Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.4.
Marcela
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci TL´s BTW z kolekce TL´sBTW
Autor: Wchelonka (Občasný) - publikováno 12.12.2009 (11:58:36)
následující v kolekci>

 Utápěla se v pocitech. Plány se hroutily s každou další vzpomínkou, metody spásy. Věděla, že má na to. Zalomit ty nenasytné hráče se stejnými devítkami na kostkách a stovkami karet v rukávu. Milovala Hold´em poker. Russian roullete pouze s dávkou paparazzi.

 Přečetla dopis a s každým slovem, jako by Leodosovi lhala… bylo to zákeřnější než zákopová horečka. Vědomě byla přesvědčená, že nedokáže něco tak strašného páchat. Kaškin byl najednou jenom omyl, voják, něco… čeho se chce každý zbavit. Nepatřil do toho kasina, kterým se ploužila ve tři ráno. Nepřišlo jí to správné. Trávila se a dusila, jako by záměrně vyřezávala doteky, kousala střepy+ ústní voda kysličníku, promázla si mozek elektrickými šaty. Potřebovala být očištěna od nesmazatelného inkoustu. Nejhorší, že oči stále slzely hematity.

 A on? Myslel si, že v ní dokonale čte. Jediné, co netušil, proč na ní najednou tak záleží a víc a víc ho to ničí, když ho nesnesitelně ignoruje. Nic…nečte jeho vzkazy, dopisy…ale on ten diamant na vrcholu nenechá jen tak ležet nějakému ukřičenému umělcovi s mnoha tetováními.

 Nebyla ani okamžik sama…ten den se tak blížil…netušila, která realita je těžší. Dvě služebné jí zaplétaly v posledních paprscích vlasy. Zatlačil do dveří, nyní si byl lovec jistý. Nesnesitelný skřípot vyschlých dveří přerušil motačky copánků.

 „ Kdo to?“ Zazněl její hlas a jemu se v uších rozlil jako omamné jehlice vodopádů zahrad.

 „Kassandro?“ Pokračovala, když se nikdo neozýval…a další ignorace…rozhodla se zvednout.

 A již jí černá vlajka zabolela…lekla se a otočila hlavu na mladinké služebné, které strachy vykřikly sborovými hlásky kolibříků. Ale on nic neříkal, rozzuřený ještě víc než když jí neviděl.

 „ Co tady děláš,“ konečně se vzpamatovala a chladně s nejistotou odsekla, však on ztělesněný vztek neodpovídal.

 „ Co tady děláš, Kaškine?“ Podrážděně znova. Pocítila poryv vzteku, který jí se víc a víc rozléval po celém  těle. „ Můžeš mi odpovědět, co tady děláš a jak si sem dostal?“ Když pokračovala po jeho pohledu. Naráz mávla rukou s prsteny vykládanými diamanty, hned odcupitaly... Dvojčátka. Judithy se zmocnil ošklivý pocit v břiše.

 „ Nemusela odejít,“ rozmáchl rukou. Konečně si všiml, kde stojí. Obrovský balkón s mocným výhledem na plošinu s poddanými a ovocnou hvězdou, jenž rudla s každým dalším nádechem.

 „ A najednou se ti jazyk rozvázal,“ zašklebila se a spadla znovu do křesla, odkaď jí donutil před okamžikem vstát.

„ Jsi ubohá Juditho.“ Zvážněl a odešel ke zdi. Opřel se o chladící kámen s malovanými vodními kaly.

„ Doufám, že jsem slyšela špatně,“ něco v ní vázlo, tahalo za nervy a bylo to čímdál více horší.

„ Né neslyšela…asi doufám v hodně věci, které nejsou…i když já to viděl podobně. Myslel jsem, že si jiná,“vynutil si její oči.

„ Ano, nejsem jako všichni. Víš, že jsem jedinečná, výjimečná!“ Zablesklo se v pyšné rovnající se páteři, kterou strach kopal mezi obratle.

 Nic neřekl, pouze kysele prsknul a otočil od ní hlavu. Líce měly jinou barvu v teplém odstínu. Nebyl tak ledový.

  „ Ale no tak Kaškine, ty si myslíš o mě to samé a jen se mi snažíš chabě lhát.“Zdála se stejně chladná, pevná…na povrchu, ve vnitř to již nemohlo být horší. Krásné lži. Oči se zalekly, nemohl se do nich dále dívat…tento boj vyhrála. Výrazně namalovaná a karamelkové šaty…ani nebylo možné, aby dávala smysl.

 „ Lžu dost často Juditho.“

„ Ta tvoje upřímnost leckdy bolí… možná mi to imponuje.“Jejich scéna se vykreslovala šeději a šeději, grapefruit zašel.

 „ Ale stejně nějak té tvé hře nerozumím,“ odtrhl se od pohledu na Perferpolis.

 „ Jak když si tu partii, tak pitomě uzavřel.“ Nevydržela to a vstala. Dynamicky rychle až poryv šatů se zavlněn.

„ Uzavřel? Co prosím? Já ani jsem nic takového nezačal… Ty mi nebudeš předhazovat to, co mám cítit. Nejsi hodna toho mi nařizovat, co smím a co né. Nejsem tvoje krysa…!“zamrzelo jí, že to udělala. Bylo to horší, zůstat silná v jeho pohledu, ve větší blízkosti. Toužila na něj řvát, zase byl ten nejhorší.

 „ Nemusím se s nikým jako si ty zahazovat. Mohli jsme být přátelé, mohla jsem ti pomoct, ale tvoje chtivost rozhodla jinak. Dokážeš člověka akorát dostat na dno.“ vystřelila krátký krok do leva. Zůstali klidní…zrychleně vydechovali, přišli si zároveň zlí.

 „ Co? Dno... posloucháš se?“. Zakroutil nařknutou hlavou.

„ Jak teda vypadá to tvoje dno?“ odlepil se od zdi. Bylo to těžší, než si myslel…ta chuť jí ublížit, potrestat byla nechutně sladká.

„ Nebude se o tom s tebou bavit,“ utíkala před ním malými krůčky, i když jí nehonil.

„ Vážně? Proč? Je tam snad tma, si sama, jenom útržky vzpomínek…“Přešila ho vystrašeně v laních očích: „ Nech toho prosím.“

„Mám tý komedie dost, popřemýšlej o odpovědi, třeba mi jí někdy řekneš“ znechuceně vyrazil ke dveřím. Strach nebo pachuť…

„ Počkej!“ Znenadání se rozběhla za ultra rychlým stínem v šedém snímku. Překvapila ho ta změna. Poslechl a strnul.

„ Ještě jsem s tebou neskončila,“ rozklepaně zněla najednou. Pouze lacině přikývl. Nabrala poslední sílu, která v ní ještě zbývala a že jí bylo podivně málo. „ Jakou poslední věc by si řekl královně?“ Než dořekla polední slova, stál proti ní. Za nimi pouze ochoz a plápolající město v stříbru. Překvapilo, že se nebrání jeho blízkosti. Foukl jí do rozplétajících vlasů: „Judith, co to má všechno znamenat,“ klidně až znuděně.

 „ Odpověz, prosím!“ Zatlačila víčka zlostí ze sebe samotné.

„ Bylo by zbytečné mluvit.“

Nadechla se vyschlého vzduchu vonícího po mýdlových bublinách s pepřem: „To je dobře, neboť Juditha udělala obrovskou chybu a královna za ní odmítá zodpovídat.“

„Počkat…počkat, jaká chyba.“

„ Byla to chyba, omyl, Kaškine…to co se stalo, víš…musíš na to zapomenout. Nemělo se to stát a ty to víš stejně jako já…nechci tohle všechno ztratit….kv…“ uhasla…

„ Dořekni to!“ Umlčela se, pohled zarazila do země…třásla se zimou, celé zbledla.

„ Dělej!“ Chytl jí pod bradou.

„ Nechci to všechno ztratit, Kaškine…já nechci,“ po tvářích jí stékaly falešné slzy, z ničeho nic bylo drama na světě. „ A jestli to chceš slyšet…tak ano, nechci to ztratit kvůli tobě!“ Prskla mu do obličeje.

 „ A to ti příjde správné po tom všem?“

 „ Prosím tě nech toho,“ udělala krůček do zadu.

„ Rozervala si mě tím svým diamantem, a já mám na to jentak zapomenout….né nebudeš to mít tak jednoduché… “



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 (13) 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter