Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 23.4.
Vojtěch
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 25. kapitola z kolekce Z té noci mezi světy
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 15.8.2009 (13:15:47)
další>
Bolest a úleva střídaly se ve zmučeném těle. Z temnoty ozval se nelidský výkřik. Zbytky rozumu vypověděly, že je to můj vlastní hlas. Je možné, že bych přeci jen žil? Oslepující světlo mě nutilo zavřít oči před skutečností. Měl jsem dojem, že sním, tak nepochopitelné vidiny mne sužovaly. Přede mnou pochodovaly tváře mužů, které jsem zabil, ba i „její“ líc jsem spatřil, krásnou, však smutnou. V očích těch zřel jsem zklamání, neochránil jsem ji, natož abych ji k onomu stromu doprovodil.
Jsem mrtev? Tak proč ta neumdlévající bolest? Proč ta tíže vzpomínek na kruté boje?
Palčivé horko střídá zima. Na tu se těším. Tehdy v mých představách přichází ke mně ta, jež mne dokáže zahřát pouhým svým dotekem. Šeptám její jméno a ona, ač nevidím její tvář, drží mě pevně, abych se neztratil. Vzápětí, však zřím meč, jak vniká do jejího srdce a slyším ten hlas: Bodneš mě …? Jak dlouho to ještě vydržím?

Cítím závan větru a kouř tabáku … Přimhouřenýma očima osahávám své okolí. Kde to jsem? Pozvolna a bolestivě vrací se mi paměť. Oknem v nuzném domku hledí na mne vrcholky horských velikánů. Zajal mne Norset či snad vězněm jsem horalů? Neví snad, kdo já jsem?
„Auuu,“ zatraceně, jsem muž, co se není schopen sám postavit.
„Je vzhůru!“ zaslechl jsem hlas staré ženy. A pak další hlasy, ale ty se pojednou slily v pouhý šum, dokud mě spánek opět milostivě neobjal. Probudil jsem se za tmy a cítil jsem hrozný hlad. To je určitě dobré znamení. Mé pohyby neušly vedle klimbající stařeně. Nečekaně bystře vyskočila a přiložila mi ke rtům misku se slaně chutnajícím horkým nápojem.
„Děkuju,“ zachraptěl jsem. Babice na mě jen přísně pohlédla, zkontrolovala plátnem převázaná místa a nesmlouvavě mě zatlačila zpět na lože.

Rozumím řeči těch lidí, starají se o mě, podle všeho je jasné, že se nacházím v osadě horalů. V mém stavu jsem jim vydán na pospas. To je k nevíře, jak jsem se mohl dostat do jejich rukou? Stopovali nás? Tomu lze těžko uvěřit. Byla to náhoda, jen řízením osudu zmocnili se mě, když jsem se nacházel v bezvědomí? Ani v tak nepříznivém postavení mě nepřimějí k jakýmkoli ústupkům! Jsem král! Jejich král!
Co si tu nalhávám? Nyní by mne přeprala i ta stařena. Je zarážející, že jsem dosud naživu. Ledaže by mne sami chtěli soudit a připravit mi horší smrt, než je ta ranou meče. Kolik hvězd na nebi, tolik neveselých úvah. Nechť je již ráno, ať přinese cokoli.

„Je vzhůru? Je schopen pohybu? Tak vyveďte jej ven!“
Poznal jsem hlas jejich vůdce. Dva z jeho lidí mne přidržovali, napůl vedli, napůl nesli, dokud nedošli jsme doprostřed malého shromáždění. Dav hleděl na mne zle a vyčítavě, v mnohých očích zřel jsem škodolibou radost z mé bezmoci.
„To je prý král?“ Posměšný výkřik vyvolal vlnu veselí.
„Tak, Mairone, na tuto chvíli čekal jsem dlouhé roky,“ začal Dartas.
„Zabijme ho! Jako odplatu za smrt našich bratří a synů!“ zvolal kdosi, ale Dartas jej umlčel.
„Prolít krev velitele, králova bratra neváhal bych ani vteřinu. Až sem však pronikla zpráva o Arnalově skonu. Jsi nyní příliš cenný, než abychom teď dali průchod své pomstě. Dal jsem slib, že ochráním tě, dokud se opětovně nezjeví strážkyně. A za sebe dodávám, anebo dokud pro nás nebude výhodnější tvá smrt.“
„Konej, jak uznáš za správné, já se zařídím stejně,“ odpověděl jsem rychle. Dost povýšeně na to, v jakém postavení jsem se nacházel. Měl jsem však za to, že tak by měla znít řeč panovníka. Osobně jsem byl rád, že je Dartas takto rozumný, ani ve snu nedoufal jsem v tak dobrý konec.

„Aby bylo jasno, bude tvou povinností zde pracovat po boku ostatních, naše pohostinnost není zadarmo. Uhlídáš, jak těžký život mají zdejší lidé. Ve všem svém konání budeš podléhati mému velení, to je samozřejmé. Nabízím ti výměnu, tvůj život za tvůj titul. Přestaneš být králem a já zařídím, abys přežil. Vyber si!“
„Nemám na vybranou. Nemám sil, abych se ti mohl postavit. Nezbývá mi, než tvou nabídku přijmout.“
V duchu jsem proklínal osud, který mne sem zavál. Taková potupa! Je to jen otázka času, přijde chvíle a budu sdostatek silný, abychom si s Dartasem znovu promluvili. A pak rozkazovat budu já!
„Jsi tedy se vším srozuměn?“ zeptal se vedle stojící jednoruký starý muž.
„Jistě, jsem přece váš zajatec,“ odsekl jsem. Než jsem se nadál, muži, jež mě přidržovali, jako by náhodou poodstoupili a já jsem se bez opory svalil na zem. K pobavení davu, samozřejmě.

„Dartasi,“ zavolal jsem smířeně, „mám jednu prosbu. Chci se vrátit na místo boje, je třeba pohřbít padlé.“ (Myslím na své muže, jistě, ale kvůli nim bych takto nežebral.)
„Chce utéct, to je zřejmé!“
„Nečekám, že mě pustíte samotného, přece.“
„Kvůli mrtvolám vojáků bychom měli riskovat své životy? Je to blázen!“
„Mairone, máš tušení, jak daleko se nachází místo vašeho boje? O ty mrtvé se již dávno postarala zvěř. Nehodlám ukázat cizáckým vojákům cestu do našich osad. Tvé prosbě nevyhovím,“
odpověděl mi Dartas konečně.
„K čertu s vámi! Když jste vyjeli a našli mě polomrtvého, to jste se cizích vojáků nebáli?“

Dartas i ostatní hleděli na mě náhle překvapeně a pobaveně. Je něco, co nevím? Vysvětlení jsem se nedočkal. Znavený vrátil jsem se do domku, kde jsem prožil minulé dny. Navzdory neveselým úvahám cítil jsem se čím dál lépe, sečné rány ošetřené nevlídnou stařenou zdály se hojit v pořádku. O samotě trápil jsem se vyhlídkami na osud své země. Místo abych zvrátil nepříznivou situaci a odrazil útok nepřátel, sedím tady zajatý horaly! Zůstat živý nebo být poražen? Lpět na životě nebo padnout v marném boji?
A pak se to stalo, stín ve dveřích, nevítané vyrušení. Hlas ze snu. Nebo ze záhrobí.
„To já tě sem přivezla ...“

Nedovolí si mu ublížit, přesvědčovala jsem sama sebe hledíc na nepřátelské tváře vesničanů. Jsou naštvaní, pomstychtiví, ale je to jejich král! Téměř okamžitě po příjezdu mě Tavelon s Dartasem vyslýchali. Neměli skoro žádné informace o dění na východě, o Arnalově skonu, o proradnosti okolních vládců. Na nájezdy severních hord byli zvyklí, proto je zvýšený počet cizích bojovníků pochodujících přes horské soutěsky nepřekvapil. Dlouze se radili, jak zabezpečit své území. Jak ochránit své rodiny. Jak přežít ve složitých časech.
Vzpomínala jsem s vděkem na svůj domov, kde nemusí lidé nosit u sebe meč, aby si zachránili holé životy.
Ta moudrá čarodějnice měla pravdu. Mně horalé věřili, nemusím se bát, jistě Mairona také ochrání.
Den za dnem trávila jsem hodiny v jednom krajním domku, pomáhala jakési místní léčitelce zachraňovat život, jež mi byl drahý. Těšila jsem se na chvíli, až otevře Mairon oči, nadšen, že mě vidí.
A co když ne? Co když mi bude svoji situaci klást za vinu? Zklamaný, že jsem jeho život vložila do rukou jeho nepřátel? Rozčarovaný, pokládajíc mou pomoc za zradu ...  
Za některých nocí volal mé jméno, usmívala jsem se, těšilo mne to, ale bylo to jen blouznění, jen sen.

V okamžiku, kdy nabyl vědomí, jsem nebyla nablízku. Nosila jsem ještě s pár dívkami vodu z říčky. Zdálky nás překvapilo srocení lidí. Něco se dělo a my přidaly do kroku, aby nám nic neušlo.
Zůstala jsem stát daleko za ostatními, neschopná pohybu. Šťastná, že jej vidím uzdraveného, a zároveň ve střehu, pozorujíc bojovnou náladu horalů. Rozhovor mezi ním a Dartasem připomínal spíše měření sil, než cokoli jiného. Zmocnilo se mě jednoznačné tušení, že Mairon mé schopnosti průvodce neocení.



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 16.8.2009 > opravdu umíš "strhnout" čtenáře
Body: 5
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 17.8.2009 > Věza> Díky za hodnocení, jsem vděčná za tvá slova.
<reagovat 
 Věza (Občasný) - 18.8.2009 > Sakora> neděkuj, je to tak, píšeš opravdu velice poutavě    :-)
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 27.8.2009 > Ironické poznámky zatím snad měla jen Ethis? "(Zvláště jednoho z nich, že?)". Jinak pěkné.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 (25) 26 27 28 29 30 31
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter