"Jaký asi dělá zvuk akordeon vhozený do studně?"
Zeptal se můj trýznitel s mým mistrovským italským nástrojem opřeným o okruží.
Já se zatím vymotávala z cárů svého bahnem ztěžklého oděvu.

Trhala se mnou touha zatvářit se posměšně a chladně.
S převahou exaktní argumentační pravdy zamést mu tvář,
vrhat mu do ní úsečné a holé věty plné triumfu mé nezničitelnosti.

Vysmát se nakonec a kloktat pohrdání.

Jenže přes vzlykot jsem těžko hledala za svýma očima
zápisníky zaplněné spravedlivými odsudky a silným ženstvím.
Zápisníky s mapami pro instinktivní, obraný a konečný výpad.

Vždy mě píchne u srdce i za dnů mnohem slunečnějších,
než které se skutečně odehrávají, když si vzpomenu
na mdlý a nezdravý zvuk akordeonu vhozeného do studně.