Přišla ke mně holčička a podala mi plastový hrníček s čajem.

„Na, budu hádat, jestli piješ."

Byla jsem ve školce nová, děti mě svými projevy uváděly do rozpaků. Nerozuměla jsem jim. Tuhle hru jsem ale pochopila hned, vzala si od holčičky plastový hrníček, přiložila ho ke rtíkům a dělala, že piju. Mocně jsem naprázdno polykala a snažila se, aby se mi krček, který holčička pokrčená v kolínkách zblízka pozorovala, co nejvíce pohyboval v předstíraném lokání.

Holčička vítězoslavně zvolala:

„Polkla si! Piješ!"

„Nepiju, jen to dělám, že piju."

„Piješ!"

A křičela na pani učitelku, že lžu, že říkám, že nepiju a přitom že piju, a křičela to i na všechny děti a ty děti, které s holčičkou vyrůstaly už od jeslí, začaly taky křičet:

„Lže! Lže!"

Paní učitelka ke mně přišla, vzala mi hrníček z ruky a řekla mi, že když se budu chtít napít, musím přijít za ní a že ona mi dá.