Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 20.4.
Marcela
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 2. část - Ta, co pochází z Doly z kolekce Žena, kuše, píseň, kost
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 9.8.2010 (10:32:31)
další>

„Jak dlouho se zdržíš?“ ptá se Sifar mezi řečí.
„Chystáte svatbu, ne? Byl by hřích nechat si tu slávu ujít.“
„Sláva je to poslední, co tě tu čeká.“
„Co tě kouslo, brácho?“
„A co tebe donutilo se vrátit?“
„Při minulým kšeftě jsem narazil na chlápka, co měl Zirtymu doprovázet a chránit vozy se zbožím. Nakonec z toho sešlo, maník nerozchodil dýku v oku. Slovo dalo slovo a tvůj chlebodárce mi připomněl jeden dluh z minulosti. Hádám, že v zimě mi bolavý rameno tenhle výlet zatraceně připomene.“
„Jsme pomalu ve válce, k čertu. Pár náhodných úmrtí, nějaký podplácení a Zirty má dvakrát víc moci i peněz než jeho otec. A mnohem víc nenasytnosti. Jsme soběstační, jako jedni z mála. A závist roste na hranicích rychleji než býlí. Juras, Tovej, ti usedlíci na západě… kdekomu jsme trnem v oku.“
„Tak hasíte rozbroje svatbou?“
„Tos řekl ty. Nevěsta přijela, pravda…“
„… ale něco tu smrdí, že jo?“
„Jestli máš někde lepší flek, neztrácej tu čas.“
„Vyhazuješ mě?“
„Radím.“

V kuchyni to vře, ale jinak nic nepřipomíná horečné předsvatební přípravy. Raději vyrazím z brány ven, nějak se mi v tom zdejší dusnu těžko dýchá. Sakra, do sedla se budu škrábat jak stará bába. Jako kluk jsem chodil jenom pěšky, tak jsem to snad nezapomněl.
„Manon! Slyšíš? Kde jsi?“
Jakási ženská v zástěře vyrazila ze dveří a zařvala mi do ucha. Neotočil jsem se, je snad jasný, že já nejsem ten, koho hledá.
„Jestli se jí něco stane…“ láteří hospodyně a rozladěně hrozí podomkům, co si ji mlsně prohlíží a pokřikují na ni dvojsmyslný narážky.

V lese mě vítá vytoužený ticho a klid. Oddávám se vzpomínkám na darebný kousky, co jsem tu kdysi vyváděl. Zapomenu na celý svět. Úlevný pocit.
Dokud ho nepřeruší ostrá špička, co se mi znenadání opírá vzadu o krk.
„Jo, to jste vy… ale vyděsil jste mě. Co se tu plížíte jak lapka?“
Tak to je prvně, co si mě pamatuje ženská, o který já nemám ani šajn. Zírá mi na rameno. Že by ta budoucí čarodějka? Ta má ale životní cíl… asi bych měl dívčině nastínit, s jakým vděkem se u místních setká. S její postavou by se šikla i na jiný věci. No nic.
„Manon, že jo,“ shlížím se na ni s hranou převahou, „před chvílí vás někdo ve dvoře urputně sháněl. Vy doufejte, že na lapku nenarazíte, dal by si vás ke svačině.“
„Možná, zato vás by, zraněného, přeprala i malá holka.“
„Skutečně?“
Napůl vážně a napůl v žertu chytnu levou rukou meč a polechtám jím vzduch kolem sebe. Dračice vykasala sukni nad kotníky a stoupla si do pozice. Kdo jí tohle, proboha, učil? Pobaveně jsem vyseknul dva lehký výpady a ona je vykryla. Tak dobrá, přitvrdím. Výpad, obrana, otočka, seknutí zespoda a madam se válí na zemi. Přišlápla si sukni. Zas tak surovej jsem nebyl, ne? Složitý figury holt nejsou pro ženský.
Snažím se nesmát, ale moc mi to nejde.

„Ty zmetku cizácká, co si to dovoluješ! Krej se, parchante!“
Odněkud se sem řítí Delvar - ženich a kopyta jeho koně odhazujou hlínu pěkně vysoko. Tý cácorce jeho slova asi nepatří. Že by mluvil na mne?
„To byla jen legrace,“ vysvětluju zaskočeně, „bránil jsem se...“
„Zkřivíš mé ženě jediný vlas, parchante, a šatlava na Zirtyho dvorci bude to poslední, co ve svým životě uvidíš!“
Než si to srovnám v hlavě, udělá holčina zlostný kukuč a jezdec ji vytáhne k sobě do sedla. Jeho žena? Čím dál líp.
Čekat u Zirtyho na svatbu těch dvou se mi začíná jevit jako pořádná pitomost. 

K večeru, na mý pravidelný schůzce s lektvary  a bolestí, mi babka - léčitelka sotva odsekne na pozdrav. Manon zřejmě žalovala.
„Odkud znáš tak dobře slečinku, co přijela teprve před pár dny?“ nedalo mi to.
„Znám ji od na… prostě od počátku. Nic pro tebe, holobrádku.“
„Však je Delvarova, ne? Divím se, že se do svatby nežene spíš Zirty, už by měl na čase zplodit syna.“
„Ten hledá dědičku s věnem a polnostmi. A jsou věci, přes které by nešel ani u sebekrásnější panny.“
„Tak ona je ještě panna, jo?“
Baba mi v odpověď zajede čistícím dřívkem až skoro ke kosti. Řvu bolestí a ona se mi samozřejmě směje.
„Zažít porod bys měl, synáčku, abys věděl, co je to bolest.“
Ještě toho trochu.

Mladá hvězdná noc přísně dohlíží na karban ve zbrojírně. Moc jsem u sebe neměl, tak jsem prohrál jen málo. Štěstěna na mě vycenila zuby ve smíchu jen jedenkrát, zato pořádně. Zrovna se k nám přidal Delvar. Toho oškubat byl teda zážitek. Pomyšlení na jeho uražený ksicht mě v noci zahřeje líp než příchylná ženská.   
„Vypadl nějak brzo,“ směju se škodolibě, „po svatbě mu mladá karty zatrhne.“
„To těžko, s Delvarem není radno pouštět se do křížku. Svou práci koná dobře. No a na některý ptáčky je holt třeba být tvrdej. Bič mu nezahálí, jenže koně taky ne. Od rána do večera rajtuje a dohlíží na dílo. Bez něj by bylo Zirtymu úzko.“
„Tak mu za odměnu pořídil nevěstu?“
Sifarovo obhajování ženicha mi sice leze krkem, ale nic nenadělám. Oni jsou tu doma, já vím prd. A nic mi do toho není.
„Ničemu nerozumíš,“ rozčiluje se Barfo, vypitá kořalka už žene divokou krev na zteč, „svým způsobem se obětoval. Bozi vědí, co může vyklíčit z nerovného spojení. Jeho jediného neděsí zahrávat si s osudem. A možná nakonec zaplatíme všichni.“
„Pěkná celkem je, boje se nebála a práce asi taky ne, když posluhuje u vědmy. Tak k čemu urozený původ? Delvarovi v žilách, hádám, modrá krev nekoluje, ne? Hm, spíš černá,“ zlobím druha.
„Pochází z Doly,“ ztiší Sifar hlas a plaše se rozhlíží kolem.
„Odkud?“
„Dola, tak se říká ochranným duchům. Nevíš? Vládnou lidskému osudu, a kdo se mu protiví…“
Barfovi žhnou oči a čelo se složilo do úpěnlivých vrásek. On se snad vážně bojí duchů? 
„Na ducha je slečinka dost hřmotná,“ rozháním skleslou náladu okolo, „a jestli má ochranné schopnosti, je Delvar za vodou, ne?“
„Eriku, drž o tom jazyk za zuby.“
„Přesně, nebo ti ho novomanžel vyrve.“
„Bez obav,“ mávnu rukou.
Ale spát mi to nedá. Kdo si to zaskotačil s ochranným duchem, že se z toho vyloupla ženská z masa a kostí? Na neposkvrněné početí věřím tak málo jako na Ježíška. Zirty? Jeho otec? Co jejich rodu babice předpověděla za osud, že má mladej potřebu chránit si zadek pomocí duchů?
Jestli ona vůbec umí lítat, napadne mě, než mě spánek oddělí od skutečnosti. Poslední, co spatřím z vikýře, je světlej sivák, jak na planině za branou buší kopyty do země. Asi už sním.

„Něco bych od tebe potřeboval.“
Zirtyho slova kapou jako med a já polknu odpověď, že svůj dluh jsem už splatil.
„Kněz, co tu po kraji slouží mši, nečekaně onemocněl a veselka spěchá. Zajeď do města, ke kostelu u severních hradeb, bude tam na tebe čekat svatý muž. A Eriku, přivez ho v pořádku zpět. Zdejší už si tě nepamatují, s tebou bude otec Regemus v bezpečí.“
Zirty vyčkává a mě na patře svrbí předtucha, že mám odmítnout a okamžitě prásknout do koní. Tedy do toho jedinýho, co mám. Bezpečí… pěkný slovo, jak teplá duchna a husa na pekáči k tomu. O tomhle se mi mělo v noci zdát, a ne o sivý hajtře. Ale co, nějak bude. Vyklepu z hlavy rozum, zbyde tam jen zvědavost.
„Kdy mám vyrazit?“
„Hned,“ zachechtá se, „jestli nepadáš hlady.“
Padám. Takže nadlábnout, vypucovat meč a koně a hurá pryč.
Jako dortík na závěr hladovýho chodu spatřím budoucí dámu v bílém trajdat po maštali. Urozeně nevypadá a étericky teprve ne. Na krátký okamžik na mě hledí naléhavě, pohled těhotný slovy, ale zvučný baryton Delvara ji spolehlivě zažene do temnýho kouta.
Dobře tak, že já si nedám pokoj.

Peláším ze Zirtyho dvorce, jako bych se už neměl vracet. Hnědák rozpustile háže hrby a já naoko nadávám a radostně nastavuju tvář západnímu větru. Vyhýbám se sídlům a jsem za chvíli pěkně otrávenej, jak mhouřím očima do všech stran, zda nemám společnost.
Na sklonku dne mě vítá město pachem rybiny od přístavu a křikem trhovců. Humpolácký strážný v bráně dělá ramena, až se bojím, že dojde na vyřizování ručně. Kostel nechám na zítra, neuteče. A kněz jakbysmet. Před očima mi svítí reje místního pestrobarevnýho života, ale jsem utahanej tak, že toužím jen po posteli. Asi stárnu. 

Když po noci, strávené ve společnosti rozvrzané postele a smečky hladových myší, zamířím na severní stranu, spatřím okamžitě vysoké oblouky gotické věže.
Kostel. Pach plísně, tíživé ticho a pátravé oči vyřezaných svatých. Stát tu hodinu, ještě začnu zpytovat svědomí a ze dna paměti vydoluju slova otčenáše. Brr, radši honem odsud.
Slunce se mě ujme hřejivou náručí a do klidu a pokoje zdejších oveček se ozve monotónní hlas. Poslouchám nechtěně, ale cosi mě nutí hltat šeptaná slova.
„… neměl se zpěčovat osudu, dobře jsem mu radil, člověk má být poslušen Pánu a ten vede jeho život ku spokojenosti.“
„Byl synem kováře, nezapomeň, ti jsou obdařeni znalostmi, jež my nechápeme. Snad si byl jist svým konáním. Nyní jest štvancem, nemá kouska pokoje. Dola nezná slitování.“
„Pod mou střechou již pro něj není místo. I mé srdce je bratru mému nehodnému zapovězeno.“
„Jsi krutý, hospodáři boží, jistě spravedlivý, ale krutý.“
„Mýlíš se, však pro mne je Dola duchem morálního údělu. Bůh vybral nám naši cestu, kdo jsme, abychom ji měnili?“
„Lehko je hanit chybujícího, vždyť žádný z nás nezná svůj úděl dopředu.“
„Proto ani na okamžik nesmíme polevit ve svém odhodlání následovat Boha, sousede.“
„Nechť je tomu muži Bůh milostiv.“
„A mně ať dodá sílu,“ zašeptal kněz unaveným hlasem, „rozřešit tu neblahou situaci po dobrém.“

V hlavě se mi sváří nepochopitelný strach chlapů z duchů, nevyzpytatelnost Zirtyho konání, starcova slova o Dole a nad tím vším hluboké oči cizí ženy. Zmatek jak po ránu ve vojenským ležení.
Oddávající loudavě sedlá tu svou rezavou herku. Vyrážíme. Zachmuřeně. Oba.
Vybral jsem cestu odlehlými cestami. Stromy na nás dotírají svěšenými větvemi a kdejaké křoví nám zahrazuje cestu pichlavými trny. Jedeme takřka celý den. Meč mě svrbí u pasu a krk mám zdřevěnělý od neustálého otáčení. Svatý muž žmoulá růženec, místo aby pořádně sevřel otěže. Dvakrát jsme bez úhony prošli okrajem močálu. Krajina se tu změnila, co jsem zde pár let nebyl. Vystrkuje rohy a chechtá se mé nejistotě.
Minulou noc se mi sivý kůň nezjevil. Zklamalo mě to a roztrpčilo. Asi bych si měl za vědmou dojít pro nějaké býlí. Na hlavu.


Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 9.8.2010 >
Body: 5
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 26.8.2010 > Tak se k tomu pomalu dostávám. Umíš hezky vyprávět. Děj pěkně plyne, nenudí a hlavně postavy si krásně povídají, informují a občas i pobaví. Ten šepot v kostele, mno, dejme tomu je to jakoby napdřirozené, tam se ta archaická mluva i hodí. A ještě postřeh, myslím, že jsi to měla podobné i v předchozích dílkách. Někdy si postavy tykají někdy vykají - to by nevadilo (někdy se znají a většinou v historických dílech si běžně vyká jen lepší společnost), ale ve scéně, kdy si Erik pohrává s "Manon" se to tak nějak podivně mele. Začínají u vykání...
Ale jinak jo, pěkný. myslím, že bys tohle mohla (trochu dopracované) nabídnout nakladatelství s romantickou literaturou, nebo pro náctileté dívky (to rozhodně neber jako urážku, jde jen o cílovou skupinu, která teď nesmyslně hltá zahraniční tituly s upíry a vlkodlaky). Své čtenářky si to rozhodně najde.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (2) 3 4 5 6 7
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter