Lucky, předsudky a láska.

Lucky byl ponořen v myšlenkách a za jiných okolností by se mohl věnovat příjemným představám. V tomhle divném světě protkaným osudem měl však zodpovědnost sám za sebe a už pár desetiletí to nebylo zrovna lehké. 20. století bylo všeobecně ve znamení šílenství, které se stupňovalo a bylo hmatatelné všude kolem.

Nebavila ho stupidní televize ani masová uniformita ocasů, kteří měli patent na rozum. Mladým maminám se tlačilo mlíko do hlavy a laktační psychóza byla povýšená na společensky přijatelnou normu.V takovém stavu se rodili další děti, které se stávali oběťmi systému.

Potřeboval relax, aby se zbavil podobných myšlenek a pocitu beznaděje, že zas nemůže proti tomu nic dělat. Aspoň na chvíli by si měl nějak vyčistit hlavu, uvažoval.

„Nazdar trubko, jak to jde ? “ Vyrušil ho Parchantův hlas v telefonu. Parchant měl základní školu, původně zavalitou postavu do „V“, pohled pitbula a pozitivní náhled na svět. Žil konzumní způsob života, v životě ho pudy omezovali na děvky a žrádlo. Děvky klasicky balil kromě staré alfy s flekatými potahy na průpovídky o svojem bratránkovi, který komusi domlouval s dřevem v ruce tak, že to už nerozchodil,.. přičemž budil dojem drsoňa. „ Vždyť počkejte až M. za 7 let pustí…“, dokončoval zpravidla svou historku a puberťačky na něho zbožně vzhlíželi. Udělal své zákonité 2 děcka, které vídal sporadicky a na spořádaného manžela se nesnažil hrát ani náhodou. Lidi, které respektoval se dali spočítat na prstech jedné ruky po ataku cirkulárky.

Lucky už olitoval že se nepodíval, kdo mu volá. Neměl náladu někoho tahat z průseru. Parchant se vrátil z Rakouska hubený a neschopný jako vždy.

„ Potřebuji něco vydělat“ zaškemral Parchant. Pro Luckyho to nebylo nic nového. Kluci mu už ukázali novou děvku, do které se Parchant zamiloval a bylo mu to k smíchu. Byla krátká, s vymalovaným ksichtem jak na Halloween, měla zrzavé vlasy a potřebovala k sobě akorát takového tupého sponzora, jako byl hlas v telefonu.

„Přimluvím se, ale nic neslibuji“ zchladil ho. „ Sám si můžeš za to, že tady děláš ramena a každý tě zná, jaké si pako….a bude to naposledy. Pokud si to pokašleš, neukazuj se mi na oči. Představím tě Velkému… „ .

Možná to nebude až takový špatný kšeft - napadlo ho. Velký měl za tu almužnu, co platil, problém sehnat lidi a pokud Parchanta vykrmí a povozí 2x ve své nadupané audině - bude mít třeba blbečka přesně, jakého potřebuje.

...„tak jo smrade v šest jako vždy“ pokračoval.

...„O.K., dík... “

Lucky si setkání naplánoval po cestě s kontrolou sázek. Měl rád ten adrenalin a splněné předtuchy. Když mu mrcha u okýnka vyplácela obnos ve výši půlročního výdělku zaměstnance místní fabriky, docela si vychutnal ten její kyselý obličej. 24-hodinová investice se zase jednou vyplatila.

Kavárna byla plná a příjemná jako vždy. Parchant tam už čekal s nějakým týpkem, který na drsoňa rozhodne nevypadal a Lucky marně přemýšlel kam cucáka zařadit.

„Miloš“ představil se týpek.

..„byly sme spolu ve Vídni ..“ pokračoval.

Lucky si ho fyzicky pracovat nedokázal představit. Týpek byl prototyp - frajírek na kterého všechny holky letí. Schopné hadry, sportovní postava, sladký nezjezvený kukuč a 3 roky platná občanka.

„ Jo a ještě teď Vás bolí zadky ..“ snažil se Lucky odlehčit debatu. Kromě toho to byl on, který určoval pravidla a Parchant proti němu nemohl vystartovat, ani kdyby chtěl. Výbuch smíchu přitáhl pohledy přítomných.

„Vrátil jsem se kvůli holce, bez ní to nešlo. O rok mladší jako já,... odloučení vztahu neprospívalo. Mám jí hrozně rád… “dodal smutně mladej.

Parchant podivně mlčel a přikyvoval. Asi věděl, komu Lenka kontrolovala trenky a bylo mu trapné otevřít mladému oči po roku posílaní výdělku čubce. Lucky zvedl obočí a podle Parchantovho pohledu s ulehčením zjistil, že v tom prsty výjimečně nemá.

„To se poddá... “ uklidňoval mladého.

„A když ne, vždy je nějaká možnost.“ Neměl rád roli psychologa, ale mladému bylo třeba evidentně z depky pomoct. Musel být na tom fakt mizerně, když hledal radu u  nich s Parchantem.

„Zaplatím ti fajku u modelky z Kysucký..“. .snažil se ho rozptýlit.

„A pokud jí nebudeš u toho moc hladit, ani nezjistíš, že ten ocas má ..“ pokračoval. Na mladého to nezabíralo a tak mu s Parchantem stereo začali vysvětlovat, jak je to s ženskými těžké. Nebyl ještě ani ve fázi placení za lásku výplatou, páč Lenka byla k němu chladná jak sibírský čumák a tahle taktika se jí jako každé ženské očividně vyplácela. Podržela mu taky jenom na přídel a krámy měla každý měsíc alespoň 3 týdny. Rady a kunčafty jí dohazovala starší ségra, životem víc ošlehaná čubka. Lucky nikdy nepochopil, proč se cucáci do takových Barbin zamilují a proč dostanou rozum až s pár fackami od života. Ostatně byl toho názoru, že i ženským se bohužel naplní mozková kapacita možná až po 40-ti letech života a upřímně obdivoval sponzory s obroučkou, kteří jim hradili životný styl a dočkali se té chvíle „osvícení“. V retrospektivě krátké slabé chvilky viděl sám sebe, když ještě nebyl ve věku rozumu a bylo mu klučiny skoro líto. Když potom cucák s divně zvlhlými oči odcházel, dobrali s Parchantem podrobnosti audience u Velkého.

Celá záležitost by v koloběhu dalších události upadla v zapomnění, kdyby po měsíci zas nezavolal Parchant. Tentokrát se už Lucky na telefon podíval a Parchantovi zvedl až na utajené číslo.

„ O job tentokrát nejde“ začal sklesle hovor Parchant. Lucky zpozorněl, po životních zkušenostech existovalo jenom málo alternativ, které je dokázali rozhodit. U Velkého se Parchantovi vedlo zatím dobře, kluci mu to už hlásili a s uspokojením viděl, že se dává do formy a seká latinu.

„Miloš včera v B. skočil pod vlak. To je všechno... “ doznívalo z dálky.

Hluboké ticho. Obloha byla krvavě rudá a v mysli vybuchoval jenom tikot hodin. Luckymu padla hlava do dlaní. Ten večer bude pekelně dlouhý.

© 2007 Sartre2