Pierre a ufon.

Měl rád sluníčko, oblohu, lidičky a jejich fantazie. V tomto světe unáhlených rozhodnutí a apokalyptických vizí ho navzdory slušným zkušenostem vždy něco překvapilo. Byl na to zvyknutej z dětství že věci nejsou takové jako se zdají být a potažmo lidi.

Když jel ve svých 15 letech na kole, sluníčko svítilo obloha bez mráčka a lidičky kmitali sem a tam. Měl rád ruch maloměsta pod hradem, rád vdechoval jeho vůni. Kromě toho maloměšťáci hráli celkem slušnej hokej, bavil ho nějakej bojovej sport a parta taky nebyla zlá.  Igelitky ze socialistické Jednoty nabité potravinami se hojdali na řidítkách favoritu sem a tam bim-bác. Udržoval ztěžka balanc a utěšoval se myšlenkou na novou sousedu z patra níž. Hmm, vlastní fantazie měl taky rád. Možná ji pozve na procházku kolem řeky.

Když projížděl kolem toho krajního bloku zaregistroval v dálce letící předmět asi v úrovni prvního patra směrem na beton. BUM!...a zlověstné ticho.

Ufon ? Problesklo mu hlavou. Už o tom něco slyšel, soudruzi v zprávách se taky netajili že něco takového existuje. Sakra zas má štěstí na jedinečnou příležitost zažít nepředstavitelné.

Kam se hrabe Remek a jemu podobný. Škola má omezené možnosti výučby, ve škole života měl rád doučování.

Najednou hluk, křik a shluk lidí kolem většího předmětu na betonu. Tak to se mu už přestalo líbit a raději pokračoval dál. Doběhl ho jen zvuk sirén z dálky. Dospěláci měli vždy na všechno řešení, tak se stejně časem dozví co to bylo zač.Ostatně na sídlišti to byl samej chytrej voják nebo policajt. Míchat se mezi ně nemělo smysl.

Zamknout kolo a po schodech na třetí patro.Vyložit igelitky a sprcha. Oholit chmýří pod nosem, vypadalo divne a před televizí plánovat večer. Možná půjde s klukama prozkoumat centrum maloměsta.

Brácha a jeho trapné poznámky. Máma a rachot nádobí ve dřezu. Ješte tátova ordinární kontrola a může vyrazit. Stejně to bude jenom light výjezd s návratem po skončení budovatelského seriálu.

„ Večeře !“

„ Jo mami jdu “. Hodilo by se nějaké lepší tričko blyslo mu hlavou. Člověk nikdy neví kterou potká.

Táta byl nějakej mlkvej bez nálady. Těžce si usedl k stolu a kupodivu neměl výchovné poznámky. Soudruzi ho dlouhodobě rozčilovali a soused byl samej kontráš z rozviedky.

Chlapi ze sídliště nemohli bez obáv ani do místní hospody. Chodili tam divní týpci s nabitými peňeženkama a hostitelskými schopnostmi. S kým si poseděli a vyprovokovali diskuse na tému Gusto a spol se zpravidla pár let v hospodě už neukázal.

„ Stalo se něco ?“ nadhodil tátovi.

„Dnes odpoledne dovezli do špitálu chlapa co vyskočil z pátého patra věžáku na ulici K. našeho sídliště. Kluci ze záchranky nemohli pro něho už nic udělat. “

Pierrovi vypadla lžíce a před očima se mu začala dělat mlha. Ten jeho ufon se vrátil ze služebky o něco dřív a stará zatím zahřívala postel s jeho nejlepším kamarádem. Před oknem pátého patra se ješte vyzul…

Věci někdy skutečne nejsou takové jaké se zdají být. Přešla ho chuť na jídlo i večerní dobrodružství.

Po ufonovi zůstali 3 malé děti.

© 2007 Sartre2