Když se procházela po chodbách,
venku padaly meteority,
a teď už se nic nemění,
klášterní chodby už zbourány,
ale já to vidím jako dnes.
Tak mi neberte moje sny!
Nesmíme se bát radosti,
kašel minulosti nás zabíjí,
dýchat, dýchat,
Labyrint školních let,
pak už jen obrazy
a vrtné plošiny.
Jedině tak to mužu zachranit,
neberte mi moje sny!
Ráj v noci neumírá,
a já umím snít i poslepu.
Mám hlavu v oblacích,
oči v rajských zahradách,
nos ve vesmírných jídelnách,
uši v orchestru malomocných.
(hrají o život)
Ale tváře v ohni,
a tak to bylo vždycky.
Já právě tak spjatý,
se svým světem,
v noci i ve dne.
Tak neberte mi moje sny!
|
