Skončilo mi hořčicové období. No a co? Co?! Horčice, dijonská, to bylo něco, co ke mně patřilo jako Elio de Angelis k Lotusu (po letech přestoupil k Brabhamu a hned se při testovací jízdě zabil, ale to už vy nemůžete pamatovat, mlíčňáci!). Kamarádi si ze mě už dělali i šoufky, dávali mi k narozeninám kilová balení, prostě jsem byl v řečech. Věděl to každý. Mazal jsem to na všechno, měl jsem už tak vypálenou hubu, že jsem necítil skoro nic. A po pár letech, aniž bych zaregistroval ten přesný bod zlomu, šmrc frc a hořčice, tedy ta pikantní, mi nechutná! Věci se mění, jasná věc, ale stejně, je to šok. Nakoupil jsem tedy hořčic, co jich v regálu bylo, spoléhaje, že šlo o nějakou momentální zmýlenou mých chutí a pustil jsem se do postupné ochutnávky. Resumé:

1. hořčice dijonské a ostatní “pálivky” (ty mi šmakovaly nejvíc!!) – FUJ, jak jsem se tím mohl cpát?!
2. hořčice obyčejné, české klasiky, plnotučné (od nichž jsem se zhnuseně odvracel) – ŇAM, jak jsem mohl!
3. hořčice kremžské, české – ŇAM, není druhé takové!
4. hořčice kremžské, zahraniční – FUJ, tohle že je kremžská?!
5. hořčice “obyčejné”, zahraniční – NO, střídavě oblačno, ale česká je česká!