Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 25.4.
Marek
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Ostře sledované vlasy
Autor: Yanna (Občasný) - publikováno 12.4.2002 (14:47:00)

OSTŘE SLEDOVANÉ VLASY

Můj život se téměř neustále točí okolo vlasů. Jednou dlouhé, pak zas krátké, jednou učesané, podruhé rozcuchané, nejprve blonďaté, potom zelené...určitým způsobem odráží mé nálady, rozpoložení, stav duše. A pořád existuje někdo, kdo si na ně činí vlastnické nároky a ostře sleduje každý jejich nově narostlý milimetr. Někdo s láskou, někdo s nevraživostí....

17. února 1998

Nevím, kolik mi bylo let, když mne poprvé zaujala osoba, kterou jsem spatřila v zrcadle. Popravdě řečeno, když mi tenkrát došlo, že zírám na sebe, pořádně jsem se vyděsila. Viděla jsem drobný úzký obličej s obrovskýma kravskýma očima hnědé barvy, nazelenalou pleť, veliké odstávající uši a jemné, popelavě plavé vlásky. Když jsem se usmála, byly mi hrozně vidět dásně. Chvíli potom, co jsem zjistila jak vypadám, jsem se trápila, ale pak to můj dětský mozeček nějak zpracoval a smířila jsem se s tím. Pravda ovšem je, že jsem se svůj zjev několikrát pokoušela vylepšit tím, že jsem si třeba ostřihala ofinku, ale rychle jsem se poučila a dál to nedělala.

Hrozně moc jsem si přála mít dlouhé vlasy jako moje kamarádka Marcelka Štvánová. Marcelka měla vlasy do pasu a maminka jí z nich každé ráno splétala copy. Moje vlasy “pochcaná sláma”, jak laskavě žertovala moje máti, byly krátké, respektive dlouhé asi tři a půl centimetru. Měla jsem vždy pečlivě zastřiženou helmičku. Účes mi vybral tatínek z ryze prozaických důvodů...Bylo to praktické.

Můj otec byl velmi tvrdý, nesmlouvavý muž. Byl policista a technik. Myslím, že ho nikdy nezajímalo, jak s bráškou vypadáme a co máme na sobě, jen když to bylo teplé a praktické. Svérázný tatínek byl hlava rodiny.

“Já nechcí k holičcé”, vřískávala jsem pravidelně po měsíci a půl, když mě maminka na tatínkův rozkaz vlekla do kadeřnictví. “Já chci mít dlouhý vláský jakó Marcelká.” Ječela jsem na celou Severní Terasu, kde jsme až do mých pěti let bydleli. Leč otec byl neúprosný. “Podívej,” vysvětloval mi trpělivě: “ Podívej, nemůžeme ti nechat narůst dlouhé vlásky. Je to nepraktické. Ty se sama neučešeš a maminka by neměla čas, každé ráno ti je česat. Musí do práce a ty musíš do školky!”

Sice jsem nechápala, proč bych se nemohla sama učesat, ale nechtěla jsem se s tátou hádat. Tenkrát jsem ještě měla dojem, že to, co dělá a chce, je pro mně nejlepší. Aspoň nám to tak nějak říkali. Byla to stejně zvláštní doba. Psal se rok 1981, byly mi tři roky a bráškovi Václavovi čtyři a půl. Rodiče byli oba velmi vytíženi, táta pracoval u Veřejné bezpečnosti a maminka sloužila coby zdravotní sestra směny na plicním oddělení. Každé ráno nás probudili, ještě spící postavili vedle sebe do vany a sprchovali studenou vodou. Pamatuji se, jak jsem kolem sebe kopala a mlátila, když s touto procedurou začali a nosili nás rozehřáté z postele do koupelny. Bylo mi to houby platné, a když jsem otce kousla, jen mi hrozivě klidným hlasem vysvětlil, že je to zdravé.

Navzdory tomu, že jsem byla velmi často nemocná, trávili jsme víkendy doma v Ústí. Ani jeden z rodičů totiž nesportuje. Pokaždé, když jsem byla nemocná třetí týden, poslali mě do ozdravovny v Jetřichovicích. Byla jsem tam čtyřikrát. Naštěstí tam pracovala teta, maminčina sestra jako dětská ošetřovatelka.

Teta Anděla byla ta nejlepší teta na světě. Bydlela v suterénním bytečku přímo v ozdravovně se svými dvěma syny, Kájou a Standou. Tetin byt byl zařízen masivním nábytkem z přelomu století, který vyrobili u příležitosti stoleté výstavy v Praze šumavští řezbáři na důkaz své zručnosti. Dva obrovské sekretáře byly k prasknutí nacpány knihami. Našlo se tam přes dva tisíce titulů. Teta byla vášnivá čtenářka a byla to ona, kdo mě naučil číst. U tety jsem v průběhu prvních pěti let svého života strávila celkem asi rok.

Nejraději vzpomínám na to, že v průběhu dvouměsíčního turnusu mi vlasy vyrostly o celé dva centimetry a teta mi v Děčíně koupila sponky “cvakačky”. Byla jsem neskonale šťastná. V Děčíně jsme prolezly také každý antikvariát. Přišla jsem tak ke kompletnímu Arthuru Ransomovi, Erichu Kastnerovi a dalším.

Pokaždé, když jsem se vrátila z Jetřichovic, nařídil táta, že musím k nenáviděné holičce. V pěti letech jsem s tatíkem začala smlouvat, diskutovat a handrkovat se. “Nepadá mi to do očí, nešilhám, mám cvakačky!” ..... “Dávnou už se češu sama.” ..... “I kdyby ne, máma je těhotná, do školky nechodíme a času je dost!”....Do mé “provlasové” a “protistříhací” kampaně jsem zapojila i veškerou ženskou část příbuzenstva. “Proboha Václave, vždyť je to holčička”, úpěly tety i babička. Leč marně, otec byl neoblomný. Maminku náš věčný spor unavoval, lhostejně koukala z okna a raději krmila budoucí sestru okurkami a rybičkami.

Bratr už chodil do první třídy, když jsem se na krátko smířila s mou blonďatou helmou. Bylo to proto, že sousedovic Marcelka si do svých překrásných dlouhatánských vlásků zamotala bodlák a posléze i hřeben a museli ji ostříhat takřka dohola. Její řev mi ještě dlouho zněl v uších.

V roce 1983 jsem chodila do takzvané “přípravky”. Byla to ojedinělá instituce, něco mezi školkou a školou. Přišli jsme ráno v osm a do dvanácti se “učili”. Dostávali jsme i domácí úkoly. Toho času jsem uměla díky babičce a tetě číst i psát, a tak mi vybarvování čtverců a malování vlnovek stejně připadalo ulítlé. Nebavilo mě to..

V září tohoto roku se odehrála má osobní tragédie. Bylo mi pět, těšila jsem se do školy. Začaly mi vypadávat mléčné zuby, což by ani nebylo tak nezvyklé, kdyby mi nevypadlo asi šest zubů najednou. Utěšovala jsem se tím, že je to v podstatě normální. Bratr s otcem se mi smáli, že jsem pizizubka. Jednu krásnou slunnou neděli se na mně otec přísně podíval když jsem malovala domácí úkol a řekl, že mám už zase o centimetr delší vlasy, a že určitě šilhám. Ofina mi padá do očí. Vyděsil se a pravil, že nevidí jediný důvod, proč by mne nemohla ošmikat máma! Maminka jen obrátila oči v sloup a mě se zatmělo před očima. Maminka, přestože je velmi inteligentní a šikovná žena, byla utlučena argumenty a můj osud byl zpečetěn. Bratr se poťouchle chechtal. Máti je příšerná lazebnice. Nůžky nikdy pořádně neuměla vzít do ruky a mé jemné, rozčepýřené vlásky se jen tak zkrotit nedaly. Musela proto stále zkracovat a zkracovat... Seděla jsem sklesle na židli, mamina kudlala a táta chodil okolo a radil, kde ještě přistřihnout. Z obvyklých tří a půl centimetru mi zbyl s bídou jeden s obrovskými zuby.

Celou zimu jsem chodila místo do přípravky k babičce Anně, co bydlela v paneláku na nožičkách o ulici výš a hrály jsme si na školu.

Na jaře v roce 1984 jsme se přestěhovali do Krásného Března, kde dostal táta větší byt. Na novém sídlišti se mi moc nelíbilo. V našem domě jsem si naštěstí hned našla kamarádku, o rok mladší Kamilku. Měla zkažený přední zub a brýle. Protože v roce osmdesát čtyři bylo Krásné Březno jedno velké staveniště, chodily jsme si hrát buď k nám, nebo k nim.

Nejčastěji jsme si hrály na princeznu se psem. Hra spočívala v tom, že jsme si na naše krátké vlasy sponkami přicvakly plenu, popřípadě nasadily punčocháče (jako dva copy), natáhly domácí sukni a na provázku vláčely po bytě plyšového psa. Občas jsme taky tancovaly v obýváku na hudbu ze Sandokana. Naše vřelé přátelství ochladlo poté, co Kamilčina máma zjistila, že jsme křídami počmáraly staré skříně v zadním pokoji a obě nás zmlela.

O prázdninách po první třídě mi doktor Sláma přišil odstávající uši. Den před operací mi sestry vyholily okolo uší široký pruh, což nevypadalo příliš pěkně. Když mi po třech týdnech vytáhli stehy a sundali obvaz, připadala jsem si tak hrozně hnusná, že jsem návštěvu kadeřnictví navrhla sama. S promodralýma ušima a kraťounkými vlasy jsem vypadala žalostně. Maminka na mě koukala lítostivě a kupovala mi každý den bonbóny. Tatínek byl pyšný, protože si scestně myslel, že jsem konečně přišla k rozumu, když jsem sama chtěla ostřihat. Sestra mlsně prohlásila, že jestli jí někdo koupí každý den troje lentilky, jde na nějakou operaci také a klidně se nechá ostříhat dohola. V srpnu jsem byla naposledy u tety v Jetřichovicích. Po prázdninách se odstěhovala za strýčkem na Šumavu. Bylo mi to líto.

Ve čtvrté třídě jsem nejvíc kamarádila se svou jmenovkyní Hedvikou Křížovou, která na tom byla s “hárem” podobně. Hedviku ale střihal otec sám. Začala jsem si myslet, že nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší.

Ve stejném roce jsem svedla s otcem další velký boj. Bylo to tak; učitelky o mém bratrovi tvrdily, že je geniální. Byl tichý, nenápadný, velmi chytrý a pyroman. Měl křivé druhé zuby a nemohl pochopit, proč se mi hnusí krátké vlasy. Já zas nemohla pochopit, proč on při jeho inteligenci nemůže pochopit.... Vynikal zejména v matematice a dostal se do výběrové matematické třídy. Táta si usmyslel, že já tam půjdu taky. Hádala jsem se s ním, že ne, protože nechci opustit Hedviku. Sabotovala jsem proto první kolo přijímacích zkoušek, ale nebylo mi to moc platné. Bylo ještě druhé kolo a náhradní termín

O Vánocích potkala mou hlavu poslední tragédie. Jelikož jsou rodiče tak nesportovní, trávili jsme celé vánoční svátky v Ústí. Týden jsem se válela doma, ležela u televize, cpala se cukrovím a tak nějak jsem se prostě zapomněla česat. Po týdnu, ani nevím jak, táta s mámou zjistili, že mám vši,, respektive hnidy. Brutálním způsobem pomocí nějakého smradu povraždily na mé hlavě spoustu těch potvůrek. Zbytek dne pak dezinfikovali a deratizovali vše , co šlo, nebo o co jsem se mohla opřít. Preventivně odvšivili i hlavy mých sourozenců, přičemž na noc nám napatlali vlasy ještě nějakým zaručeným prostředkem a ovázali šátkem. Se sestrou jsem si v noci hrála na piráty a z palandy se stal škuner. Neštěstí bylo hotové když jsem zjistila, že hnidy nejdou vyčesat z vlasů ven. První všední den v novém roce jsem šla zase na kluka. Když jsem šla od holičky, prosvítala mi světlými vlasy namodralá kůže. Chytit vši v osmdesátém osmém nebyla žádná sranda.

Na jaře v roce 1988 se splnil tátův první sen, dostala jsem se do výběrové matematické třídy a přešla na jinou školu. V září jsem ztropila scénu, že chci dlouhé vlasy, protože všechny holky je mají a jenom já vypadám jako blbeček. Nebyla to pravda, navíc jsem se s krátkými vlasy do konce života smířila, ale otec ku podivu celé rodiny neřekl ne. Sezval příbuzenstvo na návštěvu a pak se radil. Nejprve problém dlouze probíral s tetou Naďou. Potom s tetou Aničkou. Pak s tetou Andělou a nakonec s babičkou. Po dlouhé rozpravě s máti řekl ano, Jana si smí nechat narůst dlouhé vlasy. Ženské se opily a mé vlasy “pochcaná sláma” jakoby to slyšely, začaly růst o sto sedm.

Tak rostly pod pečlivou kontrolou mého táty klidných sedm roků. Přežily pět jednotvárných let jízdárenského prachu a koňské vůně. Přežily odchod z jezdeckého oddílu a nejhorší pubertu včetně zakouřeného Zeppelinu a zelené barvy. Ale nepřežily můj první velký “vztah”.

Jízdárnu jsem opustila, když mi bylo patnáct let. Zjistila jsem, že neexistuje jen zaprášená jízdárna a dennodenní dřina okolo koní za málo ježdění, zjistila jsem , že nemusím každý víkend vstávat v pět hodin, abych stihla nakrmit koníky. Objevili se okolo mně zajímaví lidé, muzika, knihy. Četla jsem skvělé reportáže Egona Ervína Kische a snila o tom, že budu novinářkou. Za muzikou mě to táhlo do Zeppelinu , poslouchala jsem psychedelický rock, kouřila a přemýšlela o smyslu života. Se stejně starými lidmi jsme si hráli na intelektuály, hippies a beatniky, chodili v kalhotách do zvonu a vytahaném svetru. Měli jsme umaštěné vlasy, bouřili se proti společenským konvencím a svoji revoltu jsme vyjadřovali zelenou barvou na vlasech. Rodiče už na nás nemohli. Bavilo nás to a díky bohu jsme to přežili ve zdraví.

Chodila jsem dva roky na střední zdravotnickou školu, kterou jsem musela pro zdravotní problémy opustit. Opustila jsem ji ráda, protože mě to stejně nebavilo. Chtěla jsem na gymnázium, ale rodiče mi nepodepsali přihlášku. Společnými silami mě přivlekli na strojní průmyslovku a v roce 1994 jsem nastoupila do prvního ročníku. Vše se ve mně bouřilo, chtěla jsem být novinářka - do té doby, než jsem zjistila o čem žurnalistika, alespoň v České republice je. Vyzkoušela jsem spoustu zaměstnání, od ochutnávek Nutely, přes anonymní výzkumy narkomanů, po zpravodaje v Českém rozhlase.

Po převratu v roce 89 ztratil můj táta práci. Byl nervózní a měl spoustu starostí. Mamka taky. Už nám nevěnovali svou výstřední laskavou péči. V době, kdy rodiče dělali přesčasy, chodila jsem pomáhat panu veterináři Královi a v téhle době mi takřka nahradil otce.

Král je malý človíček, ráčkuje a nikdy ho nevidím jinak než ve zkracovaných džínách a kostkované košili nebo modrém svetru. Ve volném čase sportuje, čte, fotí a dělá si ze sebe i druhých legraci.

Vykládala jsem mu přemoudřelé věci a on se někdy smál a někdy vážně přikyvoval.

V roce 1995 jsem začala pracovat v Kontaktním centru pro drogově závislé a má neposedná dušička zatoužila po něčem novém, neobvyklém, vzrušujícím. Proto jsem se v červnu pustila do vodního lyžování, se známými jsem sjela lipenskou divokou vodu na raftu a začala snít o horolezectví, paraglidingu, potápění, bungee jumpingu a dalších nebezpečných věcech. Tehdy zaznamenaly adrenalinové sporty ohromný boom a mě štvalo, že lezením a vodními lyžemi už nebudu výjimečná. Doktor Král se mi smál a vysvětloval mi, že zatímco ostatní jsou “pozéři”, já k hazardování se životem dospěla přirozeným vývojem.

Díky mým divokým nápadům jsem se seznámila s Martinem. Měřil dva metry, rád říkal, že je chlap jak hora, měl hnědé kudrnaté vlasy v culíku a ruce jak lopaty. Líbil se mi, protože vypadal divoce a byl horolezec. Zbožňoval moje vyšisované vlasy do půli zad.

Začali jsme spolu chodit v srpnu. Vykládal mi o lezení, o surfování, o potápění a snowboarding. Chodili jsme do sauny a plavat a na kafe a na koncerty.... a pak se TO stalo. Zatímco já se zamilovala ještě víc, o sedm let staršímu Martinovi to stačilo. Má velká známost, o které dokonce věděl i doktor a táta!!! Skončila po měsíci a půl.

Začala už škola, přišel ohavný sychravý podzim. Ani tato skutečnost mě nepřiměla k tomu, abych si po své osobní tragédii neudělala prázdniny. To, že mě Martin opustil, byla rána pod pás, neocenitelná zkušenost, impuls. Impuls k uzavření kapitoly života “Panna” a k radikální změně! Na začátku října jsem odjela s bratrancem na tour po jihočeských zámcích. Skočila jsem na bungee za nohy ze zvíkovského mostu, zavedla jsem do studentského časopisu Minimax novou rubriku “New Styles” o netradičních sportech, začala lézt a posilovat a nechala jsem si ostříhat své dlouhé vlasy na krátko. S hárem dlouhým tři centimetry a pevným odhodláním nezačínat si nic s chlapy jsem se cítila mnohem lépe.

Krátký sestřih, který vyvolal vlnu obdivu i zděšení mě těšil jen pár dní. S rozhodnutím, že život nekončí prvním zklamáním, jsem vyrazila v pátek 13. října 1995 za zábavou. Čirou náhodou, za velmi zajímavých okolností jsem tam poznala Lukáše, mého budoucího přítele, s kterým jsem zřejmě čirou náhodou dosud. Ještě tentýž večer mi prozradil, že zbožňuje dlouhé vlasy. Na oplátku jsem mu svěřila, že jsem si zrovna takové nechala předevčírem ostřihat. Málem ho ranila mrtvice.

Tehdy dvacetiletý Luky mě nejprve zaujal svým divokým vzezřením. Měl delší kudrnaté háro, které mu závidí nejedna ženská, dvoudenní strniště ve tváři a tři náušnice v levém uchu. Z Lukáše se vyklubal citlivý mladý muž s chytrou hlavou, obrovským srdcem a velkým smyslem pro humor. A taky horolezec. Začali jsme spolu chodit po čtrnácti dnech. Mé vlasy mají od té doby nového uzurpátora.

Máme se velmi rádi a už rok a půl spolu žijeme v jedné domácnosti. Hádáme se především kvůli vlasům. Milimetr vlasů nesmí zbytečně pryč. Luky se na mě vždy po měsíci a půl přísně podívá, tak jako to dělal můj táta, a praví: “Už jsi zase byla u holičky, co?!!!” “Byla, a co???”, povídám já. “Co, co..že to máš zase už krátký!” “Jak, krátký! Zastřihla mi špičky o tři milimetry!”, rozčiluji se. “Zastřihla ti je moc, takhle ti nikdy nedorostou”, plísní mě dál Luky. “Děláš mi to naschvál.” “Ne ne”, zavrčím a rezignuji. Po dvou letech hlídání vlasů a komandování nebohé trpělivé kadeřnice mám zase délku na ramena.

Na svůj maturitní ples jsem se chystala velmi dlouho. Nechala jsem si ušít šaty, opálila se v soláriu, nechala se nalíčit v kosmetickém salonu. Vrcholná příprava se odehrávala u mé kadeřnice. Sdělila jsem, že chci zvlněný, hodně bohatý a rozpuštěný účes. A stalo se. Na plese jsem překvapila. Měla jsem hřívu jak lvice. Lukášovi jsem se tak líbila, že se samou radostí opil hned na začátku. Dojatá máma a pyšný táta se se mnou několikrát vyfotografovali.

Když jsem se na sebe mrkla do zrcadla, napadlo mě, že jsem ani netušila, jaká jsem kočka. Trošku jsem se pootočila (ta sklenka v ruce je koketní) a vodka mi zaskočila v krku. Jako bych koutkem oka zahlédla to malé světle zelené stvoření s odstávajícíma ušima a zubatým účesem!!! Kam se to dítě podělo?



Poznámky k tomuto příspěvku
vrtusík (Občasný) - 12.4.2002 >
Body: 5
<reagovat 
Matěj (Občasný) - 13.4.2002 > Skvělý..
Body: 5
<reagovat 
Kapucín (Občasný) - 15.4.2002 > Navzdory poměrné délce se to četlo úplně samo. :o)
Body: 5
<reagovat 
 Yanna (Občasný) - 16.4.2002 > Kapucín> Děkuju moc :o)
<reagovat 
petr kurka (Občasný) - 14.4.2002 > Perfektní prózička ! Závidím umění psát. Přitomje to v TOTÉM-u tvůj první příspěvek.
Body: 5
<reagovat 
 Yanna (Občasný) - 16.4.2002 > petr kurka> Děkuju Petře :o) Mám radost.
<reagovat 
Čtenář - 16.5.2002 >
Body: 5
<reagovat 
Michelle (Občasný) - 22.10.2007 > Chválím za název  Celkově moc pěkné, i když po přečtení musím říct - zaplaťpánbůh za mého otce :)))
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter