Před princeznou

Střecha

         Mike se vytřepal do okna a jen tak mimovolně mu vyklouzlo: „A kurva…“. Bylo právě 8 hodin ráno, necelé 2 hodiny poté, co ukončil pařbu se svýma pseudokamarádíčkama a uměl si představit i hezčí ráno než na rozpálené střeše mizerně vysokého baráku. Zfetovaný „Golem“ rozdělil práci a s patřičným úšklebkem Mikeovi sdělil, že vyhrál konkurz na natření oken, přestože věděl, jak nesnáší vejšky. Jediným trumfem v Mikeovo rukávu bylo, že nestačil vystřízlivět a v takovém stavu dokázal „vysmátý“ čelit světu i všem svým fobiím… všechno byla brnkačka. Nemyslel na to, že s univerzitou dře někde v Prdelákově, někde kde kurevsky drahé pivo nemá pěnu, někde, kde mu nad hlavou každé 2 minuty burácejí letadla a furt nerozluštil dokonale tu hatmatilku, kterou huhňali domácí.To poslední ho až tak netrápilo,protože ty parchanti si někdy nerozuměli ani mezi sebou.Dokonce si namlouval, že když mu kručí v břiše, samotrávicím procesem spálí ten bordel, co do sebe ládoval na zahradě s kretény celou minulou noc. „Vylezu na sluníčko a vypotím to“, spokojeně si zamumlal.

         Jeho nejisté ruce byly zasrané od barvy ještě před tím, než vůbec začal s oknem. Navíc se mu lepila ručka štětce, což trošku srazilo jeho ego Vincenta Van Gogha. Pak pocítil, jak první pivo sublimuje s jeho potem, tak raději shodil tričko. „Ještě si opálím svoje vymakané zjizvené tělíčko - to budou čokoládky z ulice zas koukat“, liboval si. „Hajzlové kromě „Golema“ nahoru stejně nepolezou, tak tady provegetím hnusnou sobotu“.

Čím víc tvořil bílý humus na rámech okna, tím mu to připadalo všechno absurdnější. Byl sám v cizí zemi, kde si hráli na Království, byl sám s cizími prasaty v práci, kterou v životě nedělal. Ale v království měli rádi divadlo, tak to od začátku hrál na univerzálního zedníka a usmíval se na lidi, o které by doma ani neopřel kolo. Bytostně se mu hnusili, jejich žerty snášel se zvednutým žaludkem a někdy se musel mimoděk otočit, aby se nevyblil přímo do kamarádíčkovo ksichtu. Ale teď se na střeše vysoké chajdy nějakého snobáka otočit musel, protože ho bolely záda a potřeboval rozhýbat kosti.

Točení hlavy mu potvrdilo, že je střízlivění na dobré cestě a po „studených potech“ už mu snad začne chutnat i ten jejich zdejší prašivý bílý toustový chleba. Co ale nemusel, byl pohled pod sebe na lidičky šmatlající sem a tam. Ještěže byl před barákem vysoký plot s konzervativními zabroušenými ocelovými špičkami. „Dostanu závrať, sletím dolů a moje svalnaté, špekem obrostlé tělo se tam elegantně napíchne“, pomyslel si. Najednou ho napadla šílená myšlenka – roztáhnout tak ruce jako křídla a vybrat to. Výsledný efekt by byl stejný – pod nějakým autem by to asi nerozchodil a na toho Supermana se tak úplně necítil.

Šílené poopicové myšlenky pokračovaly. „Bude to vypadat jako nešťastná náhoda“, dodával vždy přítomný přítel vnitřní hlas. „A budeš mít pokoj od toho svinstva okolo. Žádné myšlenky, děsivé sny, ani shnilá minulost. Myšlenky na dítě, které nemohl vidět, na lásku, kterou nemohl cítit.  Skončit to. Udělat tečku. Všechno bylo už řečeno, vyzkoušeno. Být osvobozený od závislostí mizerného prožívání – placení za něco, co ani nechtěl, uniknout systému. Sluníčko mu statečně pralo na jeho vyholenou hlavu. Nožičky sice slabé, unavenost ze života veliká… Vykročil a...Zastavil s jednou nohou v luftě…

Ne, dneska ne.

© 2007 Sartre2