Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.10.
Vendelín
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Návrat ztraceného syna z kolekce Mafiáni
Autor: Rafael (Občasný) - publikováno 20.1.2007 (17:43:49)
další>

Brácha nějak nechápal, že spěchám. Když už jsem konečně vyrazil domů, tak mě nechal čekat na benzíně, ať mu dobiju kredit. Neměl jsem tohle jeho číslo, tak mi ho měl poslat. Čekal jsem tam, ale nějak se zase zapomněl. Prozvonil jsem ho, ale pořád nic. Asi jsem mu měl zavolat, ale místo toho jsem se sebral a odjel. Když jsem byl tak 3 kiláky od benzíny, tak mi zavolal.

„Sorry, ale já ti řikal, že spěchám,“ snažil jsem se mu to vysvětlit.

Položil to.

 

Domů jsem dojel asi ve tři čtvrtě na jedenáct. Všude tma, jen obývák byl trochu prosvětlen světlem z kuchyně. Šel jsem tam.

„Čau,“ pozdravil jsem mamku.

Ani se na mě nepodívala a odešla spát. Chápu to. Udělal jsem si čaj a šel taky chrápat. Seknul jsem sebou do postele. Ani jsem se neosprchoval, byl jsem strašně utahanej. Ještě než jsem usnul, tak jsem na Ní myslel. Po tom všem, co jsem teďka zažil, bude uplně snadný jí sbalit. Prostě za ní zejtra přijdu a bude mi uplně jedno, jak se bude tvářit. A řeknu jí....

 

Bože. Nenávidim ráno. Brácha mě vzbudil, jak si bral hadry ze skříně. Když viděl, že mě vzbudil, tak začal něco prudit. Nevnímal jsem ho a snažil jsem se ještě dohnat spánek. Už jsem ale stejně neusnul.

Tomáši, ozvalo se z obýváku.

Snažil jsem se, ale nemohl jsem se zvednout z postele, jako bych k ní byl přilepenej.

„Tak vstáváš?“ volala máma znova.

„Jó,“ odpověděl jsem, ale nebyla to tak úplně pravda. Musel jsem sebrat všechny svý síly a s velkým odporem opustit teplej pelech.

„Čus,“ zívnul jsem.

„Čau,“ odpověděla mi naštvaně.

Pak odešla do práce a ani se nerozloučila. No jo, jsem to já ale debil. Jenže já jsem musel vypadnout. Nevim teda, jestli to něco vyřešilo, ale snad jo. Uvidíme ve škole. Prostě to dneska s Lucinou rozseknu.

Ať jsem se snažil sebevíc, stejně jsem na nádro musel sprintovat. Dneska jsem vlak chytil, ale bylo to o fous. Kluci už stáli na chodbičce a tlemili se, když jsem tam celej udejchanej přišel.

„Zdar, kdes‘ byl?“ zajímal se hned Můža.

„Cestoval jsem po světě.“

„A kdy pojedem s tou tvojí károu do školy?“ ptal se Rojíno.

„Ty jo nevim, ona teďka nějak blbne řadička.“

„Tak to dej spravit a budem jezdit radši autem.“

„Když budeš cálovat všechen benzín, tak klidně.“

Všechno bylo při starým. Celou cestu se ti dva bavili o fotbale. Já fotbal moc nemusim, takže jsem držel hubu a šel za nima. Měl jsem aspoň čas se připravit na příchod do školy. Vždycky jsem si plánoval, jak tam příjdu sklesle, a že mě pak třeba bude Lucka litovat, ale nikdy to nevyšlo. A já to taky nevydržel moc dlouho hrát. Ve škole jsem prostě dokázal zapomenout na trable. Klukum se nešlo bránit, prostě tam byla prdel a nikdo nemoh jen tak sedět a trápit se. Musel jsem se smát.

Vešli jsme do třídy. Já poslední. Smutnej výraz ve tváři. Podíval jsem se do zadu, kde seděla Lucka. No a za ní seděli Mustrý a Vychytil. Hnedka se začali tlemit a pokřikovat na mě.

„Kdes byl ty buzno?“

Začal jsem se smát. Viděl jsem, jak Lucka zvedla hlavu. Koukla na mě. Najednou bylo moje odhodlání pryč. Nedokázal jsem si představit, jak za ní půjdu. Nevěděl jsem, jak mám začít. Co jí mám říct.

Celej den jsem se rozhoupával a nakonec jsem se na to vybod, takovej jsem já.

Všichni už byli doma a já sám cvičil v posilovně. Vůbec mě to nebavilo. Chtěl jsem na chvíli nebýt, na chvíli zemřít. Cvičení byl ventil, ale dneska jsem se nemoh soustředit ani na to blbý zvedání činek.

Pomalu se přiblížilo půl pátý. Převlíkl jsem se do karate gi a dole v tělocvičně se rozcvičoval. Trénoval jsem kata. Každej pohyb předával mou bolest pryč. Karate bylo jediný, při čem jsem dokázal skutečně zapomenout. Jinak to ani nejde. Musíš se soustředit na každej pohyb a na nic víc není čas. Mistr vždycky říká, že po mokuso, to je soustředění, už musíme být prázdní. Já si naposled vzpomenu na její oči, a pak mi konečně zmizí z hlavy na hodinu a půl. Neberte tydle mý kecy vážně, stejně to nepochopíte...

Násilí ve mě vřelo už delší dobu. Myslel jsem, že se mi uleví, když někomu rozbiju držku. Proto jsem se taky konfliktům nevyhejbal, ale naopak jim šel vstříc. Na Novym námku si kopali nějaký čtyři hip-hopeři s hakysem. Hnedka mi blesklo hlavou, že asi budou nějak prudit a začal jsem se na to těšit.

„Co do toho kopeš!“ začal jeden.

„Kdo ti do toho kope,“ podíval jsem se na něj. „Buzno,“ neodpustil jsem si nadvávku.

Ten debil měl na bradě takovej ten bodák. Bych mu ho tam zarazil chudáčkoj. A ty další, takový kokůtci vyhublí. No jo hopeři, drsňáci...a rozkopal bych je jak nic.

No ale dost snění, tamten co prudil už pak neřek ani slovo. Bych kvůli němu jel klidně o vlak dýl. Za tu úlevu by to stálo.

Všichni další jenom blbě čuměli. Až na nádru, když jsem čekal na rychlík, přišel nějakej ukrajinec, jestli nemám nějaký drobný.

„Nemám,“ řekl jsem a přitom mi cinkaly v kapse.

„Já ti to vrátím. Třeba desetkrát,“ chtěl mi vyprávět svůj srdcervoucí příběh.

„To bych chtěl vidět,“ usmál jsem se. „Já ti chlast financovat nebudu,“ zakroutil jsem hlavou.

„Tak běž do píči!“ řekl a odešel.

„Komu to řikáš buzerante!“ naštval jsem se. Dělal, že neslyší. Šel jsem za ním. Na peróně ani živáčka. „Počkej,“ křikl jsem na něj. Otočil se s vytaženým vystřelovákem od vietnamců. Myslel si, že se budu bát, ale strach se mi vyhýbal obloukem, jinak by dostal bombu jako za chvíli tenhle idiot. „Ty čuráku jeden, komu tady budeš nadávat do buzerantů,“ všechno ve mě vřelo. Nemohl jsem se dočkat.

„Tak teď navalíš všechny prachy, zkurvysyne!“ zkoušel mi nahnat strach.

„Ty mojí mámu znáš nebo co?“

Možná začal přemýšlet, jestli ji fakt nezná. A v tom momentě poznal sílu mých kopů. Jedna kopačka do hlavy a už ležel. Sebral jsem mu ten nůž a dal si ho do kapsy, ještě by s nim ublížil někomu jinýmu. Holt chlast dělá z lidí takovýhle kretény.

Nastoupil jsem do rychlíku na Prahu. Měl spoždění, byl docela risk jet s ním, protože v Chocni nemusel osobák čekat. Pomalu jsem zjištoval, že se mi vlastně vůbec neulevilo, asi by to chtělo nějakej boj a ne jen někoho sejmout jednou ranou.

Samozřejmě, že ten osobák ujel. Oni nemohli minutu počkat. Tohle fakt nasere. Ještě, že s sebou mám telefon.

„Čau, tati. Nemohl bys prosim tě pro mě přijet, mě to v Chocni ujelo.“

„Tome nemoh,“ odmítnul mě hnedka otec. „Já jsem něco pil.“

Tak to je supr, tak půjdu pěšky no, co se dá dělat. Sice jsem potřeboval bejt brzo doma a učit se Ajinu, ale aspoň si provětrám hlavu. Šel jsem krásnym parkem podél řeky. Mrtě listů odnášel proud kdo ví kam. Jako by mi naznačovali, ať už vypadnu taky a nestrašim tady. Fhm, zasmál jsem se. Možná bych měl, ale nic mi nestojí za to, abych si vzal život. To bych radši jenom na všechno sral a dělal si ze všech prdel.

Občas jsem kousek běžel, abych byl doma rychlejc, i když jsem se tam nijak zvlášť netěšil. Stejně nebude nic k jídlu a ještě ke všemu se utahanej jak sviňa budu muset učit do noci anglinu, abych stejně zejtra dostal pětku a učitelka mi udělala kázání, abych se víc učil. Díky, to asi nevim. Já mám miliony důležitějších věcí na práci, ale kvůli škole je omezuju a stejně to těm blbejm učitelům nestačí. Je to komedie tenhle svět. Nechápu toho fakt hodně, ale baví mě se tomu smát. Kdo zcela pochopí podstatu, že ze života si musíš dělat prdel, tak vyhrál. Já ji našel, ale ještě nejsem tak vyspělej, abych toho dokázal plně využít. Možná, že toho nelze plně dojít dřív než na pokraji smrti. Musíš si prostě prožít něco strašnýho, abys pochopil nezávažnost všeho ostatního. Já si to prožil, to zlé i to krásné. A krása dokáže taky ublížit, možná i víc než smrt. Nechám toho filozofování. Každopádně jsou daleko horší věci než dostat špatnou známku (pro šprty). Já to tak beru, ale učitelé to asi nechápou. Jo děti, škola je nejdůležitější věcí v životě. Nasrat, ha ha.

Konečně jsem přišel domů. Máme něco k jídlu?-co si kdo najde. Hm, takže zase nic. To se to řekne: tak si něco udělej; když v lednici nic není. Říkám si, že až budu bydlet sám, tak si vždycky něco ukuchtím, pač si budu nakupovat sám. Stejně ale asi skončim na párkách. Dobrá perspektiva: Starej mládenec, vyhublej na kost a bez práce. A ještě ke všemu si myslí, že umí psát, a nedá si to vymluvit. Takhle nějak možná dopadaj geniální umělci, aspoň to mě může těšit.

Nakonec mamka stejně neodolala mým hladovým očím a osmahla mi knedlík s vajíčkem. Potom jsem už mohl jít v klidu spát, bez učení. Stejně bych víc myslel na Lucku, než na tu ajinu.

Zdáli se mi divný sny. Čekal bych, že se mi bude zdát o ní, ale nebylo tomu tak. Asi to je dobře, pač jinak by se mým koníčkem stalo spaní. Takhle špatně, už jsem na tom jednou byl. Když tě nedokáže nic zabavit a nejradši ze všeho jdeš spát. S nadějí, že se ti bude zdát nějakej hezkej sen. Lituju všechny, kteří takhle žijou.

Dneska se mi třeba zdálo, jak strejda Vašek seděl u nás v jídelně. Měl tu svojí červenou košili a rozvaloval tam ten svůj velkej pupek. Pak se začal nějak hádat a útočit slovně na bráchu. Tohle mě strašně vytáčí, když všichni tihle debilové nadávaj na někoho, kdo tam není a do očí nedokážou nic říct.

Zastal jsem se ho a asi strejce poslal do prdele. Zeptal se mě, jestli chci po hubě. Tak jsem řek, že jo. Začal si vytahovat rukávy. Nevim, co si tyhle dědkové myslej. Vždyť se to sotva hejbe a chce to mlátit mladý rychlý kluky. Šli jsme do chodby. Nevim ani jakym stylem bojoval. Vim jen, že jsem párkrát poskočil (tím jsem mu asi zamotal hlavu) a pak jednou kopnul mawašigiri a strejc byl v prdeli. Pak jsem ho jen zasypal pěstma.

Nic víc jsem to neřešil. Byla to jeho potupa a já to nemusel dál rozmazávat. Ale v tom snu jsem cítil, jak to chce dál řešit. Jako by snad byl zločin sebrat starýmu pánoj jeho iluze, že stačí takovýmu mlaďákoj jako jsem já. Měl jsem si snad nechat dát facky jenom kvůli nějakýmu rádoby morálnímu kodexu? Pánové, já žiju s většíma morálníma zásadama než vy, tak držte s prominutím hubu.

Zajímavej sen, dokonce vím, kde se to ve mě vzalo. Roman se nedávno divil, když jsem říkal, že bych strejce rozbil. Docela jsem nechápal. Já to beru jako samozřejmost.

Přišlo další krušný ráno. Bože, já to vstávání tak nenávidim. A to jsem si včera řikal, že když půjdu brzo spát, bude to v pohodě. No jo, ale co naděláš, vstát prostě musíš. K snídani tři chleby, jako každej den. Po snídani si rychle naházet učebnice do tašky a v koupelně si udělat účes. Teďka už se s tim tolik neseru, ale bejvaly časy, kdy jsem se ráno „česal“ 20 minut a někdy možná ještě dýl. Jsem tenkrát v sedmý třídě předběh dobu a začal nosit bodliny. Povídalo si o tom celý město. Jó ty moje „antény“. Mělo to i další nevýhody, třeba mi všichni začali nadávat do teploušů. Tenkrát jsem ještě nechápal, že kluci můžou být taky hezcí a můžu si s nima rozumět líp než s holkama, a že na tom nic špatnýho není.

To si teďka dělám srandu. Nic proti gayům  nemám, ale od jistý doby je nemám rád. To jsme tenkrát jeli s Rojínem do školy a v Ústí přistoupil nějakej chlap. Začal mi šahat na tašku, tak jsem jí uhnul a on si k nám sednul. Jsem byl po ránu asi trochu mimo a až když mě ten buzerant probudil, tak jsem si to všechno uvědomil. Tak za 1)vůbec se nezeptal, jestli tam máme volno, za 2) si sednul proti směru jízdy a hlavně-kluci vedle tam neměli ani bágly, takže tam bylo volno...

Učil jsem se Ajinu a ani jsem nechtěl věřit, že by se tohle vůbec mohlo stát. Nejdřív jsem ucítil jeho ruku, jak se jemně dotýká mojí. Cizí člověk se přece snaží spíš od toho druhýho odsunout. Pak se mi zdálo, že nějak tlumeně vzdychá. Jako kdyby měl zvýšenej tep. Přitom dělal, že spí. Když přišel průvodčí, zdálo se mi, že jeho ruka vyrazila od mého stehna, ale já nic necítil. Kouknul jsem na Rojína, ale ten byl mimo z angliny. Bylo to jak špatnej sen a já tomu pořád nechtěl věřit. Neměl jsem jistotu a nechtěl jsem na něj začít křičet, když by to třeba vůbec nebyl úchylák. Druhou ruku měl skrytou pod brašnou, ani nechci pomýšlet, co tam s ní dělal. Asi si honil péro. Fuj. Koutkem oka jsem sledoval jeho ruku, jak se blíží k mému stehnu, až pak jsem jí ucítil. Hypnul jsem ho loktem, ruka se vrátila uraženě zpět. Byl jsem v šoku, než jsem se zmohl na slovo, ten teplouš odešel.

Rojíno potvrdil, že byl nějakej divnej. Divil se, že jsem nic neřek. Pak jsme ho ještě viděli v nádražní hale. Čuměl na mě. Chtěl jsem mu jít dát po tlamě, ale neměl jsem odvahu. Můža mi někdy ze srandy říká Plyšáčku, tak není divu, že se na mě takovýhle uchyláci lepěj.

Ve škole ho některý lidi znali. Prej za to dokonce nějakýmu týpkoj dal 30 litrů. Tak až na tom jednou třeba budu špatně, tak ho zkusím kontaktovat. Vyprávěl jsem tenhle svůj příběh Lucce a ta mě litovala. „Proč po mě takhle nejedou ženský,“ ptal jsem se nahlas před ní. Byla to jedna z mých trapných hlášek, na který se nedostalo odpovědi. Chtěl jsem jí ještě udělat rekonstrukci, ale k tomu taky nakonec nedošlo. Škoda.

Vždycky když jsem dělal nějaký píčoviny, tak jsem si vybavil její slova: „Vy jste pro nás moc mladý.“ Docházelo mi, co si o mě asi může myslet, ale nedokázal jsem se ovládnout. Byla to moje maska, má obrana před světem. Myslím, že málokdo na mě mohl poznat, jak mi ve skutečnosti je. I když jsem se tak moc snažil, aby se mě někdo zeptal: „Je ti  něco, seš nějakej smutnej.“ Řek bych: „Ne, nic.“ Ale přál bych si, aby se ptali dál: „Fakt, vždyť je to na tobě vidět, že tě něco trápí.“ A já bych se rozvyprávěl o tom, jak to bylo krásný a že se nemůžu smířit s tím, že to tak není. Fakt to nechápu. Jenže nezeptal se nikdo. Přitom bych to řekl každýmu, kdo byl ochotnej naslouchat.

Myslel jsem na to o přestávce. Seděl jsem tam sám a čuměl do blba. Pak konečně někdo přišel, byl to Mark. No ale místo toho, aby zjišťoval, co mě trápí, mi začal vyprávět, jak včera hrál tenis. Mě to ale vůbec nezajímalo, jak někde běhá po kurtu.

„Ty vole, jsme včera měli trénink. Tak jsem si to dával.“

„Hm...“

„Jeden týpek se tam za tim honil a vždycky mu to ulítlo. Tak mi začal nadávat, ať se jako krotim,“ smál se.

„Hm...tak to se mu ani nedivim.“

„To ne no,“ smál se porád.

„Si tam k vám někdy přijdu zahrát. Vás rozsekám,“ pokusil jsem se o úsměv.

„Jo to jo no,“ vyprsknul uměle.

Kecal dál, ale fakt jsem ho neposlouchal. Jak ty lidi dokážou bejt slepí. Vůbec nemusíte vědět o čem to mluvěj. Stačí jenom přitakávat a občas prohodit nějakej vtípek.

Vylez jsem na chodbu, že se půjdu vychcat. Rozhlídnu se a už slyším :“Dobrý den.“ Byla to Kemrová, dřív nás učila na výtvarku, ale nerozpoznala můj talent. Je sranda bejt na něco fakt machr. Fakt si myslim, že jsem na to byl lepší než ona. A tak jsem jí mohl vesele fuckovat.

„Polib si krávo,“ zamumlal jsem si.

„Prosím,“ otočila se na mě s výhružným tónem. Si vždycky myslej, že se každej zalekne a neřekne pravdu. Asi je to uspokojuje, mě by teda uspokojily spíš jinajčí věci, ale nu co.

„Ať si políbíš prdel krávo,“ zopakoval jsem nahlas. Ani nevím proč jsem to udělal. Prostě jsem měl blbou náladu a ona se mi připletla do cesty.

Tohle asi nečekala, a tak jsem místo na hajzl šel do ředitelny.

Barvitě vylíčila celou událost řediteloj.

Ten se obrátil na mě: „Je to pravda, Martine?“ Měl takovej kárnej pohled, ale myslím, že mě aspoň trochu chápal.

„Hm,“ pokýval jsem hlavou.

„Za tohle ti navrhnu ředitelskou důtku nebo spíš dvojku z chování,“ křičela tam Kemrová.

„Třeba trojku, mě je to úplně jedno,“ chladil jsem jí.

„Jak si to vůbec můžeš dovolit,“ snažila se mě dostat do úzkých.

„Tak máme přece právo na svobodnej názor ne?“ zeptal jsem se jí a myslím, že říďa málem vyprsknul smíchy.

„Já bych tě naučila,“ chytala rapla.

„Kung-fu?“ zeptal jsem se úplně vážně.

Neměla na to slov. Možná by mi zkusila vlepit pohlavek nebo zlomit ukazovátko o ruku. No a já bych jí nejradši pochcal ten květák na hlavě, tak šíleně jsem potřeboval na WC.

„Takový hlupák a nevychovanec přece nemá na gymnáziu co dělat,“ kroutila nade mnou hlavou.

„Proč se smějete mé inteligenci a berete si do pusy mé rodiče a jejich výchovu?“ chtěl jsem obrátit hru proti ní. Býval bych to udělal, ale to by mi nejspíš prasknul močák.

Ještě než jsem mohl odejít, tak jsem se musel omluvit. A přislíbit i omluvu veřejnou.

Z ředitelny jsem sprintoval rovnou na hajzly. A pak jsem se vrátil do třídy. Hodina už začala. Rojínu a Koudy se mě ptali, kde jsem byl, tak jsem jim řek pravdu. Ale proč, to jsem jim neřek.

Další hodinu jsme měli fyziku a našeho třídního. Samozřejmě byl už o všem informován. „Martine, nebudu tady rozebírat, co se stalo. Doufám ale, že nemusím připomínat, jak to bylo nevhodné a neslušné,“ promluvil ke mě Pítr. Uznale jsem pokýval hlavou. „Co?“ zašumělo ve třídě. „To je  Martinova věc,“ utišil je. Pak začal vykládat.

„Martin Skřivánek do ředitelny....opakuji Martin Skřivánek ze 4.B do ředitelny,“ ozval se za pár minut rozhlas. Šel jsem tam.

„Tak támhle je mikrofon a můžeš spustit, jestli jsi připraven,“ řekla mi sekretářka.

„Já myslim, že jo,“ pokýval jsem hlavou a šibalsky se pousmál.

„Nejsem záářivou ozdobou na večírky,
nejsem lacinou děvkou v kožichu pro slečinky.
Tak proč se tak cítím? Proč se tak cítím?

A tak ptám se tě bože proč mé,

slzy měříš jak vodné stočné.

A on: Proč ne?“ zapěl jsem.

Byl slyšet smích lidí ve třídách. „Tak dost srandy a teď už vážně. Jsem Martin Skřivánek. Možná mě znáte, jsem ten nabušenej borec ze 4.B. No ale k věci. Dnes ráno jsem byl aktérem jedné nepříjemné situaci. Nebyl jsem v dobré náladě a profesorka Kemrová mě napomenula, že jsem ji nepozdravil. Mozek mi zastřela temnota a já paní profesorce řekl. Cituji: „Polib si prdel krávo.“ Nemělo to nic společné s osobou paní profesorky, nýbrž s mými osobními problémy, které tu nehodlám rozebírat. Lituji toho, ale lítost znamená bezmoc. Bezmoc vzít to zpět.

A teď ještě jednu:

Tančím jen se svým tělem
a toužím sám k sobě vzplanout.

Synteticky přec neuměle
seznámím svou levou část s pravou

 

Cítím ty slzy
ty vody, co samy jsou
s úsměvem umřou mi pod řasou,“
odmlčel jsem se.

Jak jsem viděl ten mikrofon, nemohl jsem odolat si něco nestřihnout. Byla to moje tajná vášeň. Vím, že jsem zpíval falešně, ale stejně nevim, co to znamená. Dřív jsem měl dokonce skupinu, ale rozpadli jsme se, pač jeden týpek dostal počítač a neměl už čas nacvičovat. Jsem měl bejt slavnej a nebude nic. No jo, co s tim nadělám.

Na češtinu jsme měli praktikantku. Naše učitelka, pardon paní profesorka sice seděla vzádu, ale nijak nezasahovala. Brali jsme rétoriku a k tomu patří i praktické cvičení. Když už člověk dostane takovouhle příležitost, tak jí musí využít. Měl jsem bejt vyvolanej už minule, ale Koudy psal písemný zkoušení, tak jsem to ukecal. Byla by škoda přijít o naše téma. Akorát jsem doufal, že Kouďas necouvne, ale on je na tohle frajer.

Bylo jasný, že mě vyvolá. A já se na to tak těšil. Ze začátku vybrala pár jiných lidí, ale všichni se zkoušeli vymlouvat a některý si dokonce nechali dát kuli.

„Tak Skřivánek,“ řekla pak konečně hledíc do jmenného seznamu.

„Tak Kouďas pojď,“ vstal jsem a přesunul se dopředu před tabuli  Vzali jsme si židle. Já se rozvalil a Koudy seděl „slušně.“

„Vážení spolužáci a spolužačky,“ oslovil jsem je. „Posluchači a posluchačky. Vítám vás na naší besedě na trochu peprnější téma, jakým skupinový sex určitě je. Tady Petr je proti...“

„A Martin pro,“ doplnil mě Koudy podle předem připraveného scénáře.

„Skupinový sex je teď docela moderní záležitost. Je to zábava, relax. Důkazem toho je stále větší návštěvnost swingers klubů. No a já bych předal slovo Petrovi, aby předvedl své argumetny, proč skupinový sex nepraktikovat.“

„Skupinový sex je nechutný a perverzní,“ dušoval se Koudy. Zahrál to perfektně. „Můžete při něm chytnout pohlavní choroby jako Aids nebo sifilis. Proto radím provozujte bezpečný sex jen s jedním partnerem.“

„Já bych si dovolil oponovat,“ přerušil jsem ho. „Žádný sex kromě masturbace není bezpečný. Skupinový sex může být také bezpečný. Nemusíte se vůbec nikoho dotýkat ale být tam sám a provozovat autoerotiku. Třeba na gang-bang nebo bukakke párty. Nevím, jestli mám tento pojem vysvětlit,“ otočil jsem se na praktikantku. Byla celá rudá a dlaněmi si zakrývala obličej. „Já myslím, že to nebude nutné,“ ale sama nevěděla, co to je, a většina mých spolužáků a hlavně spolužaček taky ne.

„Je jen na vás, jak se tam budete chovat a co budete dělat,“ pokračoval jsem. „Nikdo vás nemůže do ničeho nutit, můžete se třeba jenom dívat. Někoho třeba vzrušuje představa, že se kolem něj milují další lidé. Chcete ještě něco dodat pane kolego?“

„Je to protipól normálního vztahu. Lidé by se měli mít rádi a žít normálně a ne provádět takovéhle nemravnosti.“ Koudymu už došli argumenty a ani se tomu nedivím. Skupinovej sex je budoucnost.

„Skupinový sex může vztah dokonce zachránit. Mezi partnery může být nuda v oblasti sexu. Z toho vyplývá nevěra. Návštěva swingers párty ale může vnést do vztahu nový náboj. Můžete prostřídat partnery nebo si uvědomíte, že tohle vlastně nechcete. Najdete novou inspiraci. Máte ještě něco?“

„Já myslím, že už bylo řečeno dost.“

„Tak já bych na závěr provedl malou ukázku,“ řekl jsem a praktikantka vyvalila oči. „Poprosil bych dobrovolníky z publika. Minimálně dva.“ Nikdo ale nevstal. Čekal jsem to, ale byl jsem připravenej i na variantu, že by někdo přišel. Začal bych si svlíkat triko a rozepínat poklopec. Měl jsem požádat slečnu praktikantku, aby mě nenechala ve štychu. Kdyby byla hezčí, tak bych to asi udělal.

„Ještě mám jednu poznámku k panu kolegovi, že na něj...“ vyprsknul jsem smíchy a schoulil se nažidli. „Že na něj asi nikdy nevyšla řada na gang bangu.“

Strhnul se docela velkej potlesk. Je to docela příjemný, když má moje dílo úspěch. Já to totiž beru jako nějakou inscenaci.

Po nás vyvolala zrovna dvě největší šprtky. Takový naučený, vyloženě jak někde z rádia nebo telky. Trapný vtípky ve smyslu spojení češtiny a angličtiny.

Poslouchal jsem to na půl ucha a bavil se s Rojínem. Jako kapacita v tomto oboru jsem poté dostal příležitost vyjádřit se k jejich výstupu.

„Mě to přišlo nudný,“ řekl jsem. Můj hlas byl umlčen, ale já chtěl mluvit dál.

„Jistěže proti tvému výstupu,“ začala se smát. „Já s tebou nebudu souhlasit mě se to celkem líbilo, ale já myslím spíš rétoriku.“

„My jsme nasadili laťku hodně vysoko, to je pravda. A co se týče projevu samotného, tak mi přišel profesionální.“ Bodejť by ne, když to bylo obšlehnutý z telky.

„A nějaké výrazy, které často používaly, nevšiml sis?“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. Taky já jsem to ani moc zaujatě nesledoval. Mohlo to vypadat namyšleně, ale já udělal aspoň něco originálního. Nesnášim tenhle šprtskej humor, uměřenej a suchej.

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Rafael (Občasný) - 20.1.2007 > Chtěl bych jenom říct, že to navazuje na povídku Na to ser!!! Takže ze začátku byste pár věcí nemuseli pochopit, ale jsou to jen maličkosti, takže není vyloženě nutný ji číst.

A pro rejpaly. Četl jsem to po sobě. A ty chyby, co tam jsou, tak tam jsou schválně, aby to mělo určitý subjektivní zabarvení. A je to dokončený a jsem s tim spokojenej.
<reagovat 
Lokianna (Občasný) - 22.1.2007 >

Asi to bude tvým stylem, ale nee. Přijde mi to jako popis situace, což to i je, ale bez fantazie, nemá to šmrnc:-) 

 

Z chyb si nic nedělej, kdo hlídá pravopis, nechytá děj:-)


Body: 3
<reagovat 
 Rafael (Občasný) - 23.1.2007 > Lokianna> Však to má bejt vyprávění...Fantazie tam je podle mě dost, ale to poznám akorát tak já. akorát to není vyloženě postavený na ní. Jako umění jsem se snažil psát dřív a taky mě to bavilo a baví možná i víc než tohle, ale tohle má bejt komerce...
Podle mě třeba Bukowski taky nepíše jako umění, ale prostě povídky ze života
<reagovat 
 Lokianna (Občasný) - 24.1.2007 > Rafael> Komerce? Na tomto moc neviděláš. Bukowski má nějaký styl, který uspěl, co já vím, třeba ty též, jen ho nevidím
<reagovat 
 Rafael (Občasný) - 24.1.2007 > Lokianna> Já dřív psal hodně lyricky a byl jsem za to kritizován...Tak teďka píšu něco čistě epickýho, uvidíme jak dopadnou další povídky...Tam už to nebude v ich formě, takže změna a hlavně budou ze zážitků někoho jinýho...píšou se mi hrozně blbě a křečovitě, tak uvidíme, co z nich bude.
<reagovat 
 Lokianna (Občasný) - 24.1.2007 > Rafael> Možná něco mezi, příliš lyriky čtenáře nenadchne, pokud není skutečně mistrovská(i když, upřímně, mě stylem nenadchl ani Šejkspír). A ich forma se také každému nevydaří, já osobně jí vidím jako vhodnou k popsání pocitů, ale při delším ději.....málokdo jí umí použít autenticky:-)
<reagovat 
 Rafael (Občasný) - 25.1.2007 > Lokianna> Mě se to takhle píše líp než v er formě, ale ty ostatní povídky už tak psát musím, protože to už jsou příběhy jiných lidí a měli by se postupně nějak prolínat i s tím mým...
<reagovat 
čtenář Petr Koudy - 29.1.2007 > velmi zajímavé , dalo by se říct, že jisté osoby by se po přečtení této ukázky asi posrali, ale já si myslim, že dobrý fakt dobrý, jen to moje příjmení mi nesedí, připomíná mi jednu postavu ze seriálu Krok za krokem a to byl borec (dz dz strejdo Franku)
<reagovat 
 Rafael (Občasný) - 30.1.2007 > čtenář> Kritika od jednoho z aktérů se cenní ;) Ale kdyby to viděli někteří jiní, tak by asi nechápali:p
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 3 4 (5) 6
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter