Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 25.4.
Marek
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Noční rozjímání
Autor: A.P.D. (Občasný) - publikováno 9.6.2000 (22:51:21), v časopise 10.6.2000
Dostala se mi do rukou ročenka Gymnázia Matyáše Lercha a jsem tomu nesmírně rád, neboť mi evokovala vzpomínku na toto gymnázium a léta v něm strávená.

Je pozdní noc a já sedím u stolu a za svitu lampičky listuji tou ročenkou a v duchu se vracím zpět na ta místa, kde jsem prožil snad zatím nejkrásnější chvíle mého života, co se týče období studií od základní školy až po školu vysokou. Při pohledu na jména profesorů se mi v mysli vybaví jejich podoby a při pročítání jejich výroků s úsměvem na rtech zjišťuji, že se vůbec nezměnili a to je dobře.

Vždy jsem se snažil pečlivě oddělovat svůj vztah k učitelům na straně jedné a k předmětům, které učili na straně druhé, takže jsem často měl rád učitele i přes to, že mi jeho předmět příliš neseděl. Tím pádem mám na ně jen krásné vzpomínky.

Žádný učitel není bez chyb, ale mnohem více chyb je stále, myslím si, na straně nás žáků. Bez chyb se však život neobejde a pokud vím, tak „chybami se člověk učí“. Získáváme tak vlastně ostřejší obraz skutečnosti – co je správné a co není a tím se vymaňujeme z šedé nevědomosti. A učitelé jsou právě ti, kteří nám pomáhají chyby rozpoznat a poučit se z nich. Je pravda, že to zřejmě neplatí o všech, ale mělo by to tak být. Jistě, i zde platí, že nikdo není dokonalý a každý se může změnit. Ovšem pokud k někomu takovému máme výhrady a chceme ho kritizovat, pak nejprve musíme být ochotni přijmout kritiku na své vlastní já. To je základní předpoklad k tomu, abychom s čistým svědomím mohli někomu říct, že dle našeho názoru dělá něco špatně. Co to je vlastně kritika? Myslím si, že kritika je především o vzájemné diskusi a nikoliv vzájemném hanobení.

Tím se vlastně dostávám k základnímu problému a to vztahu učitele a žáka. Tento vztah často nebývá tak dobrý, jak by měl být.Často mezi nimi chybí vzájemný respekt. Je zde jakási teze o odmítání autority u mladých lidí a tichý či hlasitější až extrémní boj s ní. Problém je, že těch skutečných autorit u nás a vůbec ve světě mnoho není. Ale i když vše souvisí se vším, vraťme se k učitelům a žákům. Když učitel řekne „A“, žáci si myslí či provedou „B“. Je to tím, že do jisté míry špatný učitel totiž říká ono „A“ pseudoautoritativně a ani ho nenapadne se zeptat na jiný názor a žáci zvyklí, že se s nimi většinou nikdo nebaví, často už z principu tvrdí právě „B“, byť by to i třeba skutečně nebylo správné.Nesmím zde zůstat dlužen poznámku, že poslední dobou se mnohé změnilo a stále se, i když pomalu, mění k lepšímu. Ale přesto je to, co jsem výše naznačil základní problém – problém diskuse a vzájemné úcty, schopnosti naslouchat a uznat i vlastní chybu. To pochopitelně platí obecně, ale já tu mluvím o školství. Od tohoto základu se pak totiž odvíjejí další nadstavbové jednotky jako jsou osnovy studia, zkoušení, domácí úlohy a další činnosti vedoucí ke vzdělávání (především všeobecnému) a v neposlední řadě též výchově, neboť to je velmi důležitý prvek patřící do školského systému.

Měla by to však být výchova vzájemná, dalo by se říci mezigenerační a pokud toto dokážeme, dostaneme se na úroveň skutečných mezilidských vztahů a to se týká i vztahu k autoritám. Avšak proto, že vztahy nejsou takové, jaké by měly být a pod pojmem autorita si převážně právě mladý člověk představí pseudoautoritu a podle toho své chování bez ohledu zobecňuje na celé své okolí, činím zde poznámku o tom, co je to pro mne autorita a jaký je můj vztah k ní.

Nechtěl bych se zde však příliš zeširoka rozepisovat o tom, co to autorita je a snažit se o nějakou zbytečně složitou definici, jak už definice bývají. Chtěl bych to říct stručně a výstižně, nejlépe na nějakém příkladě. Předpokládám, že křesťanská víra je dnes známa téměř každému, ať už je či není věřící. Doufám v to proto, neboť se domnívám, že bych nenašel lepšího příkladu pro termín autorita, než je Ježíš Kristus – uznávaný, obdivovaný a následovaný. Nestaví se k lidem jako někdo nadřazený, kdo jimi opovrhuje, ale naopak se k nim staví jako pokorný služebník a to je ukázka skutečné osobnosti. Není uzavřený, ale otevřený, není strohý, ale rozmlouvá, není zatvrzelý, ale naslouchá. Tím si získává důvěru lidských srdcí a nikoliv sám sebou ale lidmi je uznáván jako autorita, naprosto dobrovolně, z jejich vlastní vůle, zkrátka proto, že to tak je.

A z této odbočky se vracím zpět k původnímu tématu, se kterým toto souvisí a to je učitel, žák a jejich vztah, neboť učitel by měl být také autoritou a od toho by se měl odvíjet i vztah žáka k němu. Autoritou je zkrátka někdo, koho uznáváme a chováme se k němu s úctou. Autorita však musí být poznána a uznána. Z toho plyne, že ne každý učitel musí být zákonitě autoritou, ale dle mého názoru takový člověk (který se ani nesnaží, protože nesmíme zapomínat, že život není černobílý, ale plný odstínů) by učit ani neměl, protože hlavním úkolem učitele není napěchovat hlavy svých žáků vědomostmi, ale pomáhat jim orientovat se v životě a připravit je na dospělost a relativní nezávislost, která znamená určitou odpovědnost, kterou budou muset nést.

Je pravdou, že jsem sám ve svém životě narazil na v tomto smyslu špatné učitele, ale na druhé straně, mohl bych je spočítat na prstech jedné ruky a některé prsty bych k tomu možná ani nepotřeboval. Naopak mnohem více bylo těch, v kterých jsem já viděl skutečnou autoritu či její náznak a podle toho jsem se k nim choval. Byla však kolem mne řada jedinců, kteří se (jak jsem poznamenal již na začátku) k nim chovali právě z principu slepého odmítání jakékoliv autority. Já však měl většinu svých učitelů v úctě a respektoval jsem je. Cítil jsem ten rozdíl, který je mezi námi a který si vyžaduje určité odlišné chování než ke kamarádovi, ale nikdy jsem tento rozdíl necítil jako překážku.

Projdu-li se zpět ve svých vzpomínkách, narazím na jednu osobnost, která se nesmazatelně zapsala do mého života a byla pro mne skutečnou autoritou (jako například pan prezident Havel či princezna Diana), ke které chovám hlubokou úctu. Tou osobností je můj středoškolský profesor českého jazyka pan Jaroslav Blažke. Vždy jsem k němu vzhlížel s obdivem a je to právě on, kdo z velké části poznamenal můj život a touto cestou mu z celého srdce děkuji. Ne však za to, co učil (musím se přiznat, že z toho si už nic moc konkrétního nepamatuji), ale jak učil. S ním jsem se naučil mnohem víc než dějiny – kdo kdy žil a co a kolik toho napsal či suchopárné a v případě básní i trestuhodné schematické rozbory, naučil jsem se poznávat konkrétní díla, číst básně, přemýšlet a utvářet si vlastní názory. Nebudu přehánět, když řeknu, že to byl on, kdo mne naučil vnímat a samostatně myslet.

Člověk nemůže umět a znát všechno. Nemá cenu učit se zpaměti deset autorů a deset krátkých statí o nich a jejich díle. Je mnohem lepší znát třeba jen jediného z nich, jehož některé z děl mne osloví, něco mi říká a skutečně se z něho poučím. Bohužel dnešní svět mi připadá plný lidí, kteří se raději zpaměti naučí těch „deset autorů“ a vše staví pouze na svém „rozumu“ a úplně opomíjejí cit a vnímání skutečné hloubky věcí. Znají toho hodně, ale neví vůbec nic. Dovolil bych si upravit jeden citát a přizpůsobit ho sobě: „Vím, že toho moc neznám, ale mnoho toho vím“. Já nejsem chodící encyklopedie, já jsem chodící srdce, snažím se myslet citem a rozum využívat pro cit a cit pro rozum – já se snažím být člověkem k obrazu božímu stvořeným.

Zvon na věži kostela právě odzvonil půlnoc. Už dávno zavřená ročenka leží přede mnou a já píšu a píšu. Trochu jsem se zabral do vzpomínek a úvah a jsem rád, že jsem se konečně dostal k tomu, abych poděkoval panu profesorovi Blažkemu, neboť z očí do očí bych mu to díky své ostýchavé introvertní povaze asi říct nedokázal. Tak tedy ještě jednou děkuji, pane profesore.


Poznámky k tomuto příspěvku
HACKMAN (Občasný) - 10.6.2000 > spousta dobrych myslenek ale nema to kostru a je to roztristene nicmene nadejne jen dal
Body: 3
<reagovat 
dandylion (Občasný) - 10.6.2000 > Cestopis z hlouby študákovi duše? Školství prošlo, jako vše, čtyřicetiletým morálním terrorismem. Nedivím se, že ten terror stále pokračuje. Je to v nás. Chce to čas a čerstvý vítr na rozptylové loučce. Nic nezměniš, když nic neuděláš! Pokud chceš někomu poděkovat, měl by o tom onen vědět!!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter