Černě povlečená postel

Náhle tu rozervanost duše rozsekl poslední den.
Umírá. Umírá naše štěstí a umírám i já.
Umíráš Ty a umírá den, umírá noc.
Všechno to náhle vadne a jak se stmívá,
je mrtvo víc a víc.

Já čekala na dnešní den, až poslední můj sten
rozplyne se v přeplněných výšinách.
A pak najednou, v poslední chvíli,
už nechtěla jsem ztratit, co ztrácela jsem roky.

Pak došlo mi, jak nechci dát co nechtěla jsem brát.
Jak nechci nechat naše štěstí umřít na černě povlečené posteli.
Já ještě včera chtěla co stalo se dnes. Jenže včera bylo včera a
dnes je dnes.
Teď ještě ne, lásko, ještě nám neumírej.