Čtvrtá píseň

Tehdy včera zabíjel
nulové vesmíry
prázdný ve vaně,
čáral vločkami čaje,
vymknutý z úmyslu uhranout
ji:
v jedné směšné hlásce rozpaky
že někde je osa...
Ždímal z paměti
evolventy toho obočí;
kdyby šla pod okny,
nemusel by přemýšlet
a šel by -
a jeho stín strach,
že všechny básně už jí řekl.
Ale chtěla je?

Přebíjel
bojácně
a tu ona přibíhá - viselec po rukách -

Je to - z úcty!,
vysvětlil si,

morové vánoční jehličky
z balkónu uklízel úlevný vítr.
Svět se otočil, spokojeně ho
na chvíli napadlo -
nezabiju se.