Kapitola třináctá

O Lůdajznovo neuvěřitelném hrdinství

o krutém boji a o míru

   Pan Iks vzal Lůdajznu do helikoptéry, aby ho zavedl na bojiště. Cestou mu vysvětlil, co se děje. Chtěl mu poradit, jak má se skřípky bojovat, ale protože to nevěděl, řekl jenom: „Buď opatrný Lůdajzno. Pamatuj, že kdyby tě zabili, už by ses nikdy neprobral. Zůstal bys do smrti ležet na té posteli. Lůdajzna slíbil, že bude opatrný. Už měl zase strach. Helikoptéra letěla nízko nad městem. Na ulicích leželi jampadampané a usedavě plakali. Odporní skřípkové mezi nimi pobíhali. Strašlivými ranami dělali díry do domů, mlátili do aut a značky zatloukaly do jampadampy. Přitom kolem sebe neustále plivali. Lůdajzna viděl skřípky poprvé. Šla z nich hrůza. Strachem mu zdřevěněly nohy.

„Zachraň mě, Pikslo,“ pomyslel si zoufale.

„Jsem s tebou,“ ozval se Piksla. „Neboj se jich. Máš moje tělo. Nemůžou ti ublížit.“

   Když Lůdajzna viděl, jakou spoušť dokážou svými koulemi skřípkové udělat, moc Pikslovi nevěřil.

„Viděls, jakou mají ránu?“ pomyslel si Lůdajzna a naklonil se z helikoptéry.

Jeden skřípek zrovna stál na opuštěném tanku. Mlátil ho do děla a to dělo se po každé ráně trochu ohnulo.

To jsou strašné rány,“ řekl Lůdajzna.

Skřípek zvednul hlavu, jako by ho slyšel, podíval se krvavýma očima na helikoptéru, zuřivě zaskřípal zuby a máchnul po ní koulí.

Viděli jste ty zuby!?“ vykřiknul lůdajzna hrůzou.

Pan Iks se naklonil, aby se podíval.

„Ano, jsou obrovské,“ řekl, „ale oni je používají jenom na skřípání. Zatím ještě nikoho nekousli …tedy, pokud vím.“

„Já tam nejdu,“ řekl Lůdajzna a pevně se chytnul pásů. Piksla v jeho hlavě se ozval: „Já vím, že máš strach, ale taky vím, že máš velikou odvahu. Vzpomeň si, jak ses vrhnul z vrtulníku pro Fuflu. Neznám nikoho, kdo by to dokázal.“

Lůdajzna si ten zážitek vybavil. Tenkrát se také velmi bál. Ale víc, než o svůj život, se bál o Fuflu.

   Představil si skřípka, jak mlátí Fuflu do hlavy. Byla to odporná představa. Lůdajzna dostal zlost a ta zlost rostla, až byla větší, než strach.

„“Udělám to, pane Iks,“ řekl rozhodně. Odepnul si pás a postavil se. Pan Iks si taká odepnul pás, aby se mohl postavit. Podal Lůdajznovi ruku, smutně se usmál a tiše řekl: „Jsi naše jediná naděje. Mnoho štěstí.“

Lůdajzna se podíval dolu. Už strach neměl. Měl jenom chuť nakopat skřípky zpátky do bažin. Vyskočil z helikoptéry a začal kroužit nad městem. Skřípkové si ho všimli a začali pozorovat. Lůdajzna si k boji vybral náměstí. Nad náměstím zůstal viset ve vzduchu a čekal, až se tam skřípkové shromáždí. To mu poradil Piksla. Skřípkové byli zvědaví a vida robota, kterak se vznáší ve vzduchu, sbíhali se ze všech koutů města, aby prozkoumali tu zvláštnost. Když jich bylo náměstí plné, řekl Piksla Lůdajznovi: „Teď tam pošli trochu plazmy.“

Lůdajzna namířil ruku pod sebe, z předloktí vysunul hořák a vyslal k jampadampě ohnivou kouli. Koule narazila do jampadampy. Oheň se jako voda rozlil po celém náměstí a zhasnul. Shromáždění skřípokvé měli rázem popálené nohy. Celí vyděšení se chtěli dát na úprk, ale popálené nohy je tak bolely, že nemohli udělat ani krok. Skočili tedy na ruce a po rukách potácivě utíkali z náměstí. Lůdajzna se tomu smál a ještě jim lejzrem připaloval zadky. Když se náměstí vyklidilo, Lůdajzna přistál přímo uprostřed.

„Buď ve střehu,“ radil mu Piksla, „skřípků je příliš mnoho.“

Lůdajzna byl tedy ve střehu. Bedlivě se rozhlížel kolem sebe. Nohama přitom vysával prach, aby měl dost paliva. Najednou se za ním ozval ohlušující řev a skřípot. Lůdajznovi se z toho roztřásl plech na zádech. Otočil se. Spatřil jednoho skřípka, jak k němu běží. Skřípal obrovskými, vyceněnými zuby. Cestou mlátil koulemi o jampadampu, až kolem létala rozdrcená dlažba.

„Ztlum si zvuk,“ poradil Piksla Lůdajznovi.

Lůdajzna na to jenom pomyslel a skřípot zeslábnul, až byl tak mírný, jako když vrže koleno. Skřípek se hrozivě blížil, ale Lůdajzna v klidu zaklekl, zaťal pěst a zamířil. Z konce trubičky, která z pěsti vyjela, se ozvalo hlasité: „Tak! Tak!“ Skřípek trhnul hlavou a spolknul všechny zuby. Lůdajzna mu je rozdrtil ultrazvukem. Překvapený skřípek si jazykem objel holé dásně, ale v běhu neustal. Zastavil se až před Lůdajznou a plivnul na něj. Jazyk mu při tom vypadnul z huby. Samozřejmě, že skřípkův jed na robotí tělo vůbec nepůsobil. Místo toho, aby se Lůdajzna rozplakal, vytáhnul skřípkovi jazyk ještě víc z huby a udělal mu na něm uzel. Skřípek praštil, jako kámen tvrdou koulí, Lůdajznu do hlavy. Koule se od robotí hlavy odrazila, jako kladivo od kovadliny a praštila skřípka mezi oči. To ho rozzuřilo. Zúžil oči, přikrčil se a zavrčel. Lůdajzna mu vodní pilkou udělal do jazyku malou dírku. Skřípek se chtěl chytit za bolavý jazyk, ale protože neměl ruce, ale koule, ještě si ho těmi koulemi rozplácl. Zavil bolestí a utíkal pryč.

   Náhle se jampadampa zachvěla. Ze všech koutů se na Lůdajznu řítily hordy skřípků. Lůdajzna do nich pálil sonickým dělem. Skřípkové odletovali za domy, které náměstí obklopovaly. Lůdajzna přitom vysával prach, až ho všechen vysál. Skřípkové kolem něj pomalu uzavírali kruh.

„Musíme zajmout velení!“ křiknul Piksla v jeho hlavě.

Lůdajzna se na poslední chvíli vznesl. Skřípkové po něm metali dlažební kostky. Lůdajzna je chytal, drtil na prach a vysával. Když měl zásobník plný, začal se rozhlížet, jestli nespatří nějakého velitele. Kam oko dohlédlo, všude byli samí skřípkové. Někteří ničili a drancoval, jiní ho sledovali a někteří si bubnovali na hlavu. Lůdajzna si brzy všimnul, jeden začne bubnovat jako první a ostatní se po něm opičí.

   „Támhle je!“ ukázal dolu na skřípka, který byl větší, než ostatní. Chvíli ho ze vzduchu pozoroval, dokud si nebyl jist. Byl to skutečně král Zuřínek.

„Musíš ho přemoct,“ řekl Piksla, „to je jediná šance.“

Lůdajzna se snesl na jampadampu vedle něj. Těsně před tím, než dopadl, si pod nohy střelil dávku plazmy. Vypadalo to, že dupnul tak mocně, že vykřesal plamen nohama. Král se leknul a hbitě odskočil. Byl obrovský. Byl třikrát větší, než Lůdajzna.

   Král zařval, až se mu hrdlo třáslo. Ostatní skřípkové přestali drancovat a začali se shromažďovat kolem krále. Lůdajzna se rozhlédl kolem sebe. Skřípkové kolem něj a krále utvořili neprostupný kruh. Zlověstně se kývaly, jakoby každou chvíli chtěli vyrazit a Lůdajznu umlátit. Žádný z nich ale nevyběhnul. Všichni se jenom pokyvovali, brblali, občas nějaký křachnul koulemi, nebo jiný skřípnul zuby. Vyčkávali, až král ztrestá toho divného nepřítele.

   Král si krvavým pohledem měřil o hodně menšího protivníka. V hrdle mu temně bublalo. Po šedé kulaté tváři mu stékaly krvavé slzy. Cenil obrovská zuby, a když s nimi cvaknul, musel Lůdajzna ztlumit zvuk, protože mu z toho zvonilo v uších. Král měl dlouhé paže, takže když se přikrčil, mohl se koulemi opřít o jampadampu. To také udělal. Opíral se o koule velké jako kopací míče a pomalu kráčel k Lůdajznovi. Pokaždé, když položil kouli na jampadampu, bylo slyšet, jak drtí drobné kamínky. Těsně před Lůdajznou se pokrčil v loktech, aby mu pohlédl zblízka do očí. Lůdajzna se otřásl hnusem. Král měl obrovitou kulatou hlavu. Kdyby otevřel tlamu, jistě by se mu do ní vešla celá Lůdajznova hlava. Lůdajzna cítil skřípkův horký dech. Věděl, že musí honem něco udělat, nebo bude zle. Slyšel, jak skřípou kamínky pod královými koulemi. Už neměl kam couvnout. Král ho zatlačil až ke skřípkům. Vzpomněl si, že má lejzr. Blesknul královi do očí. Ten zařval bolestí a nečekaně máchnul paží. Koule zasáhla Lůdajznu do ramene tak tvrdě, že odlétl a ještě se s řinčením kutálel po dlažbě.

„Co se to děje?“ pomyslel si vyplašeně.

„Dostal jsi zásah,“ ozval se Piksla.

Lůdajzna zůstal ležet. Myslel si, že po takové ráně musí být mrtev. Ale nebyl. Dokonce necítil žádnou bolest. Pikslův hlas mu řekl: „Neválej se a bojuj. Vyspíš se až potom.“

To Lůdajznovy dodalo odvahy. Rázem vyskočil na nohy. Skřípkové zahučeli údivem. Lůdajzna zakroužil paží. Zjistil, že není po té ráně ani trochu poškozená. Teď z něj spadl strach úplně.

   Král zařval vztekem. Třemi skoky se ocitl před Lůdajznou. Napřáhl se k smrtící ráně, kterou se chystal Lůdajznovi urazit hlavu. Lůdajzna se zapřel nohama a v poslední chvíli praštil hlavou do letící koule. Ta se s třesknutím odrazila a omotala se královi kolem krku. Král zachrčel bolestí. Začal se natřásat, aby ze sebe odmotal polámanou paži. Jakmile se mu to podařilo, kosti zase srostly. Král se zasmál a praštil uzdravenou rukou do dlažby, až jí rozdrtil na prach.

   Lůdajzna se rozeběhnul. Začal skřípka obíhat. Běžel tak rychle, že kolem něj vyšlapal příkop. Král se za ním ani nestačil otáčet. Jak Lůdajzna běžel, občas krále plesknul rukou. Při rychlosti, jakou běžel, to byly velmi tvrdé rány a královi pokaždé naskočila modřina. Lůdajzna kolem něj běhal a pleskal ho tak dlouho, až král padnul na kolena a poprvé promluvil.

„Dóst!“ zařval hlubokým hlasem.

Lůdajzna se překvapeně zastavil. Z chodidel se mu kouřilo.

„Už dost,“ řekl král tiše. Lehnul si na záda.

„Jsi veliký bojovník. Teď ty budeš králem.“

Potom zavřel oči a dodal: „Můžeš mě zabít, jsem připraven.“

Ostatní skřípkové začali křachat koulemi a podupávat nohou. Povzbuzovali tak Lůdajznu, aby zabil starého krále a stal se novým.

   Lůdajzna si stoupnul nad krále a zadíval se na něj. Král ležel klidně se zavřenýma očima. Už nevypadal tak hrozivě. Na jeho šedé hrudi bylo vidět, jak mu tluče srdce.

Lůdajzna vysunul z pěsti sonické dělo a vypálil hromovou ránu do nebe. Skřípkové se samým překvapením utišili.

Král si pomyslel, že je mrtev, otevřel oči a divil se, že být mrtvý je stejné, jako být živý. Když mu to došlo, zařval: „Tak dělej! Zabij mě!“

Už zase vypadal hrozivě.

„Ale já tě nechci zabít,“ řekl Lůdajzna.

„Že ne?“ podivil se král a posadil se. „Tak proč jste nás napadli?“

„Ale my jsme nikoho nenapadli,“ divil se také Lůdajzna.

„Nelži! Rozbili jste mi trůn. Chtěli jste mě zabít, ale netrefili jste se.“

„To není žádná pravda, to by bylo v televizi. My jsme ani nevěděli, že existujete, protože jste z bažin a tam se nikdo neodváží.“

„Tak kdo tedy…?“ zeptal se zamyšleně král sám sebe. Drsnou koulí se podrbal na hlavě.

„Rychle s ním uzavři mír, teď je vhodná chvíle,“ připomněl se Lůdajznovi Pikslův hlas.

Lůdajzna úplně zapomněl, že je na bitevním poli. Vzpamatoval se a začal přemýšlet, jak má krále oslovit. Nikdy předtím žádného neviděl. Akorát v pohádkách.

   Udělal pukrle, uklonil se a začal: „Vaše veličenstvo, Výsosti… byl bysem moc rád, kdybysme spolu uzavřeli mír.“

znovu se uklonil a podal králi ruku. Král mu nastavil kouli, Lůdajzna ji uchopil oběma rukama a ztěžka s ní zahoupal nahoru a dolu. Král byl tou nečekanou úctou potěšen. Vrátila se mu královská hrdost. Postavil se, zaskřípal zuby: „vrz-vrzy-vrz,“ a zabubnoval na hlavu: „ra-ta-ta-bum!“

Ostatní skřípkové to zopakovali a opět nastalo ