Jsem strom i cesta i vlnící se obzor, jsem kámen i země i oheň v hlubinách, jsem Ty i Tvůj smutek i to, co je v Tobě,
aniž bys o tom věděl...
Aniž bys o mě věděl.
Už dávno mě nevoláš, už ani popíráním, už ani Tvá zpupnost není věží, ale jen labyrintem, v němž se ztrácíš sám sobě v zrcadlech.
Prohlásil jsi mne za mrtvého, budiž.
A sám - polomrtev, položiv -, položiv svou tíhu i lehkost na oltář nicoty, uhasil jsi oheň, oslepil obzor a čekáš... sám... I já čekám - až se probudíš. Pak teprv umřu samou smrtí, bezhlesou smrtí spravedlivých. ... .. .
|