Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 23.4.
Vojtěch
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Věčnost
Autor: Rickenharp (Občasný) - publikováno 26.6.2002 (23:25:12), v časopise 27.7.2002
 

 

                Vítr silně dul do velkých francouzských oken oddělujících terasu od domu. Lehké kapky deště vytvářely stříbrný závoj a jemně sekaly do nahé kůže. Topoly v aleji u nedaleké silnice ukazovaly směr větru a pomalu se pohupovaly v rytmu písně zpívané větrem jako líní tanečníci. Opírala se o zábradlí, a přesto se chvěla jako dubový lístek, který se jí zachytil ve vlasech. Její bílou siluetu ukrytou v noční tmě odhalovalo matné světlo dopadající zevnitř domu. Když jsem vstoupil ztuhla, ale neotočila se. Nemohla mě slyšet. Vnímala mě tím zvláštním pocitem, který vám říká, že za vámi někdo je, že se na vás někdo dívá. Cítíte jeho pohled v zádech, kde vám propaluje rudé otvory. Chcete se otočit a podívat se své pravdě do očí. Neuděláte to. Ten zvláštní pocit vám v tom zabrání. Možná je to strach. Možná je to zvíře v nás, které vidí, ale nedovolí, abychom prohlédli i my. Zastavil jsem se pár kroků od ní, kapky pomalu proměňovaly moje sako v těžké břemeno. Stejně těžké jako nastávající okamžiky.Chtěl jsem k ní konečně dojít, ale nohy mi ztěžkly společně s oblekem. Vlasy se začaly lepit na čelo a kapky zalévaly moje oči vodou. Neplakal jsem, ale možná jsem měl. Děkoval jsem nebesům, že dokážou plakat za mě, když já, žádný smutek nenacházím. Pomalu, ztěžka jsem se donutil k dalšímu kroku, připadalo mi to jako věčnost, než jsem zvedl nohu a přesunul ji před druhou. Tvrdá podrážka bot klapla o dlaždice a ona znovu ztuhla. Vítr znovu zavál silněji a spolu s dubovým lístkem odvál i její ztuhlost. Přitiskla si dlaně na nahá ramena a několika rychlými pohyby se snažila zahřát je. Teprve teď jsem si uvědomil, že jí musí být zima. Oděná jen v lehkých bílých šatech působila čistě. Chvíli jsem si myslel, že slyším jak drkotá zuby. Nebyl jsem to já? Může být vůbec něco v téhle situaci skutečné? Něco přece. Ona. Pak já s mojí prosbou jsem byl stejně neskutečný jako ta zvláštní noc ve které jsem hledal odpuštění. Byli jsme jen dva herci. Dvě figurky. Téměř nic jsme o sobě nevěděli, hráli jsme v kulisách, které nám někdo tam nahoře nachystal a snažili jsme se nevybočit z předepsané role. Stála, jako kdyby jí bylo vše lhostejné. Čekala odhodlaně, možná spíš odevzdaně. Vypadala, jako by byla ochotná čekat věčně. Možná, už tu věčnost měla za sebou. Ne, to je hloupost. Ta věčnost jsem byl já. Vyrazil jsem k ní, tentokrát pěvně, byl jsem si jistý svojí věčností ukrytou v náprsní kapse. Postavil jsem se za ní. Byla drobná, útlá. Kdybych se jen lehce naklonil opřel bych se bradou o její hlavu. „Také se na tomto večírku nudíte?“ začal jsem svojí obvyklou seznamovací větou. S odpovědí si dala načas. Odstrčila si mokrý pramínek vlasů z čela a pečlivě ho umístila za ucho. Stále sledovala tančící stromy, když odpověděla: „Ano, už delší dobu utíkám.“ Ten důraz na posledním slovu! Nebo se mi to jen zdálo? Následovala dlouhá pomlka. Nevím proč jsem také mlčel, ale nějak jsem věděl, že chce ještě něco říct. „Z večírků…..,“ nesměle, plaše dodala, jako by řekla něco nepatřičného a snažila se to zachránit. Uchopil jsem jí svýma velkýma rukama za útlá ramena a hrubě jí k sobě obrátil. Stejně tvrdě jsem se jí podíval do očí. Její lehounké tělo mi téměř vyselo v dlaních. Nebyla nijak vyjímečná, ale pro mě byla nejkrásnější. Nic bych na ní neměnil. „Víte, co si myslím, když se podívám do vašich očí?“ Nečekal jsem na její odpověď: „Vidím, že už nechcete utíkat, před ničím a před nikým. Chcete se postavit svému osudu a bojovat. Nechat se jím klidně porazit, ale bojovat.“ Na vteřinku sklopila oči. Rychle kývla a silně se ke mně přitiskla. Voněla nocí a deštěm. „Ano, ano…“ vzdychla a začala mě líbat. Mezi polibky se modlila. Latinsky. Možná plakala. Tlumič zjemnil výstřel na pouhé zašeptání. Stejně tiché jako její modlitba. Řekl jsem jí, že ji miluju. Pomalu v mém náručí umírala a dubový lístek se chvěl ve větru zachycený na kraji terasy. Amen. Nikdy se nedozvím před čím už nechtěla utíkat a nikdy se nedozvím jestli to chci vědět. Oblohu proťal první blesk. Uložil jsem jí na zem, jako by spala. Než jsem skryl ten dubový lístek do kapsy saka, otřel jsem jím slzy z její tváře a zatlačil oči. Políbil jsem jí.

Dobrou noc má nevěřící lásko,

jsi jak lotosový květ.

Jak on své v noci skrýváš líčko,

za pár mých krásných vět.

Kdyby jste se mě zeptali, proč jsem jí šeptal do ucha první sloku z básně neznámého básníka nevěděl bych. Ale vím jistě, že mě tam určitě slyšela, tam na věčnosti. „Sbohem. Já jsem ta věčnost.“                   



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Raduška - 27.6.2002 > ahojky peťo,já ti tu kritiku pošlu přímo na mailíka,jo?
Body: 5
<reagovat 
Adletka (Občasný) - 27.6.2002 > Ahoj Peto!:-)Krasny,...jako vzdycky:-)Hlavne ta prima rec je moc hezka!Papa,Aja:-)
Body: 5
<reagovat 
Kajman (Občasný) - 25.7.2002 > Přijde mi to hrozně "klišoidní", ale přesto se mi to četlo hezky a líbí! Dávám to do časopisu, o prózu je nouze :o)
<reagovat 
jawbraker (Občasný) - 7.8.2002 > No, já nevím... Už jste někdo někdy vážně měl pocit, že se na vás někdo dívá a propaluje vám do zad otvory ? A vidíte: Má ho každá druhá literární postava. Přijde mi, že je to psáno tak, aby to bylo hezké a obdivované.
Body: 3
<reagovat 
 Rickenharp (Občasný) - 13.8.2002 > jawbraker> jistěže jsem to psal tak, aby to bylo pěkné, aby se mi to líbilo. Řekni mi psal si někdy tak, aby to bylo odporné, hnusné a nikomu se to nelíbilo?
<reagovat 
jawbraker (Občasný) - 30.8.2002 > (...omlouvám se za pozdní odpověď) Měl jsem tím na mysli, že já osobně jsem v tom nenašel žádný jiný smysl, ale to může být mojí tupostí. A co se týče mě:
Byl jsem náruživým totemákem, než mi došlo, že začínám podvědomě psát tak, abych měl hezčí recenze a víc smajlíků... vlastně už ten text nešel ze mne, ale z těch poznámek pod ním. A v tu chvíli jsem tu přestal publikovat a když komentuju, snažím se spíš přátelsky rejpnout a varovat před tím, co se mi stalo, než říkat jak a co by se mi líbilo, to je všechno.
<reagovat 
 Rickenharp (Občasný) - 3.9.2002 > jawbraker> Ne, rozhodně to neberu jako nějakou ostrou kritiku, jsem rád, že se taky někdo našel, kdo dokáže přátelsky rejpnout, aby člověk pochopil, že něco není v pořádku a přitom neurážel odpornou, ostrou kritikou. Tohle dneska umí málokdo. Já si v kritice nejsem jistý sám sebou, proto raději jen chválím, protože se bojím neobjektivnosti, a že bych třeba toho druhého mohl nechtěně urazit. Když se mi něco nelíbí nechám to být. To ale není tvůj případ. Vážím si toho, že ses vyjádřil a velice rád uvidím tvojí kritiku pod každým ze svých dílek. Jinak s tím smyslem. Já nevím. Nemyslím, že to nějaký smysl má. Jsou to jen moje pocity zhuštěné do příběhu. Jako by moje pocity daly hrubé mlhavé obrysy a já je vybarvil řádky. Možná proto to působí trochu beztvare, amorfně, bez smyslu. Abych pravdu řekl nějaký hlubší smysl v tom nevidím ani já sám. To ovlivnění. No, nevím nejsem tu tak dlouho, že bych mohl být ovlivněn. Ne, určitě nejsem ovlivněn. Takle jsem to cítil, napsal jsem to jedním dechem. Nic mě nestihlo ovlivnit. Určitě. Děkuju mockrát a těším se na tvojí další kritiku. Tvůj Petr
<reagovat 
čtenář Frantyk - 31.1.2004 > ....chce to o tom přemejšlet(to je někdy potíž:)...ale líbí se mi to...fakt...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter