Kam by dokázal v tom nečase dojít?

Průrvou nebes pádí střechy vod a dopadají

na střechy útesů... vláčí je do hlubiny.

 

Vrhá vpřed kužel svítilny oči

jsou ponořeny kamsi ve stíny... zpět 

pak zase kolem něj

široce rozkročeny...

 

Vše co vysnil si je vniveč a přeci

netone hloupě ve svém

postrádání

 

Něco se děje s temnotou kolem - říká si

snad sám čas neexistování

smývá k ránu stopy iluzí

 

v prosvítání vědra bojovných šiků Asurů

- na chvíli odkládají do oblak své věčné zbraně...

 

Až na kůži

a na vzdor zchladlý nepřeje si nic

co objeví se z tmy beztak prodere se

třebas támhleto stavení,

skorem zbořená chalupa...

 

s vůní čehosi co nestihlo zetlet

dá se tu spát déšť a splín ustupují

už jen spát  a dlouze...

 

na konci světa začíná se

bez zbytečného návěští