Nevím, jestli to víc dělá ta jižanská atmosféra, anebo vědomí, že tady mě nikdo nezkritizuje za to, co se právě chystám udělat…ale rozhodla jsem se pro ten stan. Tak jsme tedy s Thomasem ve stanu a líbáme se a svlékáme…Není tu ani spacák, ani karimatka, ani deka…dokonce ani žádné věci…je to jen stan se spoustou písku na podlaze….ale moc to nevnímám. Oddávám se jeho polibkům a dotykům. Milujeme se docela dlouho, až nakonec vyčerpaní v obětí usneme.

„Uáá, kde to sakra…“ to je má první ranní myšlenka, než mi dojde, kde jsem. Ležím nahá, celá otlačená od písku v tmavozeleném stanu. Dojde mi, co jsem včera v noci prováděla, ale kupodivu toho nelituju. Jsem tu s Peťou a vím, že když budu chtít, nikdo se to u nás nedoví. Ale i tak mně to vadit nemusí, kluka teď nemám, tak co.

 Thomas nikde. Ne, že by mi zrovna v tuhle chvíli chyběl, musím vypadat hrozně. Obleču se do pomačkané sukně a trička a prohrábnu vlasy. Au, tak tady snad nepomůže ani hřeben! Obuju boty a rozepnu zip stanu. Vykouknu ven a tam… tam sedí všichni. Připravují si oběd nebo co. Thomas se na mě otočí, usměje se, ale ostatní se přímo rozřehtají. Při pozdějším pohledu do zrcadla zjistím proč:o) Čarodějka z Eastwicku.

Doploužím se k našemu stanu, v němž najdu svěží a odpočatou Peťu, která mi opět čte myšlenky. Zrovna přemýšlím o včerejšku. Bylo to fajn, možná bych to i zopakovala…:o) Vtom se ale ozve: „To víš, že jede Thomas s bráchou dneska dom?“ Hmm, tak teď už to vím :o( Proč mi to asi včera neřekl? Můžu třikrát hádat…ale to je fuk. Stejně by z toho nic nebylo…Je zdaleka a pak, asi bychom si ani nerozuměli. Mám ale docela dobrej pocit, že jsem „něco“ prožila. „A kdy jedou?“ „ No, prý asi tak za dvě hoďky.“ Tak to je fajn :o(

Dvě hodiny uplynuly jako voda. Pár polibků, společných fotek, číslo mobilu a z Tomíka zbyl jen kouř za výfukem.

Melancholická nálada se mě nedržela dlouho. Odpoledne jsme všichni vyšli na pláž. Vypadala perfektně. (Vnímáno z pohledu člověka, který předtím zažil jen kamenito-travnatou pláž v Terstu:o) Jemný písek masíroval nohy a slunce hladilo kůži, na které už šlo rozpoznat trošku bronzu. Skoro jsem se topila v obrovských slaných vlnách. Byla to ale jediná možnost za celý pobyt tady, kdy jsme mohly zažít rozbouřené moře. Po všechny další dny už se hladina téměř nepohnula.

Za dva dny odjela i Tami, Chris a Manuell a den po nich taky Tom a Juergen. Připadalo nám, jakoby odjeli staří známí. S těmahle lidičkama to tu bylo super…a teď? Máme tu před sebou ještě pár dní…třeba se objeví zase někdo takový.

Neobjevil. Zašly jsme sice občas na diskotéku a pořádně si zařádily. Lepili se na nás Italové, leč my jsme zjistily, že (kromě toho, že jim jde jen o to jedno) si s nimi vesměs nemáme o čem povídat. Ani nebylo jak. Většina jich neuměla ani německy, ani anglicky. A rukama a nohama toho moc nenamluvíte.

Dalších zážitků jsme měly i tak požehnaně…ale já už radši končím.

Domů jsme se dostaly za téměř poloviční dobu – za 13 hodin. A to jsme ještě seděly hodinu na české straně hranic ve Znojmě. Stmívalo se a my se bály, abychom teď, kousek od domova, nemusely tady někde přenocovat. Ale jako všechno v tomhle příběhu to dopadlo dobře. Směrem na Brno jel polský kamion a přivezl nás přímo na kopec nad naší vesnicí.

Unavené, ale šťastné a plné zážitků jsme se vydaly zdolat poslední kilometr naší cesty. Bylo mi smutno z toho, že už všechno skončilo…ale! „Tak kam příště?“ „Já bych brala Řecko!“ :o)

Vím, že v tomhle příběhu nebyla spousta detailů, které by Vás třeba zajímaly, anebo obsahuje hodně detailů, které Vás nezajímaly vůbec, ale je psaný subjektivně, z mého pohledu a obsahuje události, které se mě dotkly nejvíc. Jinak by ho určitě napsala Petra, které tímto děkuju. Vím, že je jediný človíček z mého okolí, který byl schopný se mnou tu cestu podniknout. Vděčím Ti za nejhezčí zážitky v mém životě. Díky (že jsi :o).