Přes hluboké vody co černě se lesknou
listy ze stromů je do pláště halí
slizce teplým vzduchem výkřik se nese
s ozvěnou děsnou
od břehů se odrazí a na zpět se vrátí
tam kde nůž pod kůží vjel
probudil ze sna ospalou smrt
ta zkosila nazemi dívčí tělo
v němž život zhasíná jak svíce ve větru
jež na podzim plání se honí

Monstrum v houští mizí
jen krev co na rukou má
cestičku značí kde zmizel ten
jenž soudcem, katem i odsouzeným sobě jest
žalář nejhlubší s duše jeho se stal

Motýl si usedl na rty rudé
s květem spletl si je
teď se diví proč nevoní
proč tak chladné je to co krásným květem se zdálo
zamává pestrobarevnými křídly
na lukách zmizí jež zality sluncem coby nebe tváří se
nebe co není, jen plamen pekelný v hlave plane
požírá vše co hezkým se zdálo
a ostré trní vrní v hustém křoví
listy duše pak zvadnou jen co na zem s padnou
jen ta dáma temná spokojeně se směje
a zároveň zvrací, neb práce mnoho má až smutno z toho je

...nic než tomnota a nicota honí se v hlavách..
.....i před životem...
.....i po životě...
...i když žijem...

....kdo dál v temnotu vejde?