Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Z mládí Jaromíra Řepy
Autor: Jaromír Řepa (Občasný) - publikováno 7.6.2007 (18:29:22)

Konečně chvíli klid. Po dlouhém nepřetržitém běhu jsem se mohl naštěstí na okamžik zastavit a odpočinout si. Usedám na kovovou lavici přišroubovanou ke zdi a rozhlédnu se po svém okolí. Sedím v dlouhé zšedlé chodbě, jejíž podlaha je vydlážděna a stěny natřeny zelenou omyvatelnou barvou, světlo sem přichází z druhé strany koridoru, kde se asi nacházejí okna. Na stěně přede mnou visí obraz. Je na něm vyvedena svěrací kazajka v životní velikosti, která je zarámována ve zlatě. Pod tímto podivným obrazem visí jeden ještě podivnější. Jedná se o, rovněž zarámovaný, diplom s fotografií muže a nápisem „Za věrné služby od Dr. Chocholouška.“ Ani jsem se nad tímto nestačil podivit, poněvadž z druhé strany chodby se ozvaly známé zvuky. „Támhle je! Chyťte ho! My tě dostanem, šílený zahradníku!“ křičel šedovlasý důchodce, který běžel jako první. V jedné ruce držel svěrací kazajku a ve druhé injekční stříkačku. Uvědomil jsem si, že zevnějšek muže se asi ne náhodou podobá postavě vyobrazené na diplomu. Za tímto šéfem se na mě valilo stádo jeho pohůnků různých váhových kategorií, od skoro průhledných, až po několikatunové. Když se objevil posledních z pronásledovatelů, který svým objemem vyplňoval celý průřez koridoru, trochu mi zatrnulo a studený pot se vlil na má záda. Splašený dav se blížil. Bylo nutné něco udělat. Vyskočiv z lavičky čelem k válečnému ryku, v pravé ruce sevřel jsem svoje věrné měřidlo k určování průměru kmene lesních stromů, v levé pěsti opatroval kolorovanou podobiznu docenta Šimka, jednoho z nejvyšších představitelů našeho náboženství. Celé tělo mi ztuhlo v jeden sval, v jednu šlachu a přes zaťaté zuby jsem pronesl ta slova. „Ať žije dendrologie! My zvítězíme!“ A statečně jsem prchl chodbou. Ta se naštěstí po několika metrech zatáčela, takže jsem zmizel hejnu z očí. Zpoza dveří, které lemovaly koridor se ozývaly podivné, někdy až hrůzné zvuky připomínající kolejní mejdan. Doběhl jsem ke schodišti, nad nímž visela cedulka s nápisem „Oddělení ZF“ a šipka směrem do druhého patra. Následován bojovými pokřiky husitů mi nezbylo nic, než běžet vzhůru po schodech, ač s vědomím toho, že má strategická pozice tím bude oslabena. Ve druhé patře bylo opět mnoho dveří s ještě horšími zvuky. Vytvořil jsem si trochu náskok a napadlo mě, že bych se mohl v některém z pokojů ukrýt. Jediné dveře, ze kterých se nic neozývalo nesly nápis „ZAKA 3“. Oddechl jsem si, když za mnou bytelná dubová vrata zaklapla. Místnost byla prázdná. Celá protější strana byla prosklená a vedla do zahrady. „Zahrada!“ posteskl jsem si a do žil se mi vlila nová energie. Po bližším průzkumu se ukázalo, že pokoj není až tak úplně bez života. Na stěnách byly vyryty podivné obrazce, s nimiž jsem si dlouhou lámal hlavu, a to až do té doby, než jsem zjistil, že v jednom z nich poznávám půdorys vily Lante s jejími vodními prvky seřazenými tak, jak jdou logicky za sebou. Podivil jsem se nad tím, podíval se nahoru a zjistil, že na stropě si vesele visí asi třicet lidí. „Co tam děláte?“ začal jsem. „My tady asimilujeme,“ zazněla odpověď. „Tak pojďte dolů,“ pokoušel jsem se o konverzaci. „Nemůžeme, my jsme stromy a ty opadávají až na podzim.“ Teď už mi bylo vše jasné. „Už je listopad,“ řekl jsem lstivě, což byl však špatný nápad, protože veškerý živočišný materiál do té doby silou vůle přirostlý ke stropu se na mě sesypal. Jenom jeden obtloustlý muž zůstal viset. „Pro tebe to neplatí?!“ otázal jsem se trochu překvapen. „Ne, já jsem jehličnan!“ Jeho slova však téměř zanikla ve známém rachotu, který se nyní ozýval blízko zpoza dubových vrat. Důchodce a jeho nohsledi asi slyšely pád laviny, který se zde před chvílí odehrál. Záhy jsem si uvědomil, že se nacházím v pasti, ze které pravděpodobně není úniku, protože místnost se nachází v druhém patře. Snad jen oknem. „Zahrada!“ Skvěla se za sklem v celé své kráse a mně se drala na mysl jediná myšlenka. „Přežít!“ Podíval jsem se na svou levou botu a napadla mě spásná idea. Při poslední inventarizaci se mi totiž na levačce prokousal žralok, kterého jsem tehdy hbitě sešněroval asi osmimetrovým kusem březového kořene. Takto vylepšené obutí vydrželo až doteď, což dokazovalo pevnost tohoto materiálu. Zajímavými pohyby připomínajícími tanec svatého Víta jsem tento radix z podrážky odmotal a jal se jej uvazovat k radiátoru pod parapetní deskou a poté druhý konec vyhodil otevřeným oknem ven na zahradu. Sotva ve mně uzrálo rozhodnutí sešplhat po kořeni dolů, rozrazily se dveře a v nich stál doktor s injekcí. „Tady je!“, zakřičel „Nesmí uniknout!“ A poslal jednoho ze svých, aby odřezal mnou v tom okamžiku používané březové lano skalpelem ještě dřív, než stačím bezpečně sešplhat na pevnou matičku zemi. Co teď? Můj mozek se v ten moment zatřpytil geniální myšlenkou, která byla ještě v tu samou vteřinu zrealizována. „Sypavkááá!“ zakřičel jsem z plných plic a otylý jehličnan se sesul k zemi přitažen gravitací a dopadl přímo na mameluka s žabykuchem. Hrdě jsem vkročil na trávník pod okny. „Ještě, že to byla borovice,“ zauvažoval jsem. Mé nadšení však brzy opadlo, a sice v okamžiku, kdy horda lapiduchů vyběhla z budovy na zahradu. „Naštěstí mé maskáče poněkud splývají s okolím,“ pomyslel jsem si a přískoky se snažil vzdálit. Zanedlouho mne však oko jednoho z nich spatřilo. „Chyťte ho! Zabijte ho! Upalte ho! Na hranici s ním!“ Poslední věta ve mně vzbudila neklid. Neměl jsem totiž u sebe žádný z platných cestovních dokladů! Na zádech se mi objevil smrtelný pot. Rozběhl jsem se směrem k zapojené skupince keřů, kde mé podvědomí cítilo konec nemocniční zahrady. Po zhruba 150 metrech sprintu se přede mnou objevilo husté křoví, do kterého se mi podařilo vběhnout. Mladé jasany asi prvního věkového stádia mi uštědřovaly četné důtky, což mi bylo v ten moment tak nějak jedno, i když jsem musel vypadat jako člen klanu flagelantů. Chvíli jsem běžel křovím, až se naráz moje kroky zastavily před asi tři metry vysokou zdí, jejíž hořejšek zdobily čtyři řady ostnatých drátů. Jednalo se patrně o hranici celého areálu. Několikrát jsem se pokusil vyskočit a zachytit se římsy. To se mi nakonec na asi pátý pokus i podařilo, ale ihned jsem zase z kluzké zdi spadl. Cítil jsem se divně, protože mi do nosu vrazila vůně pečených brambor, jaké jsme si jako děti připravovali v popelu. To mi bylo divné. Zvědavost předčila můj strach a jal jsem tedy větřit po stopě lahodné krmě. Po patnácti metrech čenichání podél zdi jsem objevil mého kamaráda Františka Lopatu, tedy spíše to, co z něj zbylo, a to v téměř totožné pozici, v jaké jsem se ještě před chvílí nacházel já sám. V levé ruce Franta držel ostnatý drát na stěně a druhá pěst ve smrtelné agónii svírala ceduli s drátem spojenou, jež nesla nápis „HIGH VOLTAGE!“ Ihned jsem pochopil vůni pečených brambor a to, že tudy cesta na svobodu asi nevede. „Chudák Franta,“ řekl jsem polohlasem, „budiž mu vegetační vrstva lehká!“ Pomodlil jsem se za kamaráda Dendrologický potenciál a vzhlédl k nebesům. Na vysoké jedli visel krásný, asi třicetiletý čarověník. Ten nádherný pohled mi opět dodal sílu bojovat. Za mnou ve křoví se cosi pohnulo. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal dále podél zdi, ale už  po několika krocích mě začaly ruce tak strašně bolet, že jsem dospěl k rozhodnutí nohy z ramen opět sundat a pokračovat dále klasickou technikou běhu. Postupně jsem minul laň se dvěma kolouchy, skupinku skinheadů z ideologických pohnutek rozdupávajících zaškolkované sazeničky černé borovice a dva masochisty, kteří vesele pobíhali a nazí si hráli na schovávanou v rozsáhlém porostu americké škumpy. Takto mě mé kroky zavedly až k rozcestí. „Kudy dál?“ zamyslel jsem se a promnul si prsty levé ruky jediný fous, který mi na tváři vyrůstá a jenž si pěstuji a omotávám jej kolem brady, abych tak vypadal mužněji. Z mého rozjímání mne však vyrušila skutečnost, která do této chvíle zůstala z mé strany nepovšimnuta. Všude kolem stáli lapiduši odění v bílých pláštích a s tenaty v rukou. „Teď nastane rozhodující boj!“ zvolal jsem, znovu se pomodlil Dendrologický potenciál a pevně ve své pravačce sevřel měřidlo na průměr kmenů. Jako první se přiblížil důchodce s injekcí, kterého jsem jedním máchnutím odhodil až do přilehlého primárního vegetačního prvku. Pak na mě padali nepřátelé ze všech světových stran, ale já veškeré útoky přestál bez jediného škrábnutí. Situace se však změnila v okamžiku, kdy tvrzený plast mé zbraně nevydržel nápor obzvláště dotěrného pláštěnce. Z nenadání se v mé ruce nacházela pouze rukojeť, která již neumožňovala udržení situace pod kontrolou. „Inženýr Pavel asi nebude rád, že jsem mu zničil jeho oblíbený artefakt, střežený po generace jako rodinné stříbro.“ posteskl jsem si a dal se opět na statečný útěk. Z hordy mých pronásledovatelů už naštěstí zůstala pouze hrstka, konkrétně: důchodce s injekcí, který vylezl z poncirusového keře  značně potrhán, pohůnek, který předtím kopíroval břichem průřez chodby a dalších pět lidí, kteří pak ale byly při běhu zneškodněni barevnými pastelkami, jež do té doby ležely v mých kapsách nepovšimnuty. V dálce jsem již viděl roh zdi, přes kterou někdo přehodil lano, aby mi tím pomohl ven. Jak jsem se blížil, postava stojící na korbě nákladního vozu za zdí se mi zdála čím dál tím více povědomá. Pak jsem ho poznal. Byl to inženýr Přemysl, který mi přátelsky kynul, abych se chytil lana, že mě vytáhne. Otočil jsem se, abych se podíval, zda a jaký mám náskok před mými pronásledovateli. V tu ránu se však ozval žralok na mé pravé botě, který začal ihned spolupracovat s pneumatoforem vedle rostoucího tisovce dvouřadého a z toho vyplývá, že mi upadlo tělo a já se ocitl na místním nestandardním trávníku. Inženýr na mne zpoza zdi zmateně mával, z čehož jsem pochopil, že se ke mně zezadu blíží smrt. A opravdu. Hora tuku tekla blíže a blíže. Začal jsem po obézníkovi metat kaštany, které se v kapsách mých kalhot skrývaly od poslední inventarizace. Tlustý byl zasažen do oka, čímž oslepl, zavrávoral a spadl přímo na mě. Zalil mé tělo svým sádlem takovým způsobem, že jsem už brzy pocítil na vlastní kůži příliv, odliv a všechny ostatní slapové jevy včetně zatmění slunce. Cítím, jak mi cosi ostrého proniká levou hýždí. Prudká bolest. Tma.... Otevřel jsem oči. Ležím v tmavém pokoji bez okem, kde nějaké světlo je, ale nemám ponětí, kde se bere. Tělo mám ve svěrací kazajce, ležím v posteli, ze které se mi sice podařilo vstát, ale až na několikátý pokus. Kráčím pokojem na druhou stranu po parketové podlaze na které leží kbelík s vodou, o který jsem zakopl a poranil si svůj chápavý palec levé nohy. Na konci místnosti byla na zdi podivná tabule se značnou vrstvou prachu, do níž jsem pravou nohou počal kreslit své oblíbené sadovnické značky, abych se trochu uklidnil. A ejhle! Záhadná tabule byla ve skutečnosti jenom trochu zaprášeným oknem,  takže se do pokoje nahrnulo denní světlo. Vrátil jsem se zpět do postele a jal se pokoj zkoumat pohledem. Odlupující se omítka padala ze zdí na podlahu, kde tvořila legrační hromádky. Samo opracování zdí nebylo dokonalé. „Tehdejší zedník vyfajnoval stěny poměrně ledabyle,“ řekl jsem si a opřel se nohama o půlmetrový výstupek v omítce. Teprve v této tělesné pozici mne napadlo, že jsem byl mameluky úplně o všechno oloupen. Sebrali mi můj dendrologický baťoh, rukojeť měřidla, ale především můj milovaný talisman značky SUUNTO PM-5, který nosím na šňůrce na krku a nesundávám jej ani při koupeli, Silvestru nebo jiné každoroční akci. Chvíli jsem tesknil po ztraceném pokladu, ale z mého splínu mne vytrhly zvuky přicházející zpoza zdi. „Pane řediteli,“ zazněl ženský hlas, „ten, co spí vedle je tento týden už třetí zahradník,“ ozývalo se a já pozorně naslouchal, protože se mluvilo o mě. „Ten je ze všech nejhorší,“ pokračoval smyslný altík. „Kolegyni Snopkové nakreslil na čelo žluté kolečko řka, že tady pomůže už jen tvrdé srdce a ostrá sekera.“ Ano na tuhle událost, jež se stala těsně před odpočinkem na kovové lavičce, jsem byl patřičně pyšný. Alt znovu promluvil. „A mě samotného dokonce nakopl.“ Teprve teď jsem pochopil, že ženský hlas patří muži s hustým obočím, který se krátce předtím asi poměrně bolestivě utkal s okovanou špicí mého levého komisňáku. „To je ztracený případ, toho si tu necháme napořád.“ Po těch slovech jsem byl zdrcen. Zůstat tu do konce života! V zoufalosti jsem začal bušit hlavou do stěny, a to tak silně, až jsem postupně upadl do bezvědomí. Před mýma očima se objevovala červená, modrá, zelená, hnědá a žlutá kolečka. Pak se mi zdál živý sen o krásné borovici, která má jehlice po třech ve svazečku. Výčetní tloušťka: 100cm. Zdravotní stav: 1. Sadovnická hodnota: 1. Taxon: Pinus coulteri. Pinus coulteri. coulteri outeri outeri uteri uteri.........“ÚTERÝ! ÚTERÝ! Vstávej, už je úterý! máš odevzdávat ty práce do školy!“ „ Ahoj mami, to už je ráno?“ „Ano, celou noc jsi inventarizoval ze spaní.“ Oddechl jsem si. Takže to všechno byl naštěstí jenom zlý sen. Setřel jsem z čela krůpěje smrtelného potu a levou ruko sáhl na kostnatou hruď, abych se dotekem polaskal se svým milovaným talismanem. Náhle se mi však srdce opět málem zastavilo: na krku se mi houpala prázdná šňůrka! „Takže to přece byla pravda!“ V ten moment mi na mysl vyvstaly dvě zásadní myšlenky. První, že ještě musím vyrobit Anotaci výsledku mé práce. A druhá, co asi právě teď dělá Franta Lopata. J



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 8.6.2007 > takhle bez odstavců se to strašně špatně čte, takže jsem odpadla poměrně záhy...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter