Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<Zpátky Literární krádež
Autor: farišta (Občasný) - publikováno 11.7.2002 (12:52:20)
Pokračování>

    Je pondělí, 15. července, asi kolem druhé hodiny odpolední. Tímto jsem hodil klíč od hry do studny slov. Zvolil jsem formu rozhovoru, proto budu předstírat divadelní hru. Scéna je prostá, zastávka na cestě lodí po Vltavě, někde pod Vyšším Brodem, slunce svítí, zastavili jsme se na svačinu. V pozadí dvě lodě vytažené zpola na břeh, řeka a naši dva kamarádi, statisti (pouze pro tuto hru) se baví o autech a svačí májku, já a Bobr taky svačíme, pije se lahvové pivo.

 

Obraz první a poslední, opona se zvedá.

 

Farišta: “Tak, Bobře, rozhodl jsem se, že napíšu aktovku, v níž budeme vystupovat jen my dva. Protože jsem to já, kdo píše, budu taky vtipnější a duchaplnější, tobě přináleží pouze úloha nahrávače (protože ti slova vkládám do úst já), což mě naplňuje jistým zadostiučiněním, jelikož jsem prožil tolik chvil, kdy to bylo obráceně Ale jak víš, to nemyslím moc vážně. Tak co ty na to, pořádně si promysli odpověď.”

Bobr: “Zřejmě nemám jinou možnost, dobrá, dělej si se mnou, co chceš.”

Farišta: “Rozhodl ses správně, ochránci lidských práv tleskají. Chtěl bych se ti vlastně přiznat z drobného plagiátorství.”

Bobr: “To zní zajímavě, co jsi ukrad? Doufám, že aspoň něco kvalitního. Ale stejně, dneska už jde skoro jenom krást nápady, jenom musíš být dost vynalézavý, aby tě při tom nechytili, nebo dost dobrý, aby jako epigon vypadal tvůj předchůdce. Tady, jak vidíš, trochu ztrácí význam časová posloupnost.”

F: “Ha, o tu mi vlastně jde, je to nuda, pořád v reálném čase čekat až zahřmí, pak z toho být na větvi, ne, ať si čas kličkuje v mých myšlenkách jako závodník slalomu. Ta má trochukrádež se týká právě nápadu z knihy Nesmrtelnost od Milana Kundery. Jenže ten nejlepší požitek z mého lupu bude mít pouze jeden člověk.”

B: “Tak ty už jsi jí dočet? To bys mi jí mohl taky vrátit, co? Chtěl bych si znovu projít některý skvostný pasáže, který jsem si podtrhal. Kdo vlastně bude mít požitek z tvého zločinu?”

F: “Dočet, to jo, ale půjčil jsem jí kolegyni v kanceláři.”

B: “Ditě? No to je dobře, budu rád, když si jí přečte, ona jí nečetla? To se divím..”

F: “To já nevím, jestli jí četla, půjčil jsem jí tu knihu dneska ráno.”

B: “Počkej, dneska jsi vstával v jedenáct a měl jsi ještě ze včera docela obstojnou opici, jak to, dneska ráno, co to kecáš?”

F: “Tady právě začíná ta hra. Schoval jsem jí a Ditě jsem k jejímu nalezení dal klíč, proto bude vlastně ona hlavní hrdinka, ačkoliv tu nevystupuje.”

B: “ No a jak jsi to provedl, kdes jí ten klíč nechal?”

F: “Tady, v tomhle příspěvku na Totemu, kde jak víš, taky publikuje, ale nechám si nápovědu až na závěrečnou repliku, abych to vygradoval. A aby to taky dočetla do konce.”

B: “To myslíš, že kvůli tomu prozradí svou identitu?”

F: “Když bude chtít? Poskytuji jí k tomu krásnou příležitost, stejně tak jako k tomu, aby se jenom tiše smála, to je na ní, nebo na náhodě, jestli je.”

B: “To si fakt myslíš, že si takhle povídáme?”

F: “Myslím, že ne, ale to není podstatné, taky mluvíme celkem spisovně, nebaví mě, jak mi to word pořád opravuje, nejspíš jsme dost vyšeptalí ze včerejší zahajovací pitky. Jak říkám, to není podstatné, jelikož (vidíš, kolikrát jsi mě slyšel říct jelikož?) jelikož účel je, půjčit Ditě knihu trochu poetickým způsobem. Je to jeden z mála lidí, kteří to možná ocení.”

B: “No dobře, tak abychom si to shrnuli, ty napíšeš příspěvek na Totemu, ke kterému jí nasměruješ šipky, ona tedy nakonec najde knihu, ale co když jí četla, to bys byl bez pointy!”

F: “Naopak. Měl bych dvě pointy, jedna je tahle hra o sobě (an sich). A jestli jí četla, ta druhá se dostaví vzápětí, co dočte tohle, protože jí bude jasná má zločinná akce. Jinak si na tu druhou budeme muset počkat, až jí dočte.”

B: “ Tak kam jsi schoval tu knihu?”

F: “ještě chvíli vydrž. Nejdřív musím něco objasnit. Dita měla minulých 14 dní dovolenou a já jí mám po ní. Znamená to, že jsme se minuli. Dnes ráno přišla do kanceláře a jistě jí udivilo, že mám dovolenou. Povzdechla si, odsunula balík práce ze svého stolu, že ho později vytřídí. Začne číst elektronickou poštu. Mezi emaily je i můj, ve kterém jí obrysově vysvětluji pravidla hry a směruji jí na totem. Ještě vlastně neví, o co se jedná. To se dozví až tady. Najde nás, jak tu svačíme a povídáme si. Až dočte mou poslední repliku…”

B: “Koukám, žes hezky kopnul do orloje náhody, třeba ti to vyjde, tak do toho, kde je ta kniha, nebo další šipka? Kluci už jsou nervózní, chtějí jet dál, slunce pálí.”

F: “Tak, po přečtení poslední repliky Dita vstává od svého stolu, přejde místnost až k mému a otevře druhou zásuvku odshora. Tam leží připravená kniha. Příjemnou zábavu, Dito.”

 

B: “Cože, v šupleti? Ty nejseš básník, ty seš řezník! Nic lepšího tě nenapadlo?”

F: “Hele, todle měla bejt poslední replika, ty vole, ty mi to kazíš! Měls bejt normálně zticha! Cos čekal, že jí propašuju na její noční stolek nebo co?”

B: “Dobrá, sorry za zkaženej konec, ale moc napadnutý to teda není. No, ale je to tvoje hra.”

F: “Hele, teď už to nezměnim, ale abych kvůli tobě vymejšlel novej konec.”

B: “No tak jako vstaneš a zarecituješ ňáký haiku, ne, jsme v přírodě…”

F: “Dobrej nápad, tak já něco dám dohromady. Když jsme na vodě, tak něco vo vodě, třeba mě napadá:

 

   Vlnky se čeří

   a zvoní.

   V jednom rytmu

   s větrem, jenž voní.”

 

B: “Jenže to napsal Macuo Bašó a přeložil Miroslav Novák a Jan Vladislav, vydala Mladá fronta v edici Květy poezie svazek 196 v roce 1996!”

F: “Jenže!!! Kdybych ti to neřek, tak to nevíš!!”

 

     Všichni se zvedáme, já trochu nasupen, že mi Bobr zkazil i druhý konec a tak se ještě snažím o nápravu, než padne opona. Zatímco Dita má v ruce Bobrovu knihu od Kundery, kterou jsem jí já půjčil, nepozorovaně pokračuji v dialogu a pokouším se alespoň o křečovité, ale o zakončení:

 

F: “Myslíš, že to daj do časopisu?”

B: “To nevim, nejspíš ne, asi to nikdo číst nebude, kdo má vlastně v redakci na starosti prózu?”

F: “Ty tam přece seš, i když to minulej tejden vypadalo na demisi, tak bys to měl vědět! Já myslim znám jenom Kapucína, ale asi je to ženská, vona….”

Jean: “tak už nekecejte a jedem…”

 

Opona padá.

 

 

Oprava: ve hře má statista Jean jednu repliku a to poslední, kterou jsem rezervoval pro sebe a pro pointu. Je v samé podstatě trapné náhody, že mi jí vytrhla z úst a dala ji zrovna Jeanovi, který měl celou dobu jen mlčet, svačit a dělat pozadí. S tím jsem měl počítat, teď už se dá akorát litovat. Původně totiž byly v plánu pouze dvě hovořící postavy.



Poznámky k tomuto příspěvku
zjihu (Občasný) - 19.7.2002 > A přichází pokračování. Není sice tak kvalitní jako tento počátek, ale hra ještě zdaleka není u konce! Jedna kniha je zatím otevřena na prvních stránkách, druhá se možná teprve otevře.
Jsi na tahu.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
Zpátky   
19 21 22 (24) 49 52 53 55 61 71 82 85 101 103 104 105 110 115 116 117 118 119 120 121 122 123 133
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter