Bylo jedno děvče,

Věčně zkouřený očička.

Od mala zdobí ji,

červená čepička.

Jméno měla hnusné,

Kemrová Vendulka,

A tak jí říkali

Červená Karkůlka.

Prostě něžná slečna,

Trochu postrach školy.

Doma všichni věděli,

Že Karkůlka hulí.

Jednou matka navštívila

Karkůlku v pokojíčku,

Že má pro ni úkol,

donést léky pro babičku.

A že má Karkůlka šlechetné srdce,

Stoupla si nasraně a spráskla ruce.

„Ať příjde babička raději k nám,

  já lesem nepůjdu, schýzy tam mám!“

-„Ona je nemocná, to přece víš.

   Jen jí dáš léček, víc zdržet se nemusíš.“

Natahla ruku, dala Karkulce košíček.

-„Na. A dej babičce tenhleten perníček“

Karkůlka nasraná do lesa vyrazila,

Na cestu šňupla si hnedle dvě kila.

„Jen abych nepotkala feťáckýho vlka.“

Hned co to dořekla, někdo do ni strká.

Ten šmejd, jak ucítil z košíku peří,

Zběsile zavětřil a už k ní běží.

A vlk se ptá Karkůlky:

„Kam pak jdeš, kam?“

-„Navštívit babičku, nemocnou mám“

A vlk se zase ptá:

„Co máš v tom košíčku?“

Karkůlka odvětí:

„Dva gramy perníčku“

„A to chceš celé dát tvé drahé bábince?“

-„Musím, ona by řekla to mamince.“

„A co když se o gram míň pramáti dopraví?“

-„Máš pravdu vlku, to vlastně nikdo se nedozví!“

A jak se Karkůlka s vlkem zakecali,

Oba si sfoukli půl gramový čáry.

Babičce i za gram bylo dost vesele,

Jen co se našlehla, skákala z postele.

A tak to vidíte, co Karkůlka snese,

dodneška s vlkem sjížděj se v lese.