Ostrov

Bylo osm ráno, ale slunce už pražilo do řídkých korun olivovníků o sto šest. Moře barvy rtutě líně oplachovalo nekonečné záhyby ostrova a nebýt jediného domku v zálivu, dalo by se říct, že je ostrov zcela opuštěný.

U mola poblíž obydleného stavení se v nevelké hloubce pohupovala klec s uvězněnou chobotnicí. Rvala se s oky klece a svými dlouhými chapadly, která prostrkovala skrz husté mřížky, se snažila utéct na svobodu. Marně.

Zatímco chobotnice zápasila o svá práva na životní prostor, opodál, ve stínu olivovníků sedělo u stolu osm lidí. Rozlévali čaj do hrnků, nořili nože do marmelády a mazali si jimi krajíce chleba. Mezi sousty se dohadovali, co udělají s chycenou chobotnicí. „Já bych ji zabil a opekl večer na ohni.“ „A co z ní udělat smaženici?“  „Nebo ji nakrájíme na kolečka a obalíme jako kalamáry.“ „A co když je jedovatá?“...

Richard byl nejstarší. Věk 36 let. Seděl v čele stolu a mlčel. Bylo mu úplně jedno, jaké plány s chobotnicí ostatní mají. Jejich čas a životní náplň je tady stejně v jeho rukou. Podíval se na hodinky. Za chvíli dosnídají, on je odvelí na sezení a chobotnice se jim vypaří z hlavy.

Eliška se zahleděla na záliv: „A co kdybysme ji pustili na svobodu?“ Helena zaostřila na Elišku a zamyslela se.

To může napadnout jedině novinářku s blond přelivem. Čistou jak nepopsanej list papíru, která sem přijela, aby napsala reportáž o nich, bejvalých feťácích léčících si komplexy méněcennosti na opuštěném ostrově. Elieška mezi ně nepatřila. Byla součástí spořádaných občanů toho poslušnýho  konzumního stáda, který nikdy ani neuvažovalo o tom, že existuje jiná realita, než ta, která se dá nahmatat. Proto má taky Eliška sníženou schopnost pochopit vtip, myslí si Helena.

„Ty bys ji pustila na svobodu? A co z toho budou ostatní mít, že jo, Richarde?“ zasmála se.

Eliška ji mlčky pozorovala. Helenu, paní důležitou, co do všeho strká nos. Ještě před pár dny si Eliška myslela, že je Helena spolu s Richardem šéfovou pobytu. Ale je to jen prodavačka kosmetiky. Vyléčená narkomanka, jako všichni ostatní. Pervitin si vpravila do žíly naposledy před osmi lety. Jediný, co ji tady staví nad ostatní, je její věk. Je jí už přes třicet.

Elišku dráždilo, s jakou familiérností se Helena chová k Richardovi. Jakoby byla jeho kolegyně, nejlepší kamarádka, nebo snad dokonce matka. A ne klientka. Eliška na Richarda žárlila. A Helena zase žárlila na Elišku. Pozorovala ten zvláštně samozřejmý tón hlasu, s jakým Eliška Richardovi tyká. Tu samozřejmost, s jakou si od něj bere nůž, aby si namazala máslo na chleba. Samozřejmost, s jakou se na Richarda dívá, když mu říká, aby si posunul židli… Helena by ráda věděla, co mezi nimi je.

Ale to je Eliščino tajemství. Co je mezi ní a Richardem, do toho klientům nic není. Eliška nehodlá Richardovi komplikovat práci a sobě život.

„Když pustíme chobotnici na svobodu, tak leda když místo ní upečeme tebe. Máš takový zdravý, mladý masíčko a svět se bez tvojí reportáže obejde,“ řekla Helena. 

Eliška zaprotestovala. Ostatní se zasmáli. Dokonce i Richard zvedl koutky úst. Eliška si toho dobře všimla. A Helena pokračovala:

„My tě tady vlastně nepotřebujeme!“ Není to tak? K čemu tady potřebujeme novinářku? Prodáme ji rybářům. Kdo je pro? Eliška se usmívala. Kolem stolu se začaly zvedat ruce. A tak Richardovi klienti odhlasovali její zbytečnost. Helena se výborně bavila. Nepotřebujeme tě tady! Nepotřebujeme! Smáli se. Co s ní uděláme? Eliška znejistěla. Cítila, jak jí tuhne na rtech úsměv a krev se jí hrne do tváří.  

 „To teda nepotřebujeme,“ procedil Richard mezi zuby, aniž by si to zřejmě sám uvědomil. Ta tři slůvka řečená mimoděk, způsobem, jakým člověk mluví jen sám k sobě, zaznamenala jen ona. Richard je ucedil a pohlédl na Helenu. Ta se uchechtla.

Na Elišku jakoby někdo hodil deku.  

Vstala od stolu a šla pryč. Helena na ni volala, že to byl přece jen vtip. Odpověděla, že to ví. Čekala, jestli ji Richard nezavolá zpátky, ale ten seděl, jakoby ho k lavici u stolu přikovali  a věnoval se své ranní cigaretě. Eliška ještě spatřila, jak Helena na Richarda vykulila oči: Ona se snad fakt urazila!

Vydala se nazdařbůh do kopce, pomalým, těžkým krokem, ohlížeje se pokradmu,  jestli se za ní Richard přece jen nevydá. Ale jak stoupala do kopce, zátoka, dům i stůl mizel ve vysoké trávě, za  keři a stromy.

Otevřel se před ní pohled na krajinu. Z kopce přehlédla širokou planinu s vysokou trávou a nízkými keříky, které se plazily až k útesům. Kolem dokola moře, nebe bez mráčku prořízl jen zatoulaný racek. Byla tím pohledem omámená. 

A měla na Richarda vztek. Taková zrada! Ríša je poslední dobou divný. Na Elišku se nepodívá, nepromluví s ní. Zato s Helenou je jedna ruka. A přitom ještě než na ostrov přijeli, bylo všechno v nejlepším pořádku, pokud se něco takového dá o vztahu s Richardem říct. On je komplikovaný člověk. Nikdy nedává najevo svoje city. Nikdy Elišce neřekl „miluju tě.“ Nebo „mám tě rád“. Je přesvědčen, že za člověka mluví činy, nikoli slova. Ještě v Praze, týden před odjezdem na ostrov byli na večeři v Mezcalu  a trochu popili. A Richard z ničeho nic začal mluvit o tom, že by se k Elišce nastěhoval. Eliška měla pocit malého vítězství. To je přece víc, než „mám tě rád“! Ríša to s ní myslí vážně! Jenomže teď se pro ni stal ostrov pastí. Nemá před Richardem kam utéct. Nemůže se s ním přede všemi pohádat. Neměla sem jezdit. Sám přece u snídaně řekl, že ji tu nepotřebuje. Nezastal se jí. Ale bude litovat. Modlit se, aby se Eliška vrátila. Když si nevšiml její existence, všimne si její neexistence. Bude mít o ni strach. Pocítí aspoň něco. Eliška ho vyléčí z cynismu. Rozhodla se. Nevrátí se, dokud neobejde tenhle malý, mírumilovný ostrůvek dokola.   

Rozeběhla se na druhou stranu kopce dolů k pobřeží, kde stála bílá věž majáku. Vzdálené moře ji vábilo k sobě. Doběhla k majáku a vydala se po kamenech podél pobřeží.

Skákala soustředěně po kamenech, které podél moře rozházely nevyzpytatelné ruce  přírodních zákonů. Některé byly velké jako panelové bloky a jiné rozlámané a omleté vlnami. Čím více se vzdalovala od majáku, místa, z něhož vyšla, tím osaměleji, ale zároveň svobodněji se cítila. Dlouhé, jednoduché šaty na ramínka, které na sebe ráno hodila před snídaní, jí nyní překážely v pohybu. A tak si je svlékla a převázala kolem pasu. Nestyděla se. Nebylo před kým. Nehostinný ostrov nebyl výletním místem turistů a kupodivu na širém moři nezahlédla ani jednu rybářskou loď nebo jachtu.

Od snídaně uběhly dvě hodiny a chobotnici všichni skutečně vypustili z hlavy. Richard svolal dopolední skupinu pod olivovníky za domem. Lidé se trousili z domku a stinných zákoutí, kde doháněli spánek a chytali lelky. Ranní veselost se obrátila v zadumanost. Sesedli se do kroužku na deky. Richard jedním pohledem přehlédl své svěřence. Mělo jich být šest.

Podíval se na hodinky. Bylo za tři minuty půl jedenácté a skupina začíná přesně v půl. Pavel nedorazil ani když  ručička hodinek doběhla k půlce.   

Na nikoho se nečeká. Richard zahájil sezení.   

Markéta promluvila jako první: Pavel chybí, protože šel hledat Elišku. Richard ale nechtěl mluvit o Elišce a už vůbec se mu nelíbilo, že kvůli Elišce Pavel nepřišel na skupinu a nehodlal mu sdělit, že ji hodlá jít hledat. V duchu zalitoval, že s sebou tu hysterku vůbec bral. A pak vzduchem začaly lítat otázky, které ho nepřekvapily a vlastně je očekával: „Neměli bysme ji jít hledat všichni? Co když se jí něco stalo?“ „Tys ji Heleno vyprovokovala a jí se to dotklo.“ „Vždyť to byla legrace! Všichni jste se tomu smáli.“

Richard hlasy utnul.

Věděl, že tahle situace není dobrá. Eliška se urazila. Nediví se tomu. Skupina ji nelítostně vypudila ze svého středu. Vyhnali ji. Nebyl to nevinný vtip, ale toho si zprvu nevšiml. Nezasáhl a nechal emocím volný průběh. Snad byl zvědav, jak Eliška zareaguje. A nejtěžší bylo přiznat si, že Eliščino ponížení a rozpaky mu činily zvláštní, atavistické potěšení, které měl snad v genech a které by morálně odsoudil jako nelidské. Silnější přežívá, slabí musí z kola ven. Všichni byli rádi, že těmi slabšími, nechtěnými nejsou právě oni.

Teď na sebe chce Eliška strhnout pozornost. Nejspíš čeká někde za bukem až ji ostatní začnou volat a hledat. Bude chvíli trucovat a pak se ukáže. To mu říká neomylná intuice.

Ale on nebude přistupovat na její hru. 

Když se Eliška ohlédla, spatřila nekonečnou krajku pobřeží, kterou nechala za sebou. Jímala ji závrať. Od Richarda ji dělila stále větší vzdálenost. Nikdy se s Richardem nedrželi za ruce. A snad nikdy jí nedal pusu. Vždy jen nastavil tvář. Když jí v Praze řekl, že se sestěhují k sobě, taky jen nastavil tvář. Políbila ho. Ona půjde kamkoli, kam Ríša řekne. Jako stíhačka. Závislačka. Ríša je pro ni vysoce návyková droga. Dnes je ale Eliška sama sebou. Dělá, si co chce, bez Richardova posvěcení. Pohybuje se po kamenech rychle jako kamzík a ještě netuší, do jakých pekel ji tahle cesta dovede.   

Richard seděl pod olivovníkem na zemi se zkříženýma nohama a trpělivě odolával emocím členů skupiny. Ti zatím došli k závěru, že Eliška se utopí a Pavel spadne ze skály, pokud je všichni hned nezačnou hledat.

Richard mlčel. Věděl, že aby si udržel autoritu, nesmí si nadělat do gatí. Musí být pevný. Průběh pobytu se nesmí zvrtnout ve vykreslování  katastrofických scénářů o tom,  co všechno se může Elišce nebo Pavlovi stát. Přesný prostor hájemství svých klientů vytyčil hned po příjezdu na ostrov. Za demarkační čárou, která končila pod kopcem za domem, jedou všichni na vlastní triko.

Kameny nebraly konce a už nebyly tak pevné jako dřív. Eliščiny nohy se třásly. Některé úseky musela přelézat po čtyřech. Vítr a vlny nabíraly na síle a moře už zdaleka nebylo tak přívětivé jako dřív. Zvedalo se ve vysokých vlnách a tříštilo se o skaliska. Neodvážila by se do něj vstoupit. Odneslo by ji pryč od břehu, nebo ji rozbilo o kameny. Z neustálého šumění vody, která jí jen připomínala palčivou žízeň, se jí lehce motala hlava. Začala proklínat ten nápad, že ostrov obejde.  

Bylo po obědě a nastal polední klid. Helena zaklepala na Richardovu ložnici. Richard se neozýval. Zavolala jeho jméno. Ticho. Opatrně otevřela dveře. V pokoji nikdo nebyl. Rozestlaná postel, na zemi poloprázdný batoh, na židli naházené svršky, na nočním stolku mobil. Její pozornost upoutala kniha, která nastavovala svou rozevřenou obálku světu, jako křídla postřeleného racka. „Úskalí pomáhajících profesí,“ hlásal titulek. Nic zajímavého. Z knihy však cosi vyčuhovalo. Vzala to do prstů a opatrně vysunula. Z fotografie se na ni smál Richard v obětí neznámé rozesmáté dívky. Oba stáli na pláži docela nazí. Opálení a šťastní. Richard dívku líbal na tvář. Snímek byl lehce rozmazaný. Momentka z dovolené. Helena na ni chvíli zaskočeně zírala a zasunula ji zpět.

Eliška se rozhodla, že se osvěží studenou vodou. Když našla skulinu mezi kameny, která tvořila jakýsi přírodní bazén, v němž byla voda jakž takž klidná, odvázala šaty ze svého pasu. Svlékla si i kalhotky. Svršky položila na špičatý kámen, který byl hrází prudkým vlnám.. Nebylo vidět na dno, a tak si nechala sandály na nohou a opatrně ponořila nohy do vody. Chlad jí dělal dobře a aspoň na chvíli dal zapomenout na žízeň. Přidržovala se kamenů, aby jí  spodní proud vody nepodrazil nohy a ona neuklouzla. Pokrčila nohy, ale jen co se ponořila do vody  po ramena, ozvala se rána jako z děla. Vykřikla.

Richard překročil pomyslnou demarkační čáru a vyšel až na kopec za domem. Rozhlížel se dalekohledem. Žhavá koule stála vysoko na obloze a horký vzduch zatavil krajinu do strnulého obrazu.

Je to pro něj překvapivé, ale není s to určit, zda ho znepokojuje více nepřítomnost Pavla, nebo Elišky. Je to jako ptát se Sofie, zda má raději syna nebo dceru. Pavel je jeho klient, Eliška milenka. Přesto, že ostrov neznají a moře je nevyzpytatelné, nemá o ně strach. Není zodpovědný za jejich činy ani za jejich životy. Jsou dospělí lidé. Ale pokud by se jim něco stalo, bylo by to nepříjemné. Přijede policie, bude se vyptávat. On to s ní muset řešit. Na Elišku má vztek. Komplikuje Richardovi život. A jediné, čeho se obává u Pavla je, aby se tomu klukovi nerozjela psychóza. Je to přecitlivělý, latentní homosexuál, který se stále vznáší někde nad zemí. Jednou nohou v přítomnosti a druhou ve světě, do něhož nikdo nevidí. Člověk bez zřetelné kontinuity. Richard zkoumal krajinu, ale jediným pohyblivým předmětem na nehybné pohlednici byl motorový člun, který se sebevědomě blížil k ostrovu. Richard se vydal zpět k zálivu.

Eliška nejdřív uslyšela ránu a pak ji na okamžik oslepila bílá tma. Něco odhodilo její ruce od  kamenů, kterých se přidržovala. V zápětí dostala ránu do obličeje. Instinktivně natáhla paže před sebe, aby zmírnila další náraz. Vynořila hlavu. A spatřila, jak se nad ní valí další vodní smršť. V šoku lapala po dechu a zachytávala se za kameny. Hladina se náhle uklidnila. Vydrápala se po kamenech z „bazénu.“ Klepala se. Krvácela. O pozornost se přihlásila  palčivá bolest odřenin na pravém lýtku, kotníku, kolenou s rukou. Začala se shánět po svém oblečení. Ale kámen, na který před tím šaty odložila, byl nyní prázdný, dokonale opláchnutý přívalovou vlnou. Všechno, co si mohla obléct, a co ji mohlo ochránit před žárem slunce  spolklo moře. Zůstala jak ji pán bůh stvořil a nebylo teď na ostrově zranitelnějšího tvora. Dívala se do moře a bylo jí do pláče.    

Když Richard dorazil do domovského zálivu, člun, který před tím spatřil na volném moři, se sunul do zálivu, přímo k molu. Ti, co se čvachtali ve vodě nebo se opalovali na břehu, ustali ve své činnosti a sledovali, co se bude dít.

Ve člunu seděli dva muži. Opálení, oblečeni do světlých košil a kšiltovek, působili jako obyvatelé nějakého přístavního města, kteří si vyjeli na výlet. Vypnuli motor a pomalu přirazili k molu. Neměli se k tomu, že by chtěli vystoupit na břeh. Pozdravili a Richard před ně předstoupil. Mluvili chorvatsky. Po úvodních zdvořilostech se zeptali, kolik je na ostrově lidí. A kdo je tady kápo. Richard stručně odpověděl. Prý jestli na ostrově někdo neviděl pohybovat se cizího muže. Jakýho muže? Zeptal se Richard. Chorvata. Věk 42 let. Hledají ho. Provedl něco? Ne, mávl rukou starší muž s knírem. Je to jeho brácha. Ukázal na mladšího. Ztratil se. Ale opatrnost není na škodu. Chorvati podávají Richardovi vizitku. Kdybyste něco podezřelého viděli, zavolejte nám. Nebo policii. Richarda tyto podivné informace neuspokojily. Jak se může někdo ztratit uprostřed Jaderského moře? A proč mají být opatrní? Má u sebe zbraň? Muž ve člunu pokrčil rameny. Je to možné.

