Naivně jsem se domníval, že podmíněný reflex je jedna věcí, na kterou se lze u psa, přítele člověka, spolehnout. V jistých zcela konkrétních situacích by to totiž nebylo od věci, spolehlivé fungování podmíněného reflexu by mi prostě zatraceně přišlo vhod! Nic proti psům, mám je rád, možná radši než 79% z vás (nyní o 13% vyšší lesk vlasů!). Ostatně vyrostl jsem od kolébky (dobrá, kolébku jsem nikdy neměl, od ohrádky) s nějakým tím psem (sakra, já jsem vlastně psí mauglí, haf, haf, už na fotkách, kdy sotva stojím s vykuleným kukučem na vratkých nožkách batolete, se má vratká ručka nebojácně opírá o hřbet našeho prvního psa, budiž mu země lehká). Ale, psi prominou, koček si vážím tak nějak víc! Pro jejich naturel, pro jejich… kočkovitost. Kočka je prostě dáma (pán) a nepoběží pro nějaký stupidní aport, kdykoliv houknete (pravda, až na tu naší, ta nadšeně aportuje (fakt!), stále nám nosí růžovou, gumovou kuličku do klína a čeká, až jí mrštíme pokud byt umožní, maximálně v dál, aby jí mohla vyšťárat a poslušně s pýchou přinést až pod nos!), kočka je kočka. Pes si sedne, lehne, počká (prostě se ponižuje, co bychom si namlouvali), pro kus žvance. Ovšem až na toho našeho gaučáka, který zaboha nechce pochopit, že když udělá při sebemenší naší nepřítomnosti jednu až tři demonstrativní miniloužičky na koberec v předsíni (vždycky, sakra vždycky!), následuje trest, výchovný trest. Dostane “na zadek” (no, na zadek ne, jemně na záda) a v poslední době ji ještě zavřu do tmy na záchod (no co, co, asi vás napadají krutá přízviska pro mé tyranství, ale snažím se, aby pochopila, že se asi něco nepovedlo, a ona to chápe, mrcha, vím, že jo, ale dělá, že ne!). Ovšem výsledek? Zcela nulový, stačí za pár hodin odejít a při příchodu si můžeme dát repete, už bych se mohl živit drhnutím koberců (po své těhotné přítelkyni, která se už sotva sehne, to nemohu chtít, že).

Zajímavý postřeh učinil přítel, když jsem u piva popisoval nijak přemrštěnou důvtipnost našeho chlupatého potěšení a nijaký efekt záchodové samotky. Prý vycházím z předpokladu, že bych se sám asi necítil dvakrát dobře, zavřen ve tmě na toaletě, notabene bych to chápal jako trest. Což ovšem neznamená, že stejné dojmy má naše milá Káťa. “Ty vole”, povídal Pavel “co když jí to baví, co když se jí ta tma líbí, víš, třeba to bere jako super vzrůšo – stačí pár louží a za odměnu posezeníčko v temnotě a klidu!”. Ovšem pokud tomu tak je, pak jsem zklamal coby výchovný programátor a jsem v troubě, budu muset vymyslet nápaditější a hrůznější týrání, protože mě ty kaluže už ale fakt, fakt nebaví drhnout. Už budu muset končit, ještě si skočím na záchod, zhasnu si, a zkusím, co to s mou křehkou psychikou udělá…