Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Mladý muž a bílá žába z kolekce Povídky potichu
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 18.10.2009 (17:02:17)
další>

                                                                    Mladý muž a bílá žába

Páteční odpoledne se vleklo jak šnek po silnici. Petr se ze zvyku těšil na víkend, ačkoli ho svoboda volných dnů spíš děsila. Autosalón zel téměř prázdnotou, většina ostatních prodejců už odešla. Ještě čekal poslední dva zákazníky, co si měli vyzvednout auto po servisní prohlídce. Měl rád ten klid a ticho, kdy bylo slyšet jen šumění klimatizace. Volný čas trávil jako vždy na internetu. Času na snění měl v práci dost.
S vášní projížděl své oblíbené stránky, cestovky nabízející safari v Austrálii. Jenže to by musel prodat aspoň čtyři auta denně, aby na ten výlet dokázal našetřit. Austrálie, země s primátem v počtu jedovatých hadů, jeho vysněný cíl. Letos bude muset ještě počkat.

S pohledem upřeným na krásy krajty zelené, žijící na severovýchodě Austrálie, váhal, zda jet v sobotu na herpetologickou burzu, nebo se nechat zlákat na bujarou oslavu narozenin kolegy, svého nadřízeného. Dotyčný naplánoval na dopoledne cyklistický výšlap a na večer pánskou jízdu. Všichni jedou, tak nad čím přemýšlíš, hustili do něj v práci. Nevěděl, jak jim vysvětlit, že ho to neláká. Pít moc neuměl a žádný sportovec taky nebyl. Čokoládové zmrzliny se na chatě určitě nedočká a nevšední  barevné variety Morelia viridis tam těžko bude s kým probírat.
Slunečné počasí za okny se nečekaně změnilo na zataženo s vlezlým deštěm. No nazdar, a zrovna dneska jsem se nechal přesvědčit a jel do práce autobusem, nadával Petr sám pro sebe. Den bez aut, hlásili v rádiu. Že on tu výzvu v návalu euforie poslechl…  

Díky tomu teď kličkoval s límcem vytaženým nahoru mezi kalužemi na chodníku. Rozhodl se zkrátit si cestu zkratkou skrz nevábnou čtvrť kolem nádraží. Staré, napůl vybydlené činžáky ladily svou špinavě šedou barvou s ocelovou oblohou. Vítr se tu proháněl rozbitými okny v opuštěných nádražních halách. Petr se trochu nejistě rozhlížel, rozhodně si nepřipadal jako kdovíjaký hrdina a nehodlal si to ani dokazovat. Raději přidal do kroku.
„Konečně jsi tady,“ ozvalo se tiše, ale naléhavě.
Petr se překvapeně zastavil a rozhlédl, co to bylo? Nikoho neviděl. Zrychlil.
„Čekal jsem tě.“ Vyčítavý hlas mu zazněl přímo za zády. Lekl se, otočil… a šlápl do kaluže.
„A sakra! Ztraceně.“
„Ty mě nevidíš?“
V tom ho spatřil, asi desetiletého kluka, ve vytahaném triku, promočené mikyně a roztrhaných džínách. 
Petr nevesele podupával, jako by to nějak mohlo pomoci vyždímat vodu z ponožek a bot. Koutkem oka pozoroval klučinu. Co tady dělá? Sám? Nebo ho zdržuje schválně a za chvíli se na něj vrhnou chlapcovi kumpáni? Pro jistotu se Petr obezřetně rozhlížel, ale kromě depresivního vzhledu rozpadajících se budov tu nic strašidelného a nebezpečného neviděl.
„Copak, jak ti můžu pomoct?“ vlídně se usmál na hocha.
„Mně? Proč? Jsi tu přece kvůli Albě.“
„No, podívej, prší, ty bys měl být už dávno doma a já žádného Albína neznám, takže…“
„Musíš ji najít. Chápeš?“
„Ne, nechápu, ale jak myslíš. Hledej si tu tvou Albanu sám, já jdu domů,“ odpověděl a ostentativně vyrazil rázným krokem pryč. Nešlo si nevšimnout, že se chlapec klepe zimou. Petr si byl jistý, že ho kluk bude následovat. Ušel asi padesát metrů a otočil se zpět. Chlapec nikde. Asi se mi to jen zdálo, rozhodl se.
Na konci ulice se nerozhodně zastavil.
„Kruci, zatracenej kluk!“ zanadával a rozběhl se zpátky. 
„Hej, chlapče, jsi tu ještě? Neboj se, vylez, pomůžu ti!“
„A dokážeš to?“
„Jak se jmenuješ? Bydlíš tu někde?“
„Milan, přece. Jsi Petr, ne?“
„Ne! Teda jo. Jak to víš? Co se to tu děje?“  
„Jdeš se mnou?“ kývl na něj kluk a zmizel za vraty jedné dřevěné boudy.
Petr se zarazil. Co to vyvádí? Měl by fofrem pokračovat k domovu, pomyslel si, než se nachomýtne k něčemu nesprávnému. Nudný život, na který si pravidelně stěžoval, mu nyní připadal lákavý a hodný následování. Měl mokro v botách, prázdný žaludek a neodbytný pocit, že to tu zavání průšvihem. On jednal vždy podle pravidel. A proč by ne?
Půjde domů, ohřeje něco instantního, zapije to něčím ostřejším a bude.

A pak vykročil, za zrezivělý zámek otevřel těžká vrata dřevěné boudy a vstoupil do cizí tmy.

„To je on? Má hadí šupinu?“
„Samozřejmě, to jsem poznal hned.“
„Milane, ručíš za něj! Můžeme mu věřit?“
„Slíbil jsem, že ho přivedu. A udělal jsem to!“
Menší plešatý tlouštík s nezdravě bledou tváří si Petra zkoumavě prohlížel.
„Ehm, dobrý den,“ ozval se Petr. Asi by se měl bát, ale on si připadal jako v absurdním snu.
„Víš, proč jsi tady?“
„Ani omylem, ale doufám, že mi to vysvětlíte,“ zasmál se. Asi jsem zešílel, blesklo mu hlavou.
„Následuj mě,“ pravil muž důležitě a druhou stranou ztrouchnivělé budovy vyšli všichni tři ven.

Petra překvapilo šero a dusivé ticho, které se všude kolem rozprostíralo. Jako by někdo celý svět převedl do odstínů šedé. Uvažoval, jak daleko to nechá zajít. Ještě dvacet metrů a vracím se. Nejdál k té kamenné zídce a konec. Maximálně na břeh rybníka a jdu od toho.
Tlouštík a chlapec kráčeli rychlým krokem před ním a tiše se přeli. Zdálo se, že ani jednoho z nich nenapadlo, že by se mohl Petr dát na útěk. Jakmile znovu šlápl do kaluže schované pod vzrostlou trávou, došla mu trpělivost.
„Rozmyslel jsem si to, jdu zpátky, ano?“
„Počkej, prozradím ti tedy naše tajemství,“ zareagoval tlusťoch okamžitě vstřícným hlasem.
Než však stačil cokoli říct, Milan komusi v dálce zamával a najednou je obklopila skupinka lidí.
Petrovi se zatajil dech. Teď to přijde! V hlavě se mu honily scénáře večerních detektivek. Je to v pr…

„To je on!“ obdivně k němu vzhlédla malá holčička s velkýma zelenýma očima.
„Chovej se uctivě,“ napomenula ji žena, která ji držela za ruku a rozpačitě se na Petra usmála.
Jeho strach pomalu ustupoval. Všichni na něj zírali pátravě, stejně tak, jak on na ně. Někteří se usmívali, hodně z nich si něco šuškalo, mnozí na něj z povzdálí hleděli s bázní a nedůvěrou.
„Nevypadá jako hrdina!“
„Legenda říká, že Petr bude vysoký a silný, unese skálu na ramenou, jedním krokem přejde celá údolí… a tenhle, to má být vážně on?“
„Milan ho poznal podle hadí šupiny, přesně jak Bufina předpověděla.“
„Ty vaše legendy! Jsou to jen pohádky pro děti.“
„Ať dokáže, že je ten pravý!“
„Mně se líbí, já mu věřím.“
„Pchá, ty bys věřila i supovi, kdyby se na tebe usmál.“
„Má zelené oči, to je znamení, ne?“
„Ticho!“ utnul debaty tlouštík rázným hlasem, „neslyšíte se? Kvákáte tady jako… to je jedno, je to ten správný Petr, tečka. Je tady a pomůže nám.“
„Máme málo času Fabiane,“ připomněl se tlouštíkovi stařec v zeleném kabátě.  
„Já vím, najdeme ji, neboj se.“
„Alba je moje dcera,“ obrátil se starý na Petra.
„Ano? To mě těší,“ odpověděl neutrálně. Co od něj ten děda čeká?
„Tušil jsem, že se to jednou přihodí, ale stejně…“ vzlyknul stařec, „na ztrátu jediného dítěte není jeden nikdy připraven.“
„To mě opravdu moc mrzí.“
„Jsi vyvolený. Jenom ty dokážeš Albu najít,“ vysvětloval mu pomalu Fabian.
„Zbláznili jste se?“ lekl se Petr, „s někým jste si mě spletli. Nevím, kdo jste, a neumím hledat lidi!“ A ženského pohlaví už vůbec ne, dodal pro sebe v duchu.
„Věříme ti!“ zvýšil Fabian rozmrzele hlas.
Petr se pátravě rozhlédl. Jen co uviděl Milana, chytil ho za cíp špinavé mikiny a dovlekl před tlouštíka.
„Kdo sakra jsi, kluku? Nechal jsem se sem nalákat jak úplnej blbec!“
„Lidi jako ty,“ ohrnul prcek ret, „ty hrozně pomalu chápou.“
„Jasně, za to ty jsi génius!“
Petr se na sebe v tu chvíli koukal jako zvenčí. Co to vykládám? Vždyť já se nikdy nehádám. Nekřičím na lidi. A už vůbec ne na desetileté děti! Ať už se z toho šíleného snu probudím, přál si zoufale.

„Podívejte, omlouvám se, ale zmýlili jste se. Je mi líto té Alby a rád by ch vám pomohl, ale…“
Cítil se jako mizera a raději se rozpačitě stáhl do pozadí. Neměl odvahu rozhlédnout se po tvářích ostatních. Fabian odtáhl Milana kousek stranou a vzrušeně spolu rozmlouvali. Jedna z mladých děvčat se na Petra usmívala a něco šeptala své kamarádce. Stařec seděl na zemi, hlavu v dlaních.
„Představíme tě Bufině,“ nabídl Petrovi po chvíli Fabian, „pak se rozhodneš sám.“
Doprovodili už se vším smířeného mladého muže k rozložité vrbě na břehu rybníka. U paty stromu seděla zahalená do barevných šátků vrásčitá žena. Měla široký úsměv, tlustý podbradek a pronikavé černé oči.
„Vítám tě,“ pokynula mladíkovi, když spolu osaměli.
„Ehm, dobrý den.“
„Čekáš, že ti poskytnu nějaké odpovědi, že?“
„Asi jsem se zbláznil, nevím, kde jsem a co jsou ti lidé zač! A hlavně ode mě kdoví co čekají…“
„Prozradím ti tajemství, nevím jistě, zda jsi ten pravý, ale na tom až tak nezáleží. Máš schopnost Albu najít, to jediné je důležité. Pokud…“
„Pokud… co?“
„Pokud to uděláš dobrovolně.“
„A co když se mi to nepodaří? Začarujete mě, nebo utopíte?“
„Ne,“ zasmála se žena, „změním naše legendy.“

„Noc pokročila, musíme jít,“ vyrušil je stařec s Milanem.
Vzali mezi sebe Petra a zamířili k nedaleké silnici.
„Tady by se měla objevit, víš? Už tu ale měla dávno být. Její otec si dělá starosti,“ hovořil tiše Milan.
„Jak ji poznám?“
„No, je to pěkná žába,“ pokrčil rameny kluk.
Petr se nahlas rozesmál. Tak tohle od takového prcka pobavilo.
„Co je tady k smíchu?“ zamračil se stařec, „nevěříš, že je pěkná?“
„Ne, to ne, jistě je krásná, já se smál…“
„Nebo ti snad vadí, že je žába?“
„Nezlobte se, mě jen pobavilo, že takový malý kluk… ech, cože?“
Petr se zastavil v půli věty, kdy ho dostihla starcova slova. Váhal, zda se nepřeslechl. Chudák děda, pomátl se ze ztráty své dcery, napadlo ho. Soucitně se na muže usmál.
„Vy si myslíte, že vaše dcera je žába?“
„No jistě, čekal jsem takový tón! Pán tvorstva, že?“
Petr naléhavě s prosbou v očích mrkal na Milana, ať mu pomůže, ale ten se tvářil jako by nic.
„Tak jinak, jak vlastně Alba vypadá. Abych ji poznal?“
„Je jiná, než všechny ostatní,“ začal starý, „je bílá.“
„Aha, chápu.“ Doufal, že chápe. Ale zdálo se, že marně.
„Ropuchy samozřejmě normálně bílé nejsou, ona je výjimka,“ přispěl svou troškou do mlýna Milan.
Petr se na něj dotčeně otočil.  Ještě ten si z něj bude dělat blázny!
 
                                                                                   2.

 „Pochop to, chlapče,“ změnil stařec tón a začal k Petrovi hovořit jak k malému dítěti, „každý rok na jaře míříme ze zimovišť, lesů, zahrad a luk k rybníkům. Je to naše svatební cesta. Na jejím konci dojdeme šťastného spojení a samičky nakladou vejce. Početí nového života je zázrak.“
„Ehm, ne, já vás vidím, nejste žába a on taky ne. Vím přece, jak taková ropucha vypadá!“
„To proto, že to Milan zařídil. Bufina dovolila, abys ty nás i my tebe viděli po přeměně. Proměna žáby v člověka je snadný úkon.“ 
„Opravdu? Stačí polibek jako v pohádce?“ Petr se nesnášel za svůj sarkastický tón, ale nemohl si pomoci.
„Vlastně ano. Nějaký hlupák-člověk chytil kdysi ubohou ropuchu a ve své nezřízené pýše ji políbil. A ona se proměnila v krásnou ženu. V tom století nám hrozilo dokonce vyhynutí! Zato pro vás, lidi, to byla romantika, co!“
„To si děláte pr…, že jo?“
„Naštěstí je proměna vázána na určité podmínky. Líbající musí být opačného pohlaví, než ropucha, a musí být narozen ve vodním znamení. Štír, Ryba, nebo Rak, jako jsi ty. A nakonec je tu ještě jedna okolnost, ale tu ti neprozradím. I tak toho víš už víc než dost.“

Stáli u silnice. Z křovin podél cesty se batolily ropuchy, mířící k nedalekému rybníčku. Velké s povislým břichem i drobounké s krátkýma nohama a vyděšeným pohledem. Petr je podle Milanových instrukcí sbíral do plastového kýble a přenášel přes vozovku, přes kterou občas přejelo auto. Dálková světla některé ropuchy ochromila a jejich smutný osud se skončil skokem pod kola projíždějícího vozidla. Jejich tělíčka pietně odnášel do příkopu. Pokaždé trnul, že nějaké z nich bude mít bílou kůži.
Dávno už nepršelo, noc byla tmavá a teplá. Kvákání žab z tůní všude kolem znělo láskou. Stařec sledoval krajnici se špatně skrytým strachem. Alba nikde. 
„Já to věděl,“ hořekoval zoufalý otec, „co jen řeknu jejímu nastávajícímu?“
„Ona má… jako…, ne nic, nemusím všechno vědět.“
Petr byl unavený, ospalý, ale poprvé za celý ten šílený večer spokojený. Dělal správnou věc, zachraňoval bezbranné živočichy. Cítil se důležitý a překvapeně si uvědomil, že je rád, jak se odpoledne při setkání s Milanem rozhodl. Ještě najít tu Albínu a bude to dokonalý.

„Je mi to líto, ale jsou zde už všichni. To není dobrá zpráva,“ objevil se u silnice Fabian.
„Vy nemáte ty povinnosti v rybníce?“ nemohl si Petr odříct trochu škodolibosti.
„V tvém věku, mladíku, jsem já už…, no to je jedno.“
„Stalo se to, že ano? Já to tušil. Co viděla Bufina?“ Stařec sotva šeptal.
„Alba se proměnila. Dobrá zpráva je, že Bufina si je jistá, že on ji najde,“ řekl Fabian a ukázal na Petra.
„Já? Teď po mně chcete, abych běhal tady po městě a ptal se ženských, zda náhodou nejsou převlečená žába?“ Petr už se zmohl jen na hysterický smích.
„Poznáš ji lehce, je krásná, ty jeden! Člověče!“ vyhrknul starý hněvivě.
„To mi to dost usnadní, jasně,“ ušklíbl se novopečený zachránce krasavic.
„Podívej, ona nebude daleko a proměna trvá jen noc a den,“ přesvědčoval ho Milan úpěnlivě.
„Tak proč nepočkáte, až se z ní stane zase žába? Cestu k rybníku jistě najde sama, ne?“
„Jenže, během ní může zahynout pod těmi osvětlenými koly!“ vyhrknul stařec netrpělivě.
„A je tu ještě jedno nebezpečí…“
„Neříkej to,“ vykřikl starý na tlouštíka, „je to taky jenom člověk, co když i on…“
„Slibuju, že nebudu líbat žádnou žábu, stačí?“
„O líbání jaksi nejde,“ rozpačitě vysvětloval Fabian, „aby se mohla Alba vrátit, nesmí se s žádným člověkem to… spářit.“
Petr vyprsknul smíchy, ale jak zahlédl starcovu sevřenou pěst, zatvářil se hned vážně.
„Jinak by musela zůstat až do porodu v podobě ženy. Tyhle zbloudilé ale nikdy nečeká pěkný osud. Obvykle se zoufalství utopí. Jako Milanova matka,“ dodal Fabian tiše.
„Já tedy nevím, jaké máte o lidech vědomosti, ale to… ten akt se dá provést i tak, aby ona jaksi
 nezůstala těhotná. Chápete?“
„Mladíku, naše statistika mluví jasně. Takový případ se ještě nestal. Ty asi nechápeš, jak vzniklo rčení “to je pěkná žába“, že?“
„No dobře a co se děje, když žabáka políbí nějaká dívka. Zůstává o ní devět měsíců pečovat?“ nedal se Petr.
„Proč by to dělal? Ty nebudeš moc chytrý, viď? Děti přece mohou zplodit jen lidé-muži, ne žáby-muži.“    
Petr byl přesvědčen, že ho už nic nepřekvapí. Probírám tu se žábami pohlavní život, kroutil hlavou sám nad sebou. Zbláznil jsem se. Jeho dva průvodci se potichu vytratili.
 
Pomalu začalo svítat. Petr osaměl. To všechno se mi jen zdá, říkal si. Kdykoli budu chtít, tak se probudím. Určitě.
„Musím vymyslet plán,“ mluvil si sám pro sebe, „kdo by jí tak mohl políbit?“
Ostřížím zrakem sledoval týpky, ploužící se nad ránem z hospody u nádraží. Udělali by to? Líbali žábu? Asi těžko, leda z nějaké hloupé sázky. Ale v davu hlučící chlapíků se nezdála být cizí dívka bledé tváře s blond vlasy. Taky to mohly včera způsobit zvědavé děti, zblblé pohádkou o princi, zakletém v žabáka. Prostě to celé nedávalo smysl. Uvědomil si, jak směšně se chová. Burza v čudu a sraz s kolegy už taky propásl, ne že by se mu tam chtělo. Navíc si bude muset připravit kloudné vysvětlení. Pravdě by jednoznačně nikdo neuvěřil.
Se žaludkem zahřátým snídaní ze zdejšího bufetu se mu jeho poslání hned jevilo v lepších barvách. Ráno svítilo nadějí, jaro ve vzduchu probouzelo v Petrovi pocit uspokojení. Seznámil se s nevšedními… ehm, lidmi, asi, zachraňoval roztoužené ropuchy před jistou smrtí pod koly aut. Vlastně je hrdina. Kdy naposled prožil takhle smysluplné okamžiky?

„Mamííí!“ volal klučík na peróně, co ještě před chvílí seděl se svým dědou na lavičce vedle Petra.
„Ahoj Honzíčku, tak jak jste se s dědečkem měli? Mně se po tobě tak stýskalo.“
„Víš, co se stalo? Našel jsem princeznu!“
„Vážně? Děda ti vyprávěl nějakou pohádku?“
„Jo, ona byla zakletá v žábu, víš? Jenom neměla tu korunku jako v knížce.“
„To musela být krasavice, viď? Tati, nech ten kufr, je těžký, já ho odnesu sama.“
„Mami!“ dožadoval se malý pozornosti, „ale další žábě už pusu dávat nebudu, fuj.“
„Cože? Pusu žábě? Tati! Nevíš, co mají za nemoci! Ukaž, Honzo, umyl ses pak pořádně?“
„Byla hezká, ale moc smutná,“ šeptal si kluk pro sebe do hádky mámy s dědečkem.
 
Petr hltal každé jejich slovo, nenápadně se přisunoval k tomu dědulovi a čekal na svou příležitost.
„Nevíte, kde je teď? Neříkala, kam půjde?“ šeptal spiklenecky.
„Kdo? Kdo jste?“
„Ta žába, rozumíme si, ta blonďatá holka.“
„Nebuďte hlupák! Žába se přece nemůže proměnit v člověka, mladíku.“
„Pohádky jsou mi fuk. Musím ji najít, pochopte to!“
„Dělejte si blázny z někoho jiného!“ vykřikl děda hněvivě a pospíchal pryč.
Jakmile se za ním zabouchly dveře vozu jeho dcery a vnuka, byla pryč jediná Petrova stopa.   

Vrátil se na lavičku na peróně. Co bude dělat? Zazvonil mu mobil, byl vděčný za to vyrušení z depresivních myšlenek, do kterých se mu motaly pohádkové bytosti.
„Petr. Jo, žiju.“
„Ne, nejsem lenoch. Musel jsem ráno něco důležitého zařídit,“ vysvětloval jednomu z kolegů.
„Večer? Jasně, že to stihnu. Ne, není v tom žádná ženská.“
Ptali se ho z legrace, to mu bylo jasné. Na rozdíl od jejich zkušeností, pro Petra byly ženy neznámou planetou s cizím jazykem a neprobádaným územím. Určitě se tam všichni teď dobře baví jeho odpovědí. Kdyby věděli…

Vůbec si nevšiml, kdy si ta osoba vlevo přisedla k němu na lavici. Musela být lehká jako vánek a tichá jako noc. Rozladilo ho to. Dokud si ji koutkem oka blíž neprohlédl. Proboha! To snad není možné?
Se zatajeným dechem zvažoval další postup. Hlavně ji nevyděsit, říkal si. A získat její důvěru.
 „Nikdy bych nevěřila, jak může být ráno krásná část dne.“
„Eh… hm, jo, je tu pěkně,“ koktal.
„Je legrační, jak děti vyžadují tu korunku na hlavě, co?“
„No. Asi to není moc praktické…“
Smála se zvonivým hlasitým smíchem, velmi světlé, skoro bílé vlasy jí poletovaly kolem tváře.
„To není. Při skoku do dálky…“ Další dávka smíchu. Pár cestujících se po nich otočilo.
Absolutně netušil, co by měl provést. Dřív než večer se Alba jistě nepromění, do té doby z ní nesmí spustit zrak. Rád by věděl, co se jí honí hlavou. Nebude mu chtít utéct? Přebornici ve skoku dalekém bych těžko dohonil, pomyslel si sebekriticky. Ale to by mu přece sama nevlezla takřka do náruče, ne?
Nádraží se pomalu plnilo lidmi. Docela překvapeně koukal na to, kolik lidí o víkendu jezdí někam vlakem. Dnes, když má auto skoro každý.
„Kam by ses chtěla podívat?“ odvážně se zeptal té neznámé. Odpovědí mu byla rozzářená tvář.
„Do města, nebo tam, kde žiješ,“ pronesla rozhodně.
„Aha,“ tak tohle ho nenapadlo, rozladěně opouštěl svou představu procházky kvetoucí přírodou.
„Půjdeme?“
„Jasně.“
Měl dojem, že na něj všichni kolem zírají. Hej, to je ten cvok, co si povídá se žábou! Uvažoval, zda ji ostatní vůbec vidí. Nebo je on pro lidi okolo jen chlápek, co zmateně hledí doleva a povídá si sám se sebou?

                                                                                    3.

„Už jsi někdy předtím byla člo-… hm, proměněná?“
„Ne, jasně, že ne, ale hodně jsem o tom slyšela. Úžasné historky! Na konci bohužel vždy čekalo výchovné poučení z tragické osudu neposlušné žáby.“
„Zakázané asi láká všechny druhy bez rozdílu, co?“
„Je to jako,“ zarazila se, rozhlédla a rozpažila rukama, až se jí do nich vešel celý obzor, „vyhrát v závodě, když ses ani nechtěl zúčastnit, takové to bylo marné přání. A pak, najednou, jsi v tom, všechno čekání se smrskne do jednoho podivného okamžiku, a když otevřeš oči, všechno je jinak.“
„Hm…“ zamumlal, neuměl si to moc představit.
„Co je tvoje největší, šílený, nepravděpodobný přání?“
Smála se, ale její světle zelené oči cítil až vzadu v hlavě, jako by četla jeho ještě nevyslovené myšlenky. Usilovně přemýšlel, jak to mají žáby s hady? Nedělal si iluze, kdyby se potkali, žába by měla smůlu a had oběd. Ale Milan něco vykládal o hadí šupině, tak snad…
„Přál bych si teď vyhrát ve Sportce, vypadnout z práce a odjet do Austrálie pozorovat hady,“ krátce zaváhal a doplnil to, „a část peněz bych samozřejmě věnoval na vytváření bezpečných přechodů pro žáby.“
Nedočkavě čekal, zda to ocení. Nahnula hlavu k jednomu rameni a usmála se. Bral to jako pochvalu.
„Co když tě uštknou? Třeba umřeš. Vážně si to přeješ?“
„Co kdyby ti nějaký člověk ublížil, nebo jak to říkal Fabian…?“ nepřinutil se zopakovat termín “spářit se“.
Souhlasně pokývala hlavou a se zaujetím sledovala malé děti na hřišti, kolem kterého procházeli. Zajímalo ji vše, cyklista vyhýbající se psovi, parta školáků, co se trumfovali přehráváním písniček na mobilu, dvě staré babky drbající stojíc u přechodu, kde opakovaně zastavovali řidiči a pak se s troubením vzteklí rozjížděli. Šli ulicemi strašně pomalu, ale Petrovi to nevadilo. Uklidnil se, že po něm ona nechce neustálou konverzaci. Alba pozorovala město, on pozoroval ji. Toužil si všechny okamžiky toho dne vyrýt do paměti. Její nevinný úsměv. Jasné oči stoleté ženy, která má svá tajemství. Pohyby rukou, jako když se vlní voda v rybníku, když hodíš žabku. Světlounké vlasy z pohádek o rusalkách. Tu naději i smutek jediného dne.
Najednou si uvědomil, že ho nehorázně bolí nohy a taky se přihlásil hlad. Začaly mu docházet nápady, kam se ještě jít podívat.
„Nemáš hlad? Vlastně nevím, co přesně ty…“
„Neptej se,“ zakroutila skepticky hlavou, „jednoduše řečeno, jíme maso, rostliny a pijeme vodu.“
„To je dobře. Takový jídelníček dokážu připravit.“
„Jsem unavená. Potřebovala bych si odpočinout. Abych večer…“ Poprvé měla vážnou tvář.
„Stavíme se v obchodě a půjdeme ke mně domů, ano? Nemusíš se bát. Můžeš se tam vyspat a tak.“
Nebyl si úplně jist, zda by tenhle plán Fabian nebo její otec schválili, ale naštěstí zde nebyli. A Alba neprotestovala. Jen na vteřinu na svého průvodce pátravě pohlédla a pak už se nechala vést správným směrem.
Chvíle, kdy smažil vepřový řízek (na divoko, ale bez koření), trávila jeho návštěva prohlížením příbytku svobodného muže. Garsonka byla maličká, ale Alba vypadala, že se tu nenudí. Listovala v knihách, vybírala si ty s obrázky. Mračila se na divoká zvířata, která na velkých reprodukcích vypadala jako živá.
Terária s korálovkami obešla z dálky. Její přítomnost všechny hady probudila. Upřeně a bez jediného pohybu zírali přes sklo. Oplácela jim stejně.
Snědla jen málo. Petr si potěšeně uvědomil, že ani nezpozorovala, jak rozvařené byly brambory.
„Pořád mi to vrtá hlavou, víš?“ začal, „proč já? Každá nešťastně proměněná ropucha má přiděleného zachránce?“
„Upřímně, ne. Jen ty, co se z nich může stát budoucí Bufina. Budu tlustá, stará a budu mít na všechno odpověď,“ ušklíbla se.
Překvapila ho. Asi je dost věcí, co o žábách neví. Anebo se zbláznil.
„Co ti o mně táta nebo Fabian vlastně navyprávěli?“
„Je krásná! Ty! Člověče!“ napodobil Petr nosový hlas jejího otce. Alba zvrátila hlavu a nahlas se smála.
„Taky mi řekli mi, že proměna v člověka je závislá na jeho pohlaví a znamení, ale neprozradili mi tu třetí podmínku.“
„Stane se tak jen na jaře, cestou k…“ odmlčela se, hledajíc slova.
Pochopil. Raději se vymluvil a šel se napít vody.

„Žiješ tu sám?“
„Ne, když počítám korálovky.“
„To si neumím představit. Není ti bez druhých lidí večer smutno?“
Došla mu slova. Jak jí vysvětlit, že je těžké sdílet své soukromí jen s jedním dalším člověkem tak, aby byli oba spokojeni? Jak se jeho sporadické návštěvy dámské návštěvy štítivě odtahovaly od terárek s chladnokrevnými krasavicemi? Někdy došlo na větu: Buď hadi, nebo já!, někdy se nedostal ani takhle daleko. Možná větším snem, než výlet do Austrálie, bylo pro něj najít spřízněnou duši a mít se po večerech ke komu vracet.
Byl zaskočen tímhle závěrem. Jedna blonďatá žába a ze mě se stane psycholog, ušklíbl se sám pro sebe. Poslouchal kapání vody z koupelny a přistihl se při myšlence, že by rád spatřil, co Alba dělá. A jak přitom vypadá. Vytrhl se radši ze snění a hbitě převlékl postel do čistého a oddělil ji závěsem od zbytku pokoje. Proud vody mezitím ustal a ona vystoupila ze dveří zabalená do největšího z ručníků.
„Stále ženou…“ pokrčila rameny a usmála se. Začínal být na tom úsměvu závislý.
„Můžeš jít do postele, tady, spát nebo si jen odpočinout, jak chceš.“
„Tuhle část dne asi tátovi vyprávět nebudu,“ řekla tiše.
„Vylekal jsem tě? Nechám tě tu samotnou, jestli chceš. Přijdu později a …“  
„Víš, slova “jít do postele“ jsou u nás synonymem tragedie. Každá mladá žába se dozví, že tohle tedy za žádnou cenu nesmí. Vyprávějí se historky, jak…“
„Omlouvám se, nemyslel jsem to tak!“ skočil jí Petr do řeči, „podívej, kdyby něco, budu dole pod oknem na těch lavičkách.“
Poznal, že je na rozpacích, tak jí to ulehčil. Vzal si pod paždí notebook a obrátil se k odchodu. Chvíli postál u dveří. Nemohl od ní odtrhnout zrak. Stála ve světle odpoledního slunce, které barvilo její vlasy do zlatova. Víc, než kdy předtím vypadala jako z pohádky. Rychle za sebou zabouchl zvenku.
V parčíku zapnul internet, do vyhledávače zadal ropucha a už se na něj hrnuly informace. Bufo bufo, uvědomil si, tak proto se taky jejich čarodějnice, nebo co to je, jmenuje Bufina.

Zazvonění mobilu mu přišlo jak zvuk z jiného světa.
„Čau, jo, dorazím.“
„Ty vaše vtipy… to se ví, ještě spí unavená v posteli, co jste čekali?“
„Ne, nevezmu jí s sebou mezi takové…“
„Hele, už musím, tak večer.“ Ten večer s kamarády se zdál být nekonečně daleko. Možná jen za pár hodin si nebude jist, zda se mu všechny události toho dne jen nezdály.
Co asi tam nahoře dělá? Spí?

Po dvou hodinách se celý zdřevěnělý vracel nahoru. Zaklepal a nevesele uvažoval, co provede, když mu nikdo neotevře. Byly to zbytečné starosti.
„Cítím se hloupě, neměl jsi odcházet. Stydím se, že jsem se chovala, jako že ti nevěřím,“ svěřovala se rozpačitě. Po neustálém úsměvu nebylo ani památky.
„To je v pořádku,“ uklidňoval ji zbrkle. Její smutek ho vyděsil, co s tím má dělat?
„Kolik je hodin?“
„Bude pět. Nemáš hlad? Nechceš napít?“ Sám cítil, že by potřeboval panáka. Na ty nejbližší hodiny…
„Ne.“
„Chceš už vyrazit na cestu?“
„Ne.“
Odmlčel se, popošel pár kroků a objal ji. Co se může stát? Nebránila se. Zpočátku stála strnule, ale po chvíli také roztáhla ruce a spojila je za jeho zády. Jeho původní představy, že je možná její kůže studená a vlhká jako ta žabí, vzaly rychle za své. Voněla jemně, jako letní déšť.

Když se začalo zapadající slunce barvit do ruda, vypravili se na cestu. Nemluvili. Když měli koleje na dohled, chytla se jeho levé ruky a pustila se až tam, kde začínala změť starých nepoužívaných nádražních hal.
„Konec výletu,“ usmála se, „za chvíli to na mě přijde. Dál už půjdu sama, víš?“
„Dobře. Nepotřebuješ něco…“
Najednou nevěděl, jak se rozloučit. Chtěl honem slíbit, že bude dávat pozor na cestách, až uvidí přecházet kolonie žab. Pochlubit se, že našel na netu organizaci, budující náhradní podchody v místech pravidelného průchodu žab přes komunikace a že jim přes počítač už stihnul poslat malý příspěvek. Zažertovat, že nebude nikdy líbat jinou žábu, než bílou. Říct jí, ať neodchází, že se nikdy s žádnou necítil tak v pohodě, jako s ní…
Ale samozřejmě nic z toho neudělal.

„Na dnešek nikdy nezapomenu.“
„Já vím. Já také ne…“
Z dálky se pomalu začínalo ozývat žabí kuňkání. Najednou ho ovládl pocit, že tam nemá co dělat. Nepatří do jejich, natož do jejího života. Pryč odsud, velel sám sobě. Pryč z toho nesmyslného snu. Za pět minut už byl daleko za nádražím.
A v příští vteřině běžel zpět jak o závod. Ale na místě rozloučení už Alba nestála. Ani žádná žába tam neposkakovala (no co, přemýšlel cestou, tak ji políbím a bude!). Pozdě, už jen šero a dlouhé stíny dřevěných baráků vytvářely ponurou scénu k žabímu chorálu ozývajícímu se z nedalekých mokřin u rybníka.
„Albo!“ Zbytečný výkřik brzy zanikl ve tmě.
Možná měl nějakou, byť nelogickou šanci, ale propásl ji. Představa, co ona teď dělá a prožívá, ho přiměla k rychlému odchodu. V nádražním bufetu koupil jedinou whisky, co tam měli, a počkal na vlak, co ho odveze na chatu, kde ho jistě kamarádi příliš nepostrádají. Přesto tam pospíchal. Nutně potřeboval mezi lidi. Nutně se potřeboval napít. Nutně potřeboval zapomenout.
Po prohýřené noci ho ráno bolela hlava. Přál si mít dokonalé “okno“, ale to jediné, co si z těch probděných hodin minulého dne pamatoval, byly chvíle prožité s Albou. Neúprosně se mu každá minuta z její přítomnosti zatínala do srdce. Raději si šel lehnout. Snad se mi nebude nic zdát, doufal.

K večeru otevřel notebook. V mailu nová zpráva:
„Dobrý den, těší nás váš zájem o naši činnost na poli ochrany přírody. Váš příspěvek bude využit pro projekt vybudování náhradních přechodů a záchytných plotů podél komunikací, kde hrozí migrujícím žábám největší nebezpečí. V tomto období je pro nás prioritou lokalizace a sledování stanovišť, kudy cestují jedinci ropuchy obecné do míst rozmnožování. Uvítáme jakoukoli další pomoc z vaší strany. Lokalita ve vašem městě dosud není monitorována. Pokud byste byl ochoten se tohoto úkolu ujmout, poskytneme vám veškerou pomoc a instruktáž. Jsme vděčni za vaši starost o osud ropuchy obecné.“

A Petr to udělal. Ze dne na den dal svému životu nový smysl. Vytvořil místní pobočku o jednom členu. Bojoval na úřadech za umístění dopravní značky, informující řidiče o přítomnosti putujících žab. Zabudovával záchytné ploty na okrajích silnic. Za vlhkých večerů, přicházejících po dlouhém suchu, stával u krajnice a sbíral zmatené a roztoužené žáby do kýble a přenášel je na druhou stranu vozovky.
Měl prostě starost o osud ropuchy obecné…
Milana již nikdy nepotkal. Někteří lidé se na něj dívali jak na blázna. Ochránci přírody byli z jeho aktivit nadšeni. Kolegové si dílem klepali na čelo, dílem ho obdivovali.

A Petr? Petr čekal…
Přijde podzim. Budou se vracet do svých zimovišť. Pak třeba…
Někdy člověk dostane od osudu druhou šanci. A naděje přece umírá poslední.



Poznámky k tomuto příspěvku
jiri-jirik (Občasný) - 18.10.2009 > Zelená mystika :))
Doporučil 
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 21.10.2009 > jiri-jirik> Díky za koment, nechtěla jsem povídku kouskovat, jsem si vědoma toho, že je dost dlouhá, tak mě moc těší, že ji někdo dočetl do konce a že se snad líbila. Dík :-)
<reagovat 
Věza (Občasný) - 19.10.2009 >
Body: 5
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 21.10.2009 > Věza> Díky za tvé zastavení a známku. Moc si toho vážím!
<reagovat 
Zeanddrich E. (Občasný) - 20.10.2009 > "

."
Doporučil 
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 21.10.2009 > Zeanddrich E.> Zdravím, dík, žes tu byl, moc mě to těší!!
<reagovat 
the_dark_side_of_me (Občasný) - 22.10.2009 > řemeslně strašně hezký odvedená povídka, ale nemá to tu správnou šťávu kterou jsem u tvých dílek vždycky tak hltal. dočetl jsem to do konce a líbilo, ne že ne, ale umíš psát i líp...

nicméně asi půjdu někam líbat žáby, taky jsem "vodník" :D
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 22.10.2009 > the_dark_side_of_me> Zdravím. Text vznikl původně pro jeden workshop, měl trošku dané zadání. Ale ty žáby to byl můj nápad. Každopádně dík, žes dočetl až dokonce a že se ti povídka aspoň trošku líbila :-)).
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 22.10.2009 > the_dark_side_of_me> Zdravím. Text vznikl původně pro jeden workshop, měl trošku dané zadání. Ale ty žáby to byl můj nápad. Každopádně dík, žes dočetl až dokonce a že se ti povídka aspoň trošku líbila :-)).
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
0 1 (2) 3 4 6 7 9 10
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter