Mám problém s časem: moc rychle běží! Nobelovka mě za tenhle objev nečeká, s tím jsem smířen. Ale mě nevadí to celoživotní zrychlené plynutí času. (Že včera mi bylo šestnáct a byl jsem panic a dnes mi šestnáctiletí ve výtahu vykají a už jsem zase skoro panic, tak mi netvrďte, že není zrychlené, že je normální, prdlačky!) Mě vadí jedno velmi konkrétní plynutí - kdy zůstanu doma a nejdu do práce. (No, občas se přiházívají i takové věci, maje otupen pocit zodpovědnosti a nepostradatelnosti náhlým vnuknutím, případně dojezdem včerejšího bujarého večera, zjištění, že jeden den se to prostě beze mě nezblázní, jeví se kolosálně absolutním. (Stává se to, pane Chocholoušku, jednou, maximálně dvakrát za půl roku!)) A to je zrovna dnes. Tak.

Jenže, namísto, aby braly ručičky na hodinách ohled na můj pobyt pod peřinou a vlekly se jak slimáci, mastí si to o 106 (ne-li o 107) a než se vyhrabu z postele, je poledne, pár úkonů, neúkonů, šmrdly, frdly a jsou - tři odpoledne. A to jsem toho tolik plánoval, jak si udělám pořádek ve svých věcech, poslechnu si x desek, na které nemám normálně čas, něco napíšu, něco podniknu, budu prostě nápaditý a každou minutku si naplno vychutnám a vyplním, vždyť mám před sebou celý báječný den navíc, nad plán, ne?! Jenže se podívám na hodinky (a to jsem pře chvílí vylezl z postele, alespoň se to tak jeví, ne?) a je po radosti – jsou tři, za nějakých 60 minut bych vcházel do dveří i kdybych v práci byl! Rozdíl? Skoro žádný! A to není fér, todlec bys mě nemělo dělat, časoplynutí, předevčírem, když jsem tvrdnul v práci jako poslední, vleklo ses jak sto vagónů za lokomotivou při průjezdu nádražím, v ten den bylo touhle dobou tak sotva deset, ne patnáct, jako teď! To je ale podraz.