Hrál jsem si zbytkem kafe, mlíko ze včera se zdálo ještě víc kyselejší, venku začalo svítat, smál jsem se obličejům z oken naproti, mátožně se odrážejícím se postavám za žaluziemi, můj prostor orámován výsečí čtverce, občas mi přijde, že jsem bez nohou, vynořujou se mi průplavy mezi spisovatelama, co si vystřelili mozek z palice, přejeli žiletkou kolem zápěstí a většina z nich neuměla psát, v televizi diskutovalo pár lidí o sebevradždě, byl čas udělat si nový kafe a popsat prázdnou stránku románu, prázdnou už několik dní, od tý doby, co psaní řeklo čau a šlo do lepšího kvartýru.
Zase stav po Příkopech, odvracím hlavu od každýho zašustění igeliťáku, aby mě nepoznali stáří známí podle jizev na těle, připadám si jako Odysseus neschopnej se nikam plavit, nikoho klamat, jako Odysseus, kterej nemá jinej cíl než narcisticky brblat, otočil jsem hlavu, dostal jsem ránu do týla od tvrdýho slunce, začalo si hrát na boha, ponížit mě, mezi náměstím a hranou ostrova, tam jsem se snažil schovat, viděl zase tu samou euforii a kupoval věci podobný těm před rokem, dvěma, před lety/šílenství, abych nakoupil všechno, co jsem nepotřeboval.
Vltava na jedný straně pro otupěnce utopení ve vlastních očích, zeď krachu, kde jsem kdysi předváděl sebe v jiný uniformě, zase jsem svlékl kůži, v létě všechny barvy dostávaj nádech tajemna a vášně, někdo si hrál s trávou, celej stan byl trávou, močení v rohu, nevim jak jsem se dostal jinam, nekonečná cesta, nedotknutelnost papíru, bezvratná popelnice vlastního chvění knihovnický sbírky ve městě červenejch domů, pater hierarchie, cigaret a dalších atd...
Žádnej hrdnina románu neni a nikdy nebyl. Nepíšu pro něj, nepíšu pro sebe, i když zase
udělám klasickou odpornou větu, že popřu výše řečený a ukážu, že pravda je nějaká třetí, nevim jak na to, tak to nechám plavat
|