Slunce se přehouplo do druhé půli oblohy a Eliška doklopýtala k vysokému útesu. Vztekle po něm hodila šutrem. Stál jí v cestě jako neprodyšná zeď. Doufala, že za ním se jí už konečně naskytne pohled na domovský záliv. Pobřeží přece nemůže být nekonečné. Věřila, že má za sebou víc než tři čtvrtě cesty kolem ostrova. Richard přece říkal, že ostrov má v průměru pouze 4 kilometry. Kdyby byl placatý a nebyl porostlý nepropustnými trnitými křovinami, vydala by se zpátky napříč ostrovem.

Tak už dorazili až sem. Před chvílí viděl Joachim motorový člun svého bratra. Hledají ho. Zřejmě nevěří, že se utopil. Svůj člun Joachym nechal napospas moři. Poslal ho do  proudu na širé moře. Joachym se přikrčil do stínu balvanu. Bratrův člun se jako šipka vzdaloval k horizontu moře. Rozechvělými prsty vytáhl z kapsy cigarety, jednu vyklepl a zapálil si. Před očima se mu zase vynořil ten obehraný film. Jeho žena v náručí Izmara Denkoviče. Vyděsila se, že je Joachym přistihl. Křičela na něj, ať vypadne. Nevypadl. Vypadl Izmar Denkovič. Pak někdo  vypnul zvuk, Joachym měl dojem, že se dívá na němou grotesku. Že toho všeho ani nebyl účasten. Izmar Denkovič popadl své kalhoty a zmizel ve dveřích. Pak Joachym své ženě vrazil facku. Obyčejnou facku. Spadla hlavou na roh nočního stolku. Ani se nebránila, nevykřikla. Zůstala ležet s otevřenýma očima. Lekl se. Zvedl jí hlavu. Fackoval ji. Políval vodou. Její puls nenahmatal. Zabil ji.

Zvláštní, že jediná věc, kterou s sebou při útěku vzal, byla pistole. Už tehdy na to myslel. Ale něco mu bránilo udělat to hned na místě. Ano, přiznává, je zbabělec. Měl strach. Chtěl zmizet z toho místa, uklidnit se, získat čas na rozmyšlenou. A teď už tedy nemá co ztratit.  Ani o čem přemýšlet. Už nemá kam utéct.

Jestli ji dřív moře uchvacovalo, teď ho nenávidí. Útesy už nejsou malebné, ale cení na ni své nelítostné zuby a teď musí jeden zub překonat. Byl vysoký asi tři metry a naštěstí jej nahlodal vítr a voda, takže výčnělky a prohlubně při troše štěstí dovolovaly, aby se po nich vyškrábala nahoru. Při pomyšlení, že by se zřítila dolů na balvany a nebo do běsnících vln, se jí udělalo nevolno.

Helena měla na sobě kalhotky a podprsenku. Dělala že si čte knížku a pozorovala Richarda, jak štípe dříví na oheň. Richard si Heleniny přítomnosti všiml, ale nevěnoval jí sebemenší pozornost. Šla mu na nervy svým bezstarostným klidem. Fyzickou prací ze sebe ventiloval vztek, obavy a nejistotu. Nesmí dopustit, aby se mu to tady vymklo z rukou. Klienti jsou  labilní. Snadno propadají emocím. Musí zachovat klid a rozvahu. Je tady pro klienty a ne pro sebe. Štípal na třísky emoce, které neměl komu sdělit. S Eliškou to musí skončit. Zklamala ho. Věřil, že je silnější. Odolnější. Že tenhle pobyt psychicky zvládne a nebude mu komplikovat jeho práci.    

Když s vypětím sil vylezla na vrchol stěny, podívala se před sebe a propadla zoufalství. Záliv s domkem byl opět v nedohlednu. Vyčerpaně se svalila na šutr. Sužovala ji žízeň,  pálivé rány na rukou a nohou ji ale probouzely k životu. Vstala a vydala se po kamenech za nosem, k dalšímu ohybu ostrova. Proklínala se, že tenhle bláznivý nápad uskutečnila. Kvůli Richardovi. Chlapovi, který jí nikdy nejen že nevyznal lásku, ale nedal jí ani dárek k narozeninám. Zbláznila se? Rozhlédla se kolem sebe. Byla ztracená. Nahatá, zraněná, sama, na kraji světa. Sem ji dohnala ta její velká láska. Vodní živel kolem burácel a vysmíval se jí.

Joachym vytáhl z kapsy kabátu pistoli. Zapálil si další cigaretu a když dokouřil, sešel dolů na balvany. Díval se na běsnící hladinu moře. 

Eliška ušla asi sto metrů a zkoprněla. Spatřila před sebou postavu muže. Byl daleko, takže neviděla jeho podobu. Ale zdálo se, že je hubený a lehce shrbený. Mihl se po kamenech a vylezl po nich nahoru až do křoví. Hypnotizovala místo, kde postava zmizela, marně. Vyrazila s podivnou předtuchou kupředu. Když míjela mohutné balvany, rozhlížela se obezřetně, protože měla vtíravý pocit, že muž, kterého tady před tím spatřila, ji odněkud sleduje. Když ale v jednu chvíli pohlédla nahoru nad sebe, krve by se v ní nedořezal.  

Joachym si klekl a vložil si pistoli do úst. Zavřel oči. Vnímal vlny, jak se tříští o skaliska, jakoby narážely do jeho lebky. Odhodlával se zmáčknout spoušť. V tom se k němu prodral zvuk, který do tohoto časoprostoru nepatřil. Otevřel oči. Co spatřil, bylo tak absurdní, že si to nedokázal srovnat v hlavě.

Kousek od něj stála lidská postava a křičela na něj. Ve zmatku, jako by ho přistihla při činu, chtěl ji odehnat a tak na ni namířil zbraň. Až tehdy si uvědomil, že je to žena bez šatů a z rukou a nohou jí teče krev.

Muž namířil zbraň na Elišku. Pohled do hlavně jí naznačoval, že zřejmě za okamžik zemře. Padne k zemi jako bídný pes, na opuštěném ostrově, kde náhodou potkala muže s pistolí. Tomu se říká pech. Richard nebude plakat. Nemiluje ji. Ušklíbne se nad její mrtvolou: Ty jsi měla vždycky smůlu. Tohle se může stát jedině tobě...

Postava, která stála před ní, měla podobu muže, Eliška ale zapochybovala, že je to lidská bytost. To stvoření se nedívalo se na Elišku, ale skrze ni. Byl –li to člověk, byl šílený. Ale Eliška přece nebude čekat, až jí rána z pistole udělá z hrudníku cedník.

V pudu sebezáchovy sepnul se v jejím těle automatický režim a synchronizoval její pohyby a mysl. Snad nikdy neběžela tak rychle a s takovou lehkostí.

Joachymovi klesla ruka. Neměl v úmyslu nikoho střílet. Jen chtěl být úplně sám. Ona ho vyrušila. A on proto teď nemá provrtanou lebku, ale zírá tam, kam zmizela nahá fata morgana. 

Slunce viselo těsně nad mořem, když se obyvatelé domku v zálivu shromáždili na molu, aby si ještě jednou prohlédli chobotnici, než ji pustí na svobodu. Vytáhli klec nad hladinu, ale k úžasu všech, klec byla prázdná. Neporušená a prázdná. Jak se mohla tak úzkými oky protáhnout? To není možné! Zůstával nad tím rozum stát.

Začalo se šeřit. Richard podpálil hranici. Obyvatelé domku seděli kolem ohně, pokuřovali, mastili karty a rozvíjeli teorie o zmizení chobotnice.  

V tom zdálky zaslechli kroky. Přestali mluvit. Ze stínu křovin se vypotácel Pavel a mlčky dopadl na lavici. „Tu chobotnici jsem pustil já,“ řekl, aniž by se ho na to někdo ptal.

Richard stál na molu a dalekohledem si prohlížel pobřeží. Pokud Eliška nedorazí do tmy, zalarmuje policii. Stále ještě ale nepropadá panice.

A v tom se z šera vynořila nahá, belhající postava. Opírala se při chůzi o klacek.

Eliška dorazila domů.

Bylo ráno a Joachym v zálivu spatřil dům. Je zachráněn. Nemohl se dočkat až dostane hrnek vody. Snad i cigaretu. Pak zavolají policii. Odvezou ho do cely. Sebevražda se nepovedla.

Jeho pistoli zapadlou mezi kameny omílá voda.