Oči se mi klíží,

řežou a pálí

má postel není kdesi v dáli,

já přesto nejdu spát.

Jsem naprostý hňup,

či blázen,

co má své křeslo rád.

Z naprosté hlouposti tady sedím

a na telku znuzeně hledím.

Nejdu spát.

Raději budu psát nesmysly,

nevnímat.

Půlnoc se blíží,

mé děti jistě záhy začnou "bantovat".

Stále však nejdu spát.

Dávno jsem přestala televizní kulisu poslouchat.

Usínám v tom křesle proklatém

a ráno budu celá rozlámaná nadávat

vymlouvat se na děti

a toužit po spánku v loži s nebesy.