V polovině noci se člověk budí

a sahá po budíku.

Ještě chvíli spát

než odemkne dveře

a oči zatne do prostoru,

jakoby hledal dozvuky neděle.

V zateplené posteli,

v neprodyšných zdech,

s oživlými obrazy

je sotva slyšet dech.

Ještě neví, člověk se svěšenou rukou

přes stolek s budíkem,

že za pár hodin

- vyhlásí někde někdo válku

- spadne z nebe vločka

- narodí se mládě ježka

-zhasnou světla v nočním baru

- žena počne

-muž se otočí ke zdi

A dítě řekne první slovo spícímu světu.

Slyší ho jen Anděl,

vyprošený matkou, 

dřímající v rohu pokoje,

s křídly svěšenými

a odřenými koleny.

Zvedne hlavu a usměje se.

Ještě pár hodin,

ve světě snů stálých proměn.

Přes prizma nekonečné lásky,

vidí mihotání dějů

a přísahá, že je zapíše

až vstane a dá si první cigaretu.

Létání v astrálním těle

po starých chrámech

a zbořených zdech

je zdravé

dokud je touha se vrátit

a umlčet řinčící budík

v neprodyšných zdech

modrého pokoje.