Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 18.7.
Drahomíra
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Někdy stačí jen málo z kolekce Povídky potichu
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 14.6.2010 (16:31:12)

Horké červencové ráno rozpálilo město do běla. Tomáš v rychlém sledu pohlédl na hodinky a do zrcadla. Mračil se na něj chlap s váčky pod očima a ustupujícím čelem. A bude hůř, řekl sám sobě jako každý den. Mladší kolega ho už podruhé prozváněl. S tím si hlavu nelámal. Zkontroloval dokumenty a doklady a vyrazil dolů na parkoviště. Bral schody po třech, zvyk z mládí. Jeden z mála, které si ponechal.
Služební fabie vrněla klimatizací a dokonale oholený Roman znuděně ladil rádio.
„Jedem, ať se vyhneme zácpě,“ poručil si Tomáš a pohodlně se uvelebil.
Roman řídil dobře a rychle. Tomáš se občas přistihl, jak mu trochu závidí. No jo, mládí vpřed. Ambice a nemalé cíle vedou k úspěchu, kam taky jinam.
„Tak přidej, dědo,“ vztekal se Roman a během mávání rukama se obracel na spolujezdce, „vidíš ho, to se mi snad zdá! On v tom žigulíku veze kozy?“
Troubení zrychlovalo tep. Všem kromě koz a jejich řidiče.
Tomáš zavřel oči a teplý dotek slunce jej přenesl do krajiny dětství. Vezl tenkrát s tátou králíky na vesnickou výstavu. Syn nedovřel bednu, ušáci vyskákali a čile hopsali po voze. Vysloužil si za to pohlavek a doma pak hodinu vybíral bobky z čalounění. Ještě dnes se musel usmát při vzpomínce na vytřeštěné oči pasažérů aut, která je míjela.
„Klid, smlouva nikam neuteče,“ pokrčil ledabyle rameny.
Až do podzemních garáží nepromluvil. Pod víčky mu probíhaly starý klukovský představy o budoucnosti. Řidič traktoru, opravář kombajnu, hlavní zootechnik přes krávy. Zaklepal hlavou a setřásl je někam do tmy. Tam, kam patřily.

Jana se v metru ani neodvažovala posadit. Tak stará ještě není, ne? Už tak měla výčitky svědomí, že zabírá příliš místa. Odvážně pomalovaný ostře žlutý kýbl svírala oběma rukama. Růže, frézie a pozdní tulipány chránila vlastním tělem. Kdekdo se o ni otřel nevybíravým pohledem. Nezbláznila se? S takovým nákladem do metra! Až když ji nějaká žena poděkovala, že jí provoněla ráno, rozlil se Janě na tváři úsměv.
Jakmile vystoupila na ulici, volala jí kamarádka.
„Všechno v pořádku? Adresu máš?“
„Jasně, neboj, teď jsem teprve vylezla z metra.“
„Moc ti děkuju, Jani, že mi takhle pomáháš.“
„To je dobrý, aspoň na chvilku vypadnu z lidušky. Jsem od frézií krásně voňavá.“
„Uvidíš, že se dodávka květin rozjede. Budeme bohatý a ty budeš učit jen ty talentovaný děti, co?“
„Jen aby,“ usmála se Jana naivnímu nadšení své kamarádky, „končím, jsem už před budovou.“
Každý na ni zíral. Rozhodla se, že si toho nebude všímat a rázně vešla do vestibulu kancelářského komplexu. Copak to stokrát neviděla v amerických filmech? S přehledem opomněla maličkost, že donášku voňavých dárků obvykle v televizi zajišťoval fešný mladík. No co, emancipace vládne světu. Na recepci zněla z reproduktorů Chopinova sonáta. Dobré znamení. Optimismus jí rozjasnil tvář.

Formality ohledně podkladů ke smlouvě zástupci zahraničního distributora zemědělské techniky vyřídili s jednatelem společnosti. Tomáš rád přenechal papírování Romanovi. Toho úřednické postupy zjevně bavily. Zato Tomáš se za titul senior manažera, vyvedený zlatým písmem na vizitce, z nejasného důvodu spíš styděl. Připravoval drahý kontrakt víc než měsíc, teď už si přál, aby to by to měl za sebou. Během debaty hleděl z okna, horko drželo město v kleštích. Ale navečer bude nádherně. Vytáhne meridu a vyrazí ven. Sám.
„Děkuji vám za přínosnou spolupráci, pánové, a ještě vás poprosím, abyste se kvůli podpisům zastavili u firemního právníka. Jeho kancelář sídlí v šestém patře.“
Jednatel je vyprovodil a nasměroval k výtahům. Tomáš se ohlížel po schodišti, ale tyhle moderní budovy s ním snad vůbec nepočítaly. Nesnášel výtahy, skoro stejně úporně jako plasty, paneláky, španělský auta nebo Coca-Colu.
„Hele, mrkni, ta s těma kytkama,“ dloubnul do něj kolega. 
„Na můj vkus krátký vlasy a velkej zadek,“ odbyl Romana. Na důvěrnosti neměl náladu.

Jana ztraceně postávala před informačním panelem. Ze sledování ji vyrušilo křepčení dvou dětí. Holčičky se vytrhly mámě a z haly u vchodu si udělaly kluziště. Jejich aktivita rozdělila přítomné na dva nesmiřitelné tábory. Jedni je s úsměvem povzbuzovali, brali nečekané vyrušení z rutiny pracovního dne jako zábavné zpestření, a druzí se povzneseně odtahovali a káravě shlíželi na matku i děvčátka. Jana děti objala pohledem, s veškerou láskou i skrytou bolestí vlastní bezdětnosti.
„Kam s těma kytkama?“ vytrhla ji ze snění starší žena s moderním uklízecím vozíkem.
„Roznáším květiny, jedu do šestého patra,“ pípla Jana.
„Nekape vám z toho náhodou voda? To je nápad, nosit kytky někam, kde všichni celej den akorát čučí do monitoru,“ kroutila ta dobrá žena podezřívavě hlavou.
Na cedulce na klopě tmavě modré haleny měla jmenovku. Pátková.
Jana dostala náhlý nápad. Usmála se, vybrala nejmenší z frézií a nabídla ji uklízečce.
„Ta je pro vás, krásně voní.“
„Kam bych ji dala? Já mám v kýblu Savo...“
„Už je vaše.“
Uklizečka nejistě žmoulala stonek květiny a bezmyšlenkovitě Janě podržela dveře výtahu. Dovnitř se kromě nich dvou vešli ještě dva chlápci v obleku. Drahý boty, pěstěné ruce, zhodnotila Jana rychle. Znuděný výraz, úředníci, asi tady pracují.
Trochu se začervenala, když postřehla úsměv mladšího, který ji po keramickém přívěsku na krku sjel až tam, kam si dovolila rozhrnout výstřih. Nezlobila se, uvnitř ní se usmívala mladá zvědavá dívka, kterou ve skutečnosti nikdy nebyla. V sedmatřiceti si každý, byť náhodný zájem muže užívala.
Pátková oba muže zařadila do běžné šedivé havěti, která jí denně šlapala po umytých podlahách. Popel sypali mimo popelníky a papírové ručníky odhazovali na zem. Jenom po nich loupla očima. Doma to pak svýmu starýmu pěkně vytmaví. Za všechny.

„Kam jedete? My do šestého.“
„Do šestého, prosím,“ odpověděla Jana ze slušnosti.
„To je náhoda, co?“ prohodil Roman.
„Spíš osud, místní hnojárna má prsty všude…“ pronesl Tomáš s otázkou v očích.
Jana na vteřinu zalapala po dechu. Stejně jako mladší z mužů. Pátková se zabývala tím, kam na svém vozíku položí frézii.
Tomáš upřeně pozoroval Janu. Snad se nespletl. Devatenáct let od matury, to je moře času, který si s podobou člověka provede, co chce. Na těch dvou srazech, které s bývalou třídou kdysi absolvoval, se snažil jen dostát své pověsti vůdce kolektivu. Všímal si důležitých spolužáků a třídních krásek a předváděl své pracovní úspěchy. Tehdy jim tak ještě říkal.
„Jé, ahoj… těší mě,“ zareagovala Jana okamžitě.
Ty bláho, Tomáš, kdo by si pomyslel, kde ho potká. Nemohla si vybavit příjmení, ale vzpomněla si, jak ji na maturáku vyzval k tanci a ona při valčíku zakopla a spadla. Mládí je někdy jen sled nečekaných příhod, kterým se člověk zasměje až po letech.
„Vše nejlepší, slečno.“
„Jo, já taky, blahopřeju.“
Tomáš se bezodkladně připojil k Romanovu přání. Proč ho to nenapadlo jako prvního?
„Ne, je to naopak, já nesu květiny jiné ženě. Jsme firma na donášku květin, tedy moje kamarádka má firmu. Já trápím děti v lidušce. No a někdy trápí ony mě.“
„Pamatuju, že jsi krásně zpívala.“
„Jo, u táboráku.“
„Zbytečná skromnost. Jak jste se s holkama na bramborách převlíkly a hrály Queeny, to se nedá zapomenout.“
„Jste celkem Mercurymu podobná,“ připojil se Roman k všeobecnému smíchu a předvedl ukázku imaginárního kytarového sóla. Přitom nechtěně, nicméně prudce, vrazil do Pátkové. Jako domino, další v řadě se rozjel vozík. Voda vyšplíchla a zasáhla panel s tlačítky. Ozvalo se podivné zasyčení. Pátková zazmatkovala a unáhleně opakovaně stiskla čtvereček se zvonkem. Vteřinu poté se zdviž takřka s něžností pomaličku zastavila. Světlo zhaslo okamžitě a v kabině se rozhostilo ticho.

„Do prdele,“ ujelo Tomášovi.
„Je to vaše vina,“ hrozila jim Pátková.
Uklizečka mávala ukazováčkem, Roman otočil oči v sloup a Tomáš utrápeně pohlédl směrem k Janě. Jenže to všechno skryla tma.
„Tak někam zavolejte, máte přece mobil,“ radila žena.
Tomáš se vzpamatoval a zavolal do kanceláře jednatele. Netrpělivě vysvětloval sekretářce nastalý problém a rozčiloval se, jak asi má vědět, ve kterém ze čtyř výtahů se právě nachází.
„V tom s medovými dveřmi,“ napověděla Jana, odpovědí jí bylo nechápavé ticho, „zvenku mají jako by měděnou barvu.“
Tomáš ten údaj zařadil do proudu informací vyměňovaných se sekretářkou. Na konci byl už docela protivný, ačkoli slečna vlastně za nic nemohla.
„Pošlou technika, asi to bude jenom zkrat.“
„Jen aby,“ zapochybovala Pátková, „já to viděla v televizi. Začne to nevinně a skončí katastrofou!“
„Tyhle moderní výtahy člověka úplně pohltí. Připadám si tu jak v kleci. Jednou jsem se zasekla ve výtahu a strávila tam asi dvě hodiny,“ rozpovídala se Jana, „jenže to byl ten starý, s dřevěnými dvířky a mřížkou v patře. Tenkrát nebyly mobily, tak jsem čekala, než začnou lidi chodit z práce.“
„Kdy to bylo?“
„Na základce, to jsme se ještě neznali.“
„Škoda, mohl jsem tě přiběhnout zachránit.“
„Mně je zle,“ zaskučel Tomášův kolega odněkud od podlahy.
„Co blázníš, Romane?“
„Nesnáším… stísněný prostory, nemůžu… dýchat, já nemůžu…“
„Počkejte, pomůžu vám.“
Jana odložila květiny a zašátrala po mladíkovi. Rozepnout košili, uvolnit dýchací cesty, podepřít hlavu. Nedávno jí v lidušce omdlelo děcko. Dusné odpoledne, netrpělivost venku poslouchajícího rodiče a únava po odpoledním vyučování. Zareagovala klidněji, než čekala.
Tomáš jí vtiskl do ruky papírové kapesníky a ona vodou, voňavou po růžích, otírala ležícímu čelo. Až Tomáše zamrzelo, že na podlaze neskučí on sám.
„Mně asi taky začíná bolet hlava,“ zkusil nadhodit.
„Mám tady čistý hadr a vodu, nechcete obklad?“ ušklíbla se Pátková.
Jana se nahlas zasmála, natáhla ruku dozadu, dokud nenahmátla cíp saka a stáhla Tomáše k nim na zem. Dotýkali se rameny a vůně růží zaplavila prostor.
„Hned je mi líp, růžová vílo.“
„Ještě pro nás nejdou? Co když se odtud nedostaneme?“ šeptal Roman.
„Klid, chlapče, nedá se nic dělat, v každý detektivce to někdo nepřežije.“
„Jéžiši, ženská, neblbněte ho,“ zasáhl Tomáš.     
„Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo…“ zanotovala Jana.
Svým sytým altem strhla všechny a za chvíli výtah rozezněla melodie ze Tří veteránů. Než doznělo poslední „Vadí!“, rozsvítilo se světlo a výtah s sebou škubnul. Chvíle napětí semkla všechny dohromady.
Roman se vrávoravě postavil, Pátková si uhlazovala zástěru a Tomášova ruka se pevně sevřela kolem Janiny dlaně.
„Pojď, pomůžu ti vstát.“
V příštím okamžiku se výtah pohnul a s tichým šuměním vyrazil na svou cestu do šestého patra. S každým dalším zastavením nastupovali cizí lidé a mizela vůně květin.
„Vy jste mi tu ale nacákali,“ rozloučila se s nimi naoko nazlobeně Pátková ve čtvrtém patře a pokynula trojici na rozloučenou žlutou frézií.
„Konečně,“ oddychnul si bledý Roman v šestém.
„Neraduj se, ještě tě to čeká dolů.“
„Tak… nashle a ahoj,“ loučila se Jana.
Kýbl s květy před sebou držela opět jako štít. Jen kývla hlavou, trochu mile a trochu smutně. V pouštění příležitostí mezi prsty byla odborník. Krok navíc přece nemá dělat ženská, ne? A chtěla by vůbec… něco víc? Co si o ní asi myslí, on, bývalá třídní hvězda. Je komické, jak se po zemědělce všichni rozprchli. Do jiných oborů a soukromých životů.  
„Počkej…“
Co se říká v takové chvíli? Nashledanou na dalším srazu? Nebo v supermarketu, na poště, v lékárně? Dal by se krok navíc nazvat zájmem, nebo už je to vnucování? Vždyť se ani pořádně neznají. Pár zážitků a stejně tolik trapasů převázaných nostalgickou stužkou. Měl by…? Stigma dvou rozvodů mu vytrvale pokládalo prst na ústa. Mlč a pokračuj v cestě, chlape.

A najednou ta chvíle byla pryč. Rozdělili je kolem spěchající lidé, sekretářka zvoucí oba muže do kanceláře, dívka z recepce, ukazující Janě, kde pracuje příjemkyně květinového daru.
Dvojhlasé „Ahoj!“ zaznělo trochu zbrkle a trochu nervózně. Spíš jako „sbohem“.

Podobni kmitajícím atomům obíháme po svých drahách. Den za dnem, noc za nocí. A občas se naše cesty protnou s cizími. Možná znamení, možná jen vtípek osudu. Jenže tuhle záhadu ti, co kráčí rovnoběžně, nikdy nevyřeší. Kdo se na okamžik nezastaví, nikdy nevykročí novým směrem.

Někdy stačí jít za vůní květin a počkat před vchodem. Anebo si na recepci zjistit kontakt na
jednajícího manažera zahraniční firmy se zemědělskou technikou.
Někdy stačí jen málo.



Poznámky k tomuto příspěvku
Simonka (Občasný) - 15.6.2010 > super napsáno a příběh, jako z harlekýnky ouplně bych čekala heppy end :-))
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Navždy už bez tebe (Občasný) - 14.6.2010 > Zábavné, upoutalo :-)
Body: 5
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 14.6.2010 > germanica> Díky!
Povídka vznikla na základě zadání jednoho workshopu... jenže se nějak rozrostla nad povolený rozsah   
(to se mi stává pořád)
<reagovat 
 Navždy už bez tebe (Občasný) - 20.6.2010 > Sakora> 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Občasný) - 22.6.2010 >

 "


."


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter