Jak to je dlouho, co jsi mě opustila? Rok? Pět let? Nemá to cenu počítat. Ještě když jsme žili spolu, bylo vše jiné. Každé ráno spatřit tvůj úsměv a starostlivou péči. Ranní snídaně vonící tvojí obětavostí. Jitro bylo vždy jistým způsobem hezčí a celý den jsem se těšil, až budeš opět v mé náruči. Usínání s tvou hlavou na mém rameni a vlasy, které mě jako chmýří lechtaly a já tajil kýchání, abych se o jejich dotek nepřipravil.

Žili jsme spolu dva, ne, tři roky a začali jsme toužit po rodině. Marně. Návštěva lékaře a tvé slzy. Odešla jsi a já tě nehledal. Znenadání, jako mávnutím proutku, mezi námi vše skončilo. Nenávratně. Nezvratně.

Brodím se haraburdím povalujícím se po pokoji, který býval kdysi pečlivě uklizený a prostupoval tvojí přítomností. Prchám pryč z toho začarovaného místa opuštěnosti. Co tam?

Zastávka autobusu a dav, který mě pohltil. Je vůbec možné být sám mezi tolika lidmi? S nikým nemám nic společného. S nikým! A nechci. Rozčilují mě neuvědomělé doteky vnikající do mé opuštěnosti. Pryč z města. Ale proč? K čemu? Zdvořilý úsměv a prázdnota plná houfů lidí. Někteří se smějí, jiní stejně tak tupě jako já přežívají. Ranní vstávání, práce, dopravní prostředek, neuklizený byt a nakonec den po dni mrazivá postel. A znovu a znovu. Stále dokola. K čemu vlastně?

Muzeum. Přestupní stanice. Hned, sotva vystoupím, zaslechnu harmoniku. Tóny, které si hrají na velebnost. Jsou falešné s táhlým nápěvem neustále se dokola opakujícím až k vrcholu stupidity.

„Nějaký žebrák,“ znechuceně zaznamenám. Vadí mi. Ještě že jich tolik nepotkávám jako před pár lety. Přímo ošklivost ze mně kape při asociaci: Licoměrná jednotvárná hudba, dopravní prostředek a drzý pohled nějakého fracka vyžadující obolus za kvílení, které jsem musel na pár minut proti své vůli strpět.

Jsou to většinou děti různého věku - spíše chlapci. Že by dívky provozovaly jiné řemeslo? Cigáňata i bílé. Není mezi nimi valný rozdíl. Nechť ustrne se srdce těch tupců, co rozdávají. V ušpiněných rukách, jimž se špína stala neodstranitelnou sounáležitostí, svírají mince, které vyžebrali, aby je pak zastrčili do kapsy. Mnohdy těch, kteří je žebrat místo školy poslali. No, je to lepší, než kdyby kradli, znechuceně si pomyslím.

Někde tam je ten, pro koho škemrají, který u panáka v hospodě se smíchem vykládá kumpánům, jak jsou ti vypatlanci, co chodí do práce, vlastně blbí. Jako já. Nejsou šťastnější?

Bylo to tak dva, tři roky nazpátek, když jsem nedaleko odsud uviděl dívku. Měla tak dvanáct nebo třináct let. Byla čistá a s obnaženými koleny klečela na zemi. Sukýnku vysoko nad kolena. Nožičky k zulíbání. Ruce sepnuté k žadonění. Bez jediného hnutí, tvář bez výrazu a oči tupě civící na špičky bot kolemjdoucích. Pozoroval jsem ji i z okna práce. Občas. Sepnuté ruce stuhou mlčení a sklopené oči. Výraz nebyl žádný, jen do krve odřená kolena. Ještě že nebyla vidět. Žebrající dítě. Pro sebe?

Napadlo mě tehdy - kdybych vytáhl pár korun z peněženky, třeba dvě stovky, šla by? Nechala by se? Určitě!

Vyšel jsem zpoza rohu. Na poslední chvíli jsem se vyhnul. Seděla tam zase nějaká ochechule s tahací harmonikou. Ne, to je chlapec, uvědomím si. A u jeho nohou se čile rozhlíží sněhobílý, drobounký pejsek. Schoval bych ho snad v jedné dlani. Zvláštní kontrast, starý okopaný dřevák, ze kterého vyčuhuje pata se zažranou špínou a spokojený k ní se tulící běloučký psík. Měl ho rád? Proboha za co?

Vyhnu se, ujdu pár kroků v šedivém shluku, něco mi nedá a ohlédnu se. Oči jak uhel, z nichž tesklivost jako mour ukapává do šedivého přítmí. Na stranu skloněná hlava a prosící oči. Ne, je v nich naděje a zvláštní neuchopitelný zármutek. Ty oči jsou dokonce živé, ne beztvaré a bez výrazu, jak většiny kolemjdoucích. Celý zbytek cesty ten pohled se nanovo a nanovo ve mně probouzí.

Ten den jsem se na nic nemohl soustředit. Neustále jsem myslel na ten jeho pohled. Sotva jsem se vymanil z jeho očarování, hned tu byl zase. Viděl jsem ho v zrcadle. Nevím, čím mě tak zaujal. Vždyť to je prachsprostý póvl, který místo školy se obtěžuje žebrotou. Kdyby chodníky radši uklízel! Byl by aspoň k nějakému užitku. Ale ten pohled je stále ve mně. Hluboce. Jako výčitka, že já se mohu do sytosti najíst, spím ve své posteli a on někde na lavičce, nebo na zemi.

Nemám rád pohled na ně. Copak já mohu za to, že jejich debilní rodiče se o něj nestarají? Kam bych přišel, kdybych se staral o každého takového zmetka, který by se mi za zády navíc vysmíval. Jo, kdyby byl můj, to by bylo jiná.

Cesta z práce a nějak tak rychle spěchám k místu, kde jsem ho uviděl. Ale na místě kde seděl, je jen trochu světlejší skvrna, jejíž prach svými ošuntělými riflemi vycídil. Poprvé mi scházelo to otravné, jednotvárné, falešné škvrčení.

Nemohl jsem toho dne usnout. Dokonce jsem vstal mnohem dříve, rychle se oblékl, ani nesnídal a vyrazil. Nebyl tam. Prázdné místo na zemi, kde se tehdy povaloval a které pomalu znovu znečistily kročeje davu do jednotvárné, monotónní šedi. Jako by nikdy nebyl.

Druhý, třetí.. pátý den. A já konečně zapomněl. Jen ty zvláštní oči a úsměv se mi v noci stále zjevovaly.

Nevím jak dlouho to trvalo, ale já znovu jel z práce. Spěchal jsem. To samé místo a známá monotónní melodie. Přidal jsem do kroku. Byl tam! Jemné vlasy, prstýnky černých obloučků, jenž jako spirála opuštěnosti splývaly po jeho tvářích. Ještě dětsky úzké rty a tiché - děkuji. Zářivý, tesklivý úsměv a muž, který mu podával drobnou minci.

Oči zářící poděkováním. Viděli jste oči, které umí mluvit a smát se? Do té doby jsem nevěřil. Bylo v nich všechno. Prosba i samota a někde v koutku rohu bylo i odpuštění. Byl v nich stud i touha po blízkosti někoho, na kom by mu záleželo. Když sklonil svůj pohled na psíka, prostupovala jím zvláštní, neopakovatelná něha. Pejsek se k němu přitulil. Měl ho rád! Oba vlastně k sobě patřili.

Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Počkal jsem až všichni odejdou a přistoupil k němu. Šáhl jsem do kapsy kalhot a vyndal bankovku, která mi sama vklouzla do prstů. Bylo mi jedno jakou má hodnotu. Mě! Který nikdy nikomu nic nedal. Proč taky? Natažená ruka a napůl zmačkaná bankovka, kterou jsem mu se směsicí pohrdání a velkorysosti nabízel.

Vyděšené překvapené oči a zoufalé odmítnutí. Uvědomil jsem si - dávám mu pět set korun! Pouhých pět set korun. Cože? Já? Který bych žebrákovi drobnou minci nedal? Ale co, jsou to jen peníze.

„Jen si je vezmi,“ povídám. „Zasloužil sis je.“

Nevěřícný pohled. Ale ty oči se znenadání na mne usmály. Poděkovaly mi!

„Hraješ pěkně,“ zalhal jsem.

„Vedle je restaurace, pojď na večeři,“ vyzval jsem ho.

Poslušně se zvedl, uchopil psíčka do jedné ruky, harmoniku do druhé a šel. Mlčel. Také já nic neřekl. A proč taky? Nebylo přece o čem.

Bohatá tabule a pohled na chlapce, který s chutí jedl a jeho oči zářily. Také na psíka nezapomněl. Nemluvili jsme spolu. Jen jsme se na sebe dívali, spíše vlastně já na něj. Skutečně nevím, čím mě tak přitahoval. Personál kolem nás štítivě procházel, ale nic neříkal. Musel to být skutečně divný pohled. Cigánský špinavý chlapec, bílý psík a muž v pečlivě padnoucím obleku, šitým na zakázku.

Zaplatil jsem. Odcházeli jsme a já neodolal, zvedl ruku a pohladil ho po vlasech. Z jeho očí vystřelil strach, smutek a úzkost. Dokonce jsem měl pocit, že tam bylo i obrovské zklamání. Ulekl jsem se. Co si o mě budou myslet? Vnutil jsem mu ještě dvě stovky, které jsem měl u sebe a sám se lekl té chvíle. Rychle, bez otočení jsem odešel, či spíše unikl. Doma jsem si uvědomil: Vždyť já blbec mu dal dohromady sedumset korun! Sedumset!!! A večeři! Nejsem idiot? přiznám se, tenkrát jsem je vůbec nepočítal.

Netrpělivě čekám na přestupní zastávku. Prázdno. Nikdo tu není. Jen nepříjemné ticho rušené ševelením bot šourajících se po podlaze v pravidelných intervalech mezi příjezdy a odjezdy jednotlivých souprav vlaků. Upocenou rukou svírám tašku a v ní oblečení, které jsem narychlo ze skříně vyhrabal. Nikdy jsem ho ještě neměl na sobě. Dokonce bylo zabalené, jak ho před lety koupila…

Šestý den stále chodím, několikrát za den, jestli ho znovu nepotkám. Není tu.

Snad z nostalgie jsem zašel do restaurace, kde jsem s ním povečeřel. Ten samý stůl a zvláštní bezútěšný stesk, který na mě padl. Dusivá nicotnost, mnohem výraznější než kdy předtím.

„Pane,“ přerušil mě hlas servírky.  „Vás si pamatuji. Vy jste tu byl s tím špinavým rómským klukem! Je to tak!?“ a podívala se na mě pohrdlivým pohledem, který mi jasně dal najevo, že nevěří mému milosrdenství a je jí jasné, že za jídlo pak se mnou šel do nějakého zapadlého koutu, abych si vybral, po čem jsem prahl.

„Ano,“ nedbal jsem na její mínění a podíval se s očekávání na ni. Snad mi řekne, kde je!

„Něco tu pro vás zanechal. Přišel na druhý den, hned jak jsme otevřeli,“ a přinesla zabalenou a zavázanou krabici.

Otevřel jsem ji. Byl v ní porcelánový chlapec s modrýma očima, které se usmívaly a ze země u jeho nohou se na něj díval malý psík.

Zaplatil jsem. Dárek jsem si překvapeně vzal a vyšel ven. Vedle byla prodejna skla a já uviděl sošky podobné té, co jsem nevěřícně držel v rukou. Vešel jsem dovnitř.

„Prosím vás, nekupoval tu asi čtrnáctiletý rómský chlapec tuto sošku?“ ukázal jsem ji prodavači.

„Ano, ano,“ překvapeně se na mě podíval, „ měl s sebou takového čiperného pejska, že jsem ho ani s ním nevykázal ven. Bylo zvláštní, z něj špína přímo kapala, ale ten psík byl čistý, jako kdyby ho vytáhl z pračky. Myslel jsem, že přišel krást, ale zaplatil mi. Pamatuji si to přesně. Měl pětistovku a dvoustovku a dalších tři sta padesát mi dal v drobných mincích.

Uběhlo půl roku a stále marně s nadějí ho vyhlížím.

„Prosím všechny, kdybyste ho potkali, vzkažte mu, že na něj stále čekám a ať přijde a nebojí se... Nic mu neudělám…

Ne, vlastně ne, zavolejte, třeba v noci a já přijedu, přijedu za ním…všechny vás prosím.“