Tak rád bych si dal do zubů tím posledním zbytkem svéprávnosti, ale výsledek by byl nejistý, zřejmě i bolestivý, tak trochu viklavý, krvavý, šišlavý... Nezbývá než čekat, doufat, žít - nevidět, neslyšet, necítit to, co nemá vůbec být. A zapomínat na minulost, když se změní postoje. Pít? Pít. Kouřit? Kouřit. Milovat? Ani za pra...

Milovat.

...

Pod postelí leží skýva chleba. Myši okolo ní přecházejí ustrašeně, cítí, že jí požehnal diskontní mc'ďábel. V pomočeném koutě se krčí duch kočky se zelenýma očima. Ten pohled, ten pohled na skývu chleba... Zklamaný, nejistý, trochu žensky neupřímný; zelený... A tak myši stále drží ruce nad hlavou a v okolních zavřených oknech – nikdy ne za nimi – objevují se a mizí obličeje.