|
Koupila jsem si knížku, která chytrá je.
A tam autor píše, že z veliké výše
Bůh nás všechny sleduje.
Oči mé hned k nebi vzhlédly,
plny obavy,
ale kromě černých mraků,
taky kromě pěti ptáků,
neviděly zhola nic.
Šla jsem domů - a ta cesta!
Byla jako bez cíle.
Pořád měla jsem divný pocit,
cítila jsem se podivně.
Říkala jsem si "podle knížky Bůh mě
vidí zrovna teď.
Přitom v duchu proklínala jsem
tenhle dnešní svět.
Dají se v něm koupit věci,
které lidí vyrobí,
ale city, třeba láska -
- ta se sama nezrodí.
Potřebuje druhého, který velké
srdce má, aby mohla bydlet v něm,
vejít se tam celičká.
Myšlenka má z nitra mozku,
pokoje mi nedala,
a ven na to světlo boží
dychtivě se vydrala.
A pořád, a dokolečka,
ptala se všech na světě,
proč že ona lásku nezná,
kdo ji k lásce dovede?
Všude ticho jako v hrobě,
nikdo nic jí neříká.
Proto zase zklamaná si
k spánku v mozku ulehá.
A než usne, pořád cítí,
jak je ten svět podivný...,
když se jenom slušně zeptá
nikdo ji neodpoví.
I já dávám myšlence své
převelice za pravdu.
I když malá, byla přece,
a teď? Utonula v řece,
v řece jménem zapomnění,
odkud pomoci už není.
Tam, kdo jednou zavítá,
nikdy nevrátí se zpět,
a už nikdy neuvidí celý širý svět -
- svět tak podivný,
- svět tak zvláštní,
- svět nepochopitelný,
- svět, kde musíme žít...
|
