Otevírám dveře a vcházím do překrásného dne s hlavou ještě stále plnou slivovice a nezatíženou tím, že jdu do práce o tři hodiny později a bez omluvy.

Usměv v mé duši mě mile zaskočil a na tváři se objevil, když jsem četla článek o tom, jak naši poslanci zapomněli zahrnout pohoné hmoty do celního sazebníku, z čehož státní pokladně nastane vítr v kapse, ale co, nic se přeci neděje, lidé jsou rozumní, kvůli formální chybě daně platit nepřestanou.

Ne to asi ne. Jen budou zpětně vyžadovat navrácení svých daní... Usmívám se, bavím se životem a tu ke mně přistupuje mladý muž černé pleti a špatné češtiny.

"Jak se, slečno, jmenujete? Řekněte mi své jméno. Chci Vás znát."

"Promiňte pane, ale já Vám nechci říci svoje jméno, já už se nechci seznamovat."

"Ale já chci, řekněte mi své jméno, kolik Vám je let? Jak se jmenujete?"

"Děkuji, Váš zájem mi lichotí, ale já se nechci s nikým seznamovat, nechci Vám říci své jméno."

"Fašistko."

Úsměv se mi protáhl až k obočním obloukům, které tímto zmizely kdesi uprostřed mého temene.

Tak já slušně, dokonce mile a s úsměvem, odmítnu chlapa jiné barvy pleti a on si to vyloží jako čirý hitlerismus. Přátelé, úsměv!

Bujarost ze mě čišící pleskla kolegu po mé pravici už ve chvíli, kdy jsem otevírala dveře naší kanceláře a on mě ještě nemohl vidět.
"Co ty, máš nějakej problém? Nechceš domluvit terapii? Já si fakt myslím, že si možná schizofrenička. Ale to se dá vyléčit, neboj, to nějak zvládneš."

Můj úsměv byl vymezen. Pavilon 26. Klid a zeleň bohnického parku. Nebo pavilon 21. Tamtéž, taktéž.

Veselost, štěstí a životní radost mě katapultuje do sfér rasismu, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela, a protože jsem povrchní, skončim na 26, protože se uchlastám.

Smutek mě činí neviditelnou. Nikdo mě nevidí, nikdo mě neslyší, nikdo mi nemůže dát dobrou radu ani domluvit konsultaci s odborníkem.

Život je krásný.

Fašistická schizofreničko, úsměv!