Voněla myrhou tvoje šíje

a ve sto padesát milionů let staré pryskyřici tvých očí

jsem spatřil čas

abych k tobě přiložil tvář uprostřed noci nebo cesty

abys padla po zádech až k hadům

a s očima dokořán vnímala blízkou trávu a přivoněla ke kořenům

a slyšela jak ženská okvětí kolem, rozevřená srpnem zakloní hlavy k nebesům

jako rozedraná ve dví v metaforickém tichu

v němž jindy pijeme hvězd ze dna dobytčích věder

a ty plavá na znamení jít přitiskneš k ústům kámen z Jeruzaléma

jež s břichem v hlíně spí i za nás, co in vitro za cosi orodujeme

maje se post coitum za padlé z ráje

dávno jsi oprášila z ňader vlasy větru i mé rty otlučené tolika slovy

a s pohledem k obzoru si upravuješ šaty aniž bys na něco myslela

snad jen na sníh