Když stojím v rose rozednění
větrávám popel svého snění
co z noci zůstal pod víčky.

Pak ze života krabičky
vytáhnu sirku dalších dní -
o víru v život škrtnu s ní;

Sykne a snad se rozhoří...
Budem se houpat po Moři
v skořápce od oříšku.

Poznáme pád i výšku
vln co si pohrávají s námi,
Míjíme na dně smutné prámy

co do náruče ticho vzalo.
Jen trochu hoř - to není málo!
Večer tě v prstech rozemnu

Popel se snese do mých snů,
šumivě šeptá o Moři -
A s ránem?... další zahoří....

Nač tolik stejných sirek je tu?
Tak jen se modlím aby světu
tu trochu světla zanechali
ať svítí,
hřejí,
nepopálí!