tohle si přeci nemůže dovolit, řekni Roberte… na tohle nemá právo…“
„Rozhodně ně.“
„Jak to vůbec mohl udělat?“
„Je to hulvát. Divím se, že jsi tak překvapená.“
„To ho snad ale neomlouvá!“
„Ne, tak jsem to nemyslel.“
„Tohle si nenechám líbit.“ řekla rozhodně a snažila se zadržet svůj pláč.
„Co hodláš dělat?“
„Nevím… ještě nevím… ale něco udělat rozhodně musím. Jen tak mu to neprojde…. Ach Roberte,“ posteskla si, „kdybys jen věděl, jak je mi líto, jak jsem se předtím k tobě zachovala…. Pořád si to vyčítám… něco takového bych už nikdy neudělala…“
„Buď bez starostí,“ řekl.
„Vážně mi to odpouštíš?“
„Jo,“ pokýval hlavou a tím celou záležitost uzavřel. Tak to bylo správně. Ať chudák holka vidí, že na rozdíl od toho omezence Karla je Robert z úplně jiného těsta. Že je milý, vždy schopen soucitu a porozumění, mistr velkorysosti, který mávnutím ruky dokáže odpustit i ty největší hříchy. Prostě muž vysokých kvalit. Skrz na skrz slušná partie. Sen každé budoucí nevěsty. Miláček tchýní… A mimo to věděl, že nemá smysl se dále vrtat ve starých ránách. Vše bylo očividně na dobré cestě. Teď šlo jen o to být opatrný a nic nepokazit. Celá věc byla ještě moc čerstvá a křehká a snadno by mohl šlápnout vedle. Musel dočkat času. Hlavně nic neuspěchat. Nyní Aneta potřebovala oporu; rameno, na které by mohla složit svůj roztomilý obličej a pořádně se vyplakat. Někoho, na něhož by se mohla s důvěrou obrátit, kdyby potřebovala radu nebo pomoc… Prostě a jednoduše přítele, skutečného přítele. A právě toto prázdné místo v jejím životě nyní hodlal vyplnit Robert. Ať chudák holka vidí, že je dobrá partie se vším všudy… Ne, děkuji, slečno, nyní vám chci být jen ku pomoci, vdavky až později… Svoji pozornost proto v tuto chvíli zaměřil zcela jiným směrem…
Na dlouhou dobu se odmlčel, nakrabatil zamyšleně čelo a ponořil se do stavu urputného uvažování.
„Víš, tak mě napadá,“ hlesl nakonec, „co se týká tvojí pomsty… možná bych pro tebe mohl něco udělat..“
Aneta se probrala z uplakané letargie a zbystřila svou pozornost.
„Ano? A co?“
Robert si odkašlal a tajemným zastřeným hlasem řekl: „Myslím, že oba dva tomu paznechtovi něco dlužíme… “
* * *
Druhý den přestalo sněžit a obloha se vyjasnila. Nastalo bezvětří.
V podvečer se v ulicích rozsvítily neonové pruty zakroucené do vánočních zvonců a hvězd a z reproduktorů zavěšených nad portály obchodních domů se do všech směrů rozletěly melodie adventních koled. Barevné elektrické žárovky omotané kolem smrků na hlavním bulváru začaly bláznivě blikat.
Byla již tma, když Robert procházel centrem města. I na něj postupně dolehla předvánoční atmosféra. Pobrukoval si známé sváteční melodie a když míjel žebráka sedícího na schodech kostela, počastoval ho hrstí drobných. Měl rozvernou náladu. Bezděky se usmíval a jednou rukou cosi přidržoval pod plandavým pršipláštěm. Šel rychlým, ostrým krokem. Hlavu mírně nakláněl k obloze a nasával do sebe mrazivý vzduch. Cítil vítězství… Byl tím provoněný celý večer. Veliký triumf se blížil…To ho naplňovalo zvláštní nedočkavostí…
Postupně opustil prozářené hlavní třídy a dostal se až do potemnělého starého města, kde ho však rázem přepadla mírná sklíčenost. Davy mrzutých lidí ověšených vánočními nákupy z ničeho nic prořídly. S každým odbočením z hlavní ulice jich míjel čím dál tím méně a než se stačil vzpamatovat, zmizeli úplně. Ocitl se sám. Prázdné domy s rozbitými okny ho sevřely a odřízly od zbytku světa. V jednom okamžiku ho utopily v oceánu mrazivého ticha, kde slyšel jen vlastní kroky ztěžka dopadající na solí vysušenou kamennou dlažbu.
Zmateně bloudil úzkými uličkami a trvalo mu téměř dvacet minut než objevil dům, kde měl podle všeho bydlet Karel. V tu chvíli z něj již rozverná nálada zcela vyprchala. Jen tak pro pořádek si zkontroloval popisné číslo a poté si jednopatrovou barabiznu zachmuřeně prohlížel. Působila zanedbaně a sešle. Z obou stran byla těsně nalepená na okolní domy - pokud se tak daly nazvat vybydlené trosky s polorozbořenými zdmi - okna v přízemí měla vymlácená a jen tak ledabyle zatlučená dřevěnými prkny. Z předního štítu se odlupovala omítka a odhalovala pod sebou cihlové zdivo. Dole na chodníku, kam s každým silnějším poryvem větru v průběhu let odpadala, se vytvořil souvislý bílý pás vypadající jako hraniční čára.
Robert se podíval na hodinky. Čas kvapil. („Karel chodí domů z práce většinou kolem šestý,“ řekla mu včera Aneta, „nikde se zpravidla necourá… Ani do hospody nezajde… Zapadne rovnou do postele a spí až do rána… Celej den dře ve skladu, takže má všeho plný zuby. Bejvá dost unavenej a nabroušenej …). Při vzpomínce na sokovu statnou postavu se nervózně otřásl a zaplavily ho mírné pochyby, nicméně to nijak významně neovlivnilo jeho pevné rozhodnutí pokračovat dále v tom, co si předsevzal. Základním kamenem úspěchu je v prvé řadě moment překvapení, opakoval si šeptem. Byl trochu přikrčený, aby se tak lépe chránil před zimou a netrpělivě si třel ruce, takže vypadal, jako by mumlal nějakou tajnou modlitbu. Celý plán byl naprosto jasný, nyní však bylo potřeba se podle toho zařídit. A musel s sebou pořádně hodit. Každé zaváhání, každá promrhaná vteřina mohla znamenat totální fiasko.
Proto rázem přestal s kritickým prohlížením barabizny a dal se do práce. Ponejprve se pustil do hledání vhodného úkrytu. Dlouhé minuty rejdil po okolí a prozkoumával možnosti, kam by se mohl schovat. Nakonec si hned naproti přes ulici vyhlédl malý výklenek ve zdi, neútulnou špinavou díru zatuchle smrdící po moči, nicméně bezmála celou skrytou pod dlouhým tmavým stínem. Byla vzdálena jen několik metrů od vchodu do domu a vypadala jako téměř dokonalé místo, odkud se dalo rychle a tiše zaútočit.
Lehce se vtěsnal dovnitř, rozepjal pršiplášť a z jeho útrob vytáhl krátkou dřevěnou tyč. Uchopil ji do obou rukou, mírně se nakročil a napjatě čekal.
Karel se objevil asi o deset minut později. Bez jakéhokoli podezření zamířil rovnou ke zpuchřelým dveřím. Tam se zastavil, odhodil do sněhu zpola vykouřenou cigaretu, zhluboka si odkašlal a vytáhl klíče. Robert chvíli pozoroval jeho obrovitá nahrbená záda jak se sklání nad zamrzlým zámkem a snaží se odemknout. Zlověstně se usmál. Byl čas zahájit akci. Vynořil se z hlubokého stínu výklenku, v obou rukou pevně sevřel tyč a několika opatrnými kroky se k němu ze zadu přiblížil.
„Karel?“ zeptal se hlubokým chraplavým hlasem, aby se ujistil, že nedojde k žádnému omylu. Zároveň s tím se prudce napřáhnul.
„Jo,“ hlesl hulvát, přestal odemykat a pomalu se otočil, „vo co jde?“
* * *
Robert ležel v nemocnici již přes týden. Měl špatnou náladu, s ostaními pacienty, s nimiž sdílel bílý vydezinfikovaný pokoj, se po většinu času nebavil a i s primářem, který prováděl pravidelnou vizitu, prohodil nanejvíš jen pár slov. Nepřítomně se díval z okna a pozoroval dovádivé vločky zřídka se snášející na holé stromy v nemocniční zahradě. Z dráťáku na poličce vyhrávaly vánoční koledy, na záclonách bylo rozvěšeno několik střapatých ozdob a v misce na stole, jenž stál majestátně uprostřed místnosti, ležela naskládaná vrstva ztvrdlého cukroví. Robert mlčel a okusoval si rty. Cítil se být sám.
Ve středu v podvečer přišla Aneta. Světlé vlasy měla pečlivě sčesané dozadu a svázané do úhledného copánku, lehce namalované oči ji zářivě svítily a když přistoupila k jeho posteli, mírně se naklonila a políbila ho na tváře. Poté si od stolu přisunula židli, upravila si černou sukni končící mírně nad koleny a způsobně se posadila. Povzbudivě se usmála. Robert se na ni mdle díval. Dlouze mlčeli a ostatní pacienti je zvědavě pozorovali a čekali, co bude.
„Jak ti je?“ zeptala se hladkým, starostlivým hlasem.
„Nic moc.“
„Máš bolesti?“
„Ani ne.“
„Kdy tě pustěj domů?“
„Snad brzy.“
„Tady by Vánoce moc veselý asi nebyly.“
„Ne, to ne.“
Na chvíli mezi ně sedlo trapné ticho. Nevěděli co říct. Aneta se rozhlížela po pokoji a Robert si nípal nehty na rukou.
„Karel povídal… ,“ pronesla poté váhavě a plaše se na něj podívala, „… mám tedy vzkázat…. že se ti omlouvá. Nechtěl tě takhle zřídit. Prý tam byla tma a on tě nepoznal. Polekala ho ta tyč. Myslel si, že ho chce někdo okrást nebo co…“
„To je jedno… byla to moje chyba, já jsem ho napadl…“
„Za to můžu ale já. Neměla jsem ti to vůbec dovolit. Takovej risk! Mohlo nás napadnout, že se Karel dokáže ubránit, zvlášť někomu tak křehkýmu jako jsi ty. Taková hloupost! Je mi to moc líto…“
„Už se stalo, nedělej si z toho hlavu.“
„Ach Roberte. Chci, abys věděl, jak moc si vážím toho, co jsi pro mě udělal. Tady, podívej, něco jsem ti přinesla,“ řekla Aneta a sklonila se k tašce ležící u nohy postele. Vytáhla z ní velikou čokoládovou bonboniéru.
Robert poděkoval a odložil ji na plechový stolek.
„A co Karel?“ zeptal se netečně, „je v pořádku?“
„Ten? Má jen pár modřin. Jinak mu nic není.“
„Vídáš se s ním ještě?“
„No… jo… přišel se mi omluvit. Za ty facky. Uvědomil si, že to přehnal. Prý už to nikdy neudělá. Klekl si na kolena, k nohám mi položil svazek růží a rozbrečel se.“
„Komediant,“ zabručel zlostně Robert.
„Vypadal upřímně.“
„Takže jsi mu odpustila?“
Aneta váhavě přikývla.
Robert ztěžka polknul a poté se jen unaveně usmál. Na tváři se mu rozlil prázdný výraz. Mírně se pootočil, lehl si na záda a zadíval se na stop. Byl konec. Neměl chuť si dále povídat. Zavřel oči a mlčel. Aneta ještě chvíli seděla u jeho postele, pak ho políbila na tváře a tichými kroky odešla pryč.
Poražený nebere nic, hořce si pomyslel Robert.
Druhý den ho přišla navštívit matka. Přinesla košík s cukrovým, na dlouhé hodiny se uvelebila na nemocniční židli a obsáhle mu vyprávěla o hádkách se sousedkou. Robert seděl opřený o konstrukci postele, díval se nepřítomně na protější zeď a čas od času vyzobával obsah čokoládové bonboniéry.
|
|
|
