Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 15.10.
Tereza
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zimní listy
Autor: kalais (Občasný) - publikováno 23.2.2008 (20:04:27)
 

,,Ne.“

Přítmí auta se polidštilo naším dechem. Ledová ruka na opěradle a tíseň. Jeho hlas, který odříkával starou známou mantru, mne umrtvoval. Byl úpornější než horké dopoledne. To, co se právě odehrálo, bylo jen důsledkem chemické reakce. Na čelní sklo padaly zimní listy. Jeho věty. Moje ticho.

,,Ne,“ zopakovala jsem podruhé, ale teď už nahlas. Necítila jsem nic. I zimní listy mi byly bližší než ruka na opěradle. Nedokázala jsem se na něj podívat. Tvrdý jako kámen. Opila bych se. Teď vystoupím. Usměju se. Zamávám. Srazí mě tramvaj. Jako vždycky. A pak se probudím doma. S bolestí hlavy. Na chodbě cinkání klíčů.


Ráno

sms: ,,nevysílej na mne ty svoje agresivní myšlenky. Nemohu se z toho probudit.“

Zírala jsem do displeje.

Vzápětí přišla další: ,,Není to pravda, každej prožíváme ty citový zkraty stejně, jen někdo nad tím přemejšlí a jinej se na to vysere... vyser se na to. m.“

Příběh: Holka potká kluka. Zimní večer. V hospodě přetopeno, kabáty lítají místností jako podivný draci. Holce bývá horko. Svléká se. Kluk ji chytne za ruku. Pohlédnou si v pološeru do tváří. Jdou spolu domů. Sundá jí oblečení, ona zavře oči. On se dívá. Ráno tam není ani jeden z předešlé noci. Ostré rysy rukou a nohou. Neloučí se. Hlava plná sutě a cesta tramvají domů. Nekonečný spánek a černý bod na sítnici. A pak zase dokola a zase, až do malátnosti sluncem, které vysaje ze žil krev.


Odpoledne

Bylo krátké. Nechala jsem si ostříhat vlasy. Stála jsem na chodbě a styděla se před světlem, co lezlo zpoza dveří. Dovedla jsem si představit, co je za nimi. Stůl. To je první věc, o které jsem tušila, že se nemůže změnit. Stůl jako barikáda. Nikdy se k sobě nedostaneme blíž, než to ráno, kdy jsem vylezla v bílém plášti na ulici a chodila bosa po chodníku, ze zoufalství, že je to všechno jenom o šukání. Doběhl mne, vzal mě za ruku a odvedl domů. Nikdy ke mně takový nebyl. Ani když jsem se narodila. Ale to ke mně byl schopen i mluvit. Matka to po něm asi chtěla. Když jsem pak později přicházela do bytu, zakryl si uši, dělal, že mne neslyší. A tak jsme se kolem sebe celé roky pohybovali. Jako dva stíny, které hrají tu hru. Nevstoupit si do cesty. Nepřekrýt se.

Stojím přede dveřmi. Vím, že za nimi nebude sedět můj skutečný otec. Ale bude tam stůl. Bude tam barikáda. Bude vonět čaj a asi i otevřené okno. To všechno bude. A on. Který zakryl vzpomínku na mé rodiče.


Noc co noc

,,Vidíš?“

,,Nemám oči.“ Zapomněla jsem, že je slepý. Že když byl malý, moc se díval tam nahoru. A pak se to stalo, najednou se mu rozmlžily kontury a on si připadal, jako by žil pod vodní hladinou. Svět pod hladinou. Dolila jsem mu sklenici. Tápal po stole a rozlil ji. Mlčeli jsme. Věděla jsem, co přijde. Sebedestruktivní sklon. Svlékne se. A začne se plížit do koupelny. Pak umlčí tenhle hnusnej byt sprchou. Až se vrátí. Budu dělat, že spím. A ráno mne na stole bude čekat snídaně. A já budu koukat z balkónu. Vyvenčim mu psa.


Volá matka

,,Mám strach!“

,,Já ne!“

,,Co jsi pila?“

,,Vodu.“

,,Mám pro tebe vitamíny. Tvůj hlas zní divně.“

,,Ležím zrovna ve Foru Romanu.“

,,???“

,,Ne... jsem normální, neboj... “

Chci se jí zeptat na ten večer, kdy jeden chlap honil svou ženu po bytě a chtěl ji uškrtit. Měli pár dětí. Ty děti si malovaly v pokojíčku a strašně nahlas zpívaly. Vím to, protože jsem je slyšela. Občas je slyším i dneska. Zpívaly hezky. Ale nezeptám se.


Ničí

Když chce alkoholik přežít v Římě, musí se naučit pít víno. Chlastem se sice nic nespraví, ale alespoň se dají na chvíli vydržet umatlaná těla, která se k sobě přisávají v metru. Dá se zapomenout na ksichty, které se vznáší v automatických dveřích. Dají se chrlit nadávky v češtině. Nikdo mi nerozumí. Marnost. Včera jsem chtěla být těhotná. Dneska jsem vyrabovaná. Monology v každém mejlu.

,,No, mám super zprávu! Mám ženskou.“

,,Hm.“

,,Teda... ne tak úplně. Ale je úžasná. Boží! Píšu pro ni. Jenže má prej nějaký osobní peklo a nechce to na nikoho přenášet. Musí bejt sama.“

,,Hm.“

,,Jdu se ožrat, je to tragické, zase to nedopadne... Co to znamená, když chce být ženská sama?“

,,Hm.“

,,Posloucháš mě?!“

,,Hm...“

Pozdní odpoledne. V Praze babí léto. Vstoupila do dveří. Už tam seděl. Dělal, že čte. Přála si, aby zmizel do knížky. Ale nezmizel. Musela přijít ke stolu a říct:

,,Čau.“

,,Fajn, žes přišla. Jsi skvělá holka, hezká, chytrá, ale nedá se s tebou bavit o politice, autech, no prostě... bychom si měli dát pauzu. Potřebuju teď bejt sám.“

/lžičky míchají kafe/

/dívá se do stolu/

,,Proč se na to nevysereš a neřekneš prostě, že tě to nebaví a že se mnou končíš?“

,,No já...“

Sráč. Tak je to zase tady. Další. Za takových deset vteřin si vyměníme role. Budu ho utěšovat. Říkat mu, že není taková svině. Že to chápu. Jak jinak. Lidé musí být vždycky připravení. Dělám, že jsem připravená. Ano. Jejich oblíbená věta. Že jsem silná, že to zvládnu a že si najdu jiného. Kdyby raději mlčeli. Kdyby raději koukali na ulici, kdyby mě prostě jen vzali za ruku a věděli bychom, že je to na nic, že je konec, že jsme se vyčerpali... kdybychom naposled mohli prožít něco důstojného. Na ulici zvedl vítr ženě sukni... Mohli bychom prostě jen mlčet. Ale zatím tu trapně pateticky vzpomínáme nad hrnkem kávy, děláme smutné masky a já se tajně dívám na hodinky, kdy ta fraška skončí. Brečet nebudu. Až na Vánoce, svátek a narozeniny. Jo a taky když se náhodou opiju, to je mi pak většinou všechno líto. Ale ráno mě bude jen bolet hlava a na nic se nevzpomenu. Na nic.


Trčí

Jako by se propadl z jiného světa. Vyřezává ze dřeva židle. Co z toho.

,,Dokážeš ocenit oblost té židle?“

Ne, tohle není moje parketa.

Chci se zeptat na Joyceho. Schválně, protože tuším, že o něm hovno ví. Protože tuším, že se mě ze strachu, aby se neztrapnil, nezeptá, i když je mi stoprocentně jasné, že nemá ani matné zdání, o koho se jedná. Slunce nám praží bosé nohy. Lido de Oste je to nejhnusnější přímořské město, které jsem kdy viděla. Tolik odpadků, že by se z nich dal vystavět barák. Ale děláme, že nás to baví a že je to fajn. Slunce praží do noh. Roztavilo nám tváře. Nemyslím. Jsem. Uprostřed odpadkové aleje. Kolem šumí něco jako moře. Neidentifikovatelná barva.

,, - Jsem doma. - pravil Odysseus a uřezal nohu své postele.“

,,Cože? Jakože ji zničil...?“ ptá se nevinně ten umělec, ochránce dřevěných koster.

Za expozicí naší idyly troubí miniaturní autíčka italských rodinek, s miniaturními košíčky plnými těstovinek, kufříčky plnými vína. Jo, někdy mám pocit, že je celá Itálie jedna velká těstovina, že se dá celá zkonzumovat.


Odpoledne

Se krátí. Dorostly mi vlasy. Stojím jsem na chodbě a stydím se před světlem, co leze zpoza dveří. Dovedu si představit, co je za nimi. Stůl. To je první věc, o které tuším, že se nemůže změnit. Stůl jako barikáda. Nikdy se k sobě nedostaneme blíž, než to ráno, kdy jsem vylezla v bílém plášti na ulici a chodila bosa po chodníku, ze zoufalství, že je to všechno jenom o šukání. Doběhl mne, vzal mě za ruku a odvedl domů. Nikdy ke mně takový nebyl. Ani když jsem se narodila. Ale to ke mně byl schopen i mluvit. Matka to po něm asi chtěla. Když jsem pak později přicházela do bytu, zakryl si uši, dělal, že mne neslyší. A tak jsme se kolem sebe celé roky pohybovali. Jako dva stíny, které hrají tu hru. Nevstoupit si do cesty. Nepřekrýt se.

Stojím přede dveřmi. Vím, že za nimi nebude sedět můj skutečný otec. Ale bude tam stůl. Bude tam barikáda. Bude vonět čaj a asi i otevřené okno.

Ve skutečnosti je na schránce jiné jméno. Prý se odstěhovali. Neví kam. Stojím na chodbě. Přišroubovaná k domu. Hledám ho. Raději aby umřel. Mrtvice. Měl na to věk. Divné. Stát ve střehu a tisknout ukazováček na ohluchlé tlačítko zvonku... Dělat to každý týden. Zvyky jsou železná košile.


Když jsem byla malá...

Nesnášela jsem kečup. Měla jsem panickou hrůzu ze zmijí. Pořád jsem tajně brečela. Nikdo mě nechodil utěšovat, protože jsem se dobře ukrývala. Nejlepší byl prádelník v ložnici rodičů. Hezky to tam vonělo naškrobeným povlečením. Představovala jsem si, jaké to bude, až budu velká.


Protože jsem už velká...

Můžu si dovolit kupovat chytré časopisy a tvářit se, že jsem tvrdá feministka. Můžu pohrdat blonďatýma pipinkama a sama mít hluboko ve skříni zahrabanou blond paruku. S postupujícím věkem se schopnost hry zlepšuje. Komukoli cokoli. Hlavně u toho nekřivit hubu. Nekřivím hubu, jsem v první lize. Kopu za intelektuálky. A směju se vystajlovaným loutkám. Nahlas. Jsem horší než ony. A proto, že to vím, tak se směju ještě hlasitěji. Už se nevejdu do prádelníku. Už neškrobíme prádlo.


Na prvním rande jsem

se pozvracela do mapy.


Další rande

bylo na Vyšehradě.


Když jsem se snažila myslet...

dopadlo to pod psa.

Potkávám denně spoustu lidí. Jsem největší holka z ulice. Italky jsou malé a hezké. Já jsem tu ta exotická složka. Zprávy mi nechodí zrovna příznivé. Mozkem mi putují červotoči. Prožívám záclony, postel, filmy v originálním znění. Jinak nic. Žiju na obrazovce. Připadám si jako živočich. Stále víc mě dostihuje pocit vězení. Být ve velkém městě jako rukojmí. Myslím na Benátky. Malé, sotva do ruky. Ale dá se v nich být. V Římě se být nedá. Je to chvění, bouře. Sedím v křesle. Na pozadí diapozitivy hor. Cítím moře. Můj muž se odstěhoval. Neodvažuji se změnit pozici. Nepřijde, protože jsem si ho vymyslela a nebo proto, že je to ke mně dál, než jsem si kdy vůbec uměla představit?


,,Nic?“

,,Ne!“ Jeho zklamaný obličej. Jako po prohraném hokejovém zápase. Zase jsem se mu neudělala. Už mě to nebaví. Zbývá čekání.

Na čelní sklo padají zimní listy. Stále jen padají listy. Nezmizel v knize. Neumřel. Nebyl to můj otec. Ledová ruka na mém rameni. A tolik smutku.

,,Je to naposled.“

,,Jo, jako vždycky.“

,,Umírám.“

,,Umíráš?“

,,No, vlastně se stěhuju.“

,,Takže umíráš.“

Na čelní sklo stále padají zimní listy. Jeho ruka na mém rameni. Dozvuky chemických reakcí.



Poznámky k tomuto příspěvku
Mbonita (Občasný) - 23.2.2008 > líbí se mi to noc..jsou to živé obrazy.
Doporučil 
<reagovat 
zase zkrvák (Občasný) - 23.2.2008 > místy moc ubrečený. ale jinak...
Body: 4
Doporučil 
<reagovat 
wandalka (Občasný) - 23.2.2008 > není to ubrečený...je to prožitý
Doporučil 
<reagovat 
step (Občasný) - 24.2.2008 >
Doporučil 
<reagovat 
mrtvýmouchám (Občasný) - 24.2.2008 >

já to vydržela tak do půlky a nemůžu říct, že by to bylo špatný

spíš hodně podobný tvý poezii, možná až moc, těžko se mi to čte takhle ve většim rozsahu


<reagovat 
Lumiik (Občasný) - 24.2.2008 >
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 24.2.2008 > pro mně je tohle až moc poetické... na druhou stranu, je z toho alespoň vidět, že češtinu umíš efektivně používat, což je v místní kategorii próza docela nadstandard :)

<reagovat 
pomerančová (Občasný,Redaktor) - 24.2.2008 >
Doporučil 
<reagovat 
pomerančová (Občasný,Redaktor) - 24.2.2008 >
Body: 5
<reagovat 
Hrdý (Občasný) - 25.2.2008 > ten začátek je mě moc
dovedu ho snad i pochopit, ale přehnaný

v hospodě je pološero?

pak mi došlo, že to jsou jenom zápisky
tak jsem to nedočet

takže: poetická osobní próza intimní
mě nebere


<reagovat 
hlava pana Rampina (Občasný) - 23.2.2008 > Jako celek se mi to příliš nelíbí, ale zas oceňuju, jak je to sevřené začátkem a koncem a taky je myslím dobrý nápad opakovat téměř identická "Odpoledne". Části "Když jsem byla malá" a "Protože už jsem velká" jsou skvělé, věty "Už se nevejdu do prádelníku. Už neškrobíme prádlo." v jejich lakoničnosti považuju za nejlepší část textu.

Zdá se mi, že hlavně v začátku mísíš až upjatou spisovnost s obecnou polohou - ale spíš nahodile a tak, že to text neobohatí, že to nemá opodstatní (např. "Pak umlčí tenhle hnusnej byt sprchou."). A libovolné (až svévolné) střídání "mě" a "mne" se mi taky moc nezamlouvá. Formulaci "je mi stoprocentně jasné" nepřijímám, nepovažuju ji za pomíchání vazeb.

Ale neber mě prosím moc vážně. Slovesnosti za mák nerozumím...:)

Doporučil 
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 25.2.2008 > hlava pana Rampina> "Jako celek se mi to příliš nelíbí, ale zas oceňuju, jak je to sevřené začátkem a koncem"

hele, to je geniální:)
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 24.2.2008 > a zase jsi tam, zdá se mi, něco přidala. paradoxně nejvíc se mi líbí ty počátky, pár přidaných věcí hodně vyčnívá. nikoli ubrečeností, ale snahou o pózu. jakože "jsem umělkyně. verbalizuju svoje pocity." na druhou stranu je tam cítit opravdovost, snaha jít až na kost. takže myslím, že bys měla hodně psát, hodně, ne stranu nebo pět, ale deset, dvacet stran alespoň, dát si čas a pak se k tomu vrítit, znovu to číst a oddělit to opravdové od nánosu. sluší ti to:)
Doporučil 
<reagovat 
 ariel (Stálý) - 24.2.2008 > ztratila> próza jí sluší, co? sebeodhalující próza.
Doporučil 
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 25.2.2008 > ztratila> a to je taky super příspěvek
snaha o pózu, ale na druhou stranu je to opravdové a hluboké - to mi ho vyndej:)
<reagovat 
Hrdý (Občasný) - 25.2.2008 > nic proti tobě kalais
naopak

ale když už si tu poněkolikátý čtu tyhle identický žblebty..
<reagovat 
ariel (Stálý) - 23.2.2008 > nemám rád slova "mantra" a "chemický". připadá mi, že to tou poslední větou zbytečně devalvuješ
Body: 4
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 25.2.2008 > Ondřej> a já nemám rád houby
<reagovat 
 ariel (Stálý) - 25.2.2008 > Hrdý> jasně, jenže s tebou se nad rozdíl od kalais nebavím.
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 25.2.2008 > Ondřej> pokud si pamatuju, tak jsem to byl já, kdo se s tebou nechtěl bavit a to trvá
<reagovat 
rohoz (Občasný) - 25.2.2008 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Kostka (Občasný) - 26.2.2008 > Nedávám si právo psát něco k textu samému, tam si jen neodpustím doporučit. Jinak to, že opravdový básník se pozná svým utkáním s prózou, je přece jasný jak facka.
Doporučil 
<reagovat 
stanislav (Stálý) - 27.2.2008 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 24.2.2008 > Někteří tvrdí, že i Ferda Mravenec Ondřeje Sekory je sebeodhalující. Eva umí vyslovit konkrétní věci, přesně a jasně.
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 25.2.2008 > ztratila> he, že jsem si nevšim
a já myslel, že jde o ryze subjektivní nahlížení a prociťování
<reagovat 
 ztratila (Občasný) - 25.2.2008 > Hrdý>  

Všichni se snažíme zachytit něco svýho. Nějakou věc, která nám přijde zajímavá nebo důležitá – aniž tušíme, zda to tak budou vnímat i ostatní. Může jít o vztah, pocit, příběh... Ve výsledku můžou být jen dobrý a špatný texty – bez ohledu na to, zda jsou autentistický nebo fiktivní.


Já autenticismus uznávám. Rozkrývat sebe chce odvahu. Můžeme si říct, že to je příliš afektovaný a banální, ale co pak (podle tebe třeba) je to správný, hodnotný? Mám ráda příběh, co má začátek, střed a konec. Na všech součástkách (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa) netrvám. Nemám ráda vetchý příběhy, prostřednictvím nichž se autor snaží čtenáři ozřejmit, že Vídeň není Madrid a že středě předchází úterý, zatímco čtvrtek teprve následuje, což bychom si mohli rozebrat z pohledu fyziky i filozofie. Samozřejmě i takto dobrý příběh může být dokonalá fikce.


Tenhle text má hodně společného s poslední tvorbou zkrváka. Mladí básníci píšou prózu. Nejen v kontextu Totemu se snažím vnímat jejich texty jen jako texty, nezkoumám jejich genezi a pozadí, protože se bez toho myslím obejdu. Nezajímá mě, do jaké míry to je vymyšlený a do jaké míry je to popsáním skutečnosti. I zaznamenání skutečnosti v beletrii je její interpretací. Ale tohle je mi o něco bližší, zdá se mi, že kalais není taková slovní ekvibrilistka jako zkrvák (a sporé momenty, kdy se o to pokouší, mě tahají za uši), ale dokáže přesněji, silněji než on pojmenovat konkrétní věci a vyprávět je: umístit je do prostoru a času prózy, kdy nejsou jen slovními obraty. Pokud píše o stole, já cítím pord rukama dřevo a umakart. Taková ta malinko přepjatá snaha „jsem teď u tepu literatury, píšu prózu“ je asi u obou a u obou je v pořádku, protože žádný geniální, úžasný, vypsaný a neomylný spisovatel z nebe nespadl.


<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 27.2.2008 > ztratila> spíš je to podobný mně
<reagovat 
anae (Stálý) - 27.2.2008 >

popis materiálního dění bez vhledu a další roviny buď duchovního nebo humornýho nebo cynickýho nebo sebezesměšňujícího nadhledu nad nejen vlastním bytím,  očima mladý holky, je pro mě nezajímavý .. promiň, kalais .. tvoje básničky jo, tam tvoje originální fantazie vynikne .. žij! Katalpu jsem taky dočetla se sebezapřením .. spíš bych, když to čtu, uvítala tvůj italský mimo jiné i literární cestopis, když už .. ten by mohl být zajímavější


<reagovat 
 kalais (Občasný) - 27.2.2008 > anae> Promiň, ale nesouhlasim s Tebou v tom, že by v tom nebyla ta další rovina. Já si myslím, že tam je, asi se teda pletu.
No a s italským cestopisem...to určitě ne, co by tady tak člověk psal o cestách...
<reagovat 
 anae (Stálý) - 27.2.2008 > kalais> třeba jít po stopách Ingeborg .. a postřehy o lidech jsou vždycky fajn
<reagovat 
hermit (Stálý) - 28.2.2008 >

dost slušný. být toho díla editor, přikázal bych autorovi zkrátit asi o pětinu, vyházet některé drobnější věty, ozdoby. ryze osobní faktografický (a tím pro čtenáře neatraktivní a neproniknutelný zápisky) bych snad i vyhodil. je to silný text, prožitý, který by si to zasloužil.

každopádně nadprůměr.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Petr Vaněk (Občasný) - 28.2.2008 >  e
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.2.2008 >

Podle mě ne:)


<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 28.2.2008 > ztratila> podle mě jo
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 5.3.2008 > A mám se jako dál vzpouzet? já klidně budu:)
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 5.3.2008 > ztratila> jo
<reagovat 
 ztratila (Občasný) - 5.3.2008 > Hrdý> 

A NE A NE A NE A NE A NE!!!!§

 

 

 

dobrý?


<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 5.3.2008 > ztratila> pokračuj
<reagovat 
 ztratila (Občasný) - 5.3.2008 > Hrdý> A co za to? Piškot? ;)
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 5.3.2008 > ztratila> diety
<reagovat 
 ztratila (Občasný) - 5.3.2008 > Hrdý> Prosím?.)
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 5.3.2008 > ztratila> bez prosíku
<reagovat 
 ztratila (Občasný) - 5.3.2008 > Hrdý> ?:)
<reagovat 
 ztratila (Občasný) - 5.3.2008 > Hrdý> ?:)
<reagovat 
Kelly (Občasný) - 15.10.2008 > Říkám si kalais a próza? a ono jo! Oceňuju právě to, co je na Quotidianu "moc poetické"... to vytváří nadprůměr, něco "jiného". A přitom je tam znát tvůj rukopis. Líbí se mi i stavba textu, o tom téměř zopakování píše už hlava pana R. Část Protože jsem už velká mi přijde trochu nasilu - tam asi moc vykukuje póza, nicméně i ta má v tomhle textu svoje místo.
P.S. ta barva vlasů, cos měla dneska na sobě, mi do toho vtipně zapadla ;o))
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 25.6.2009 > "

."
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
mystikus (Stálý) - 16.12.2014 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter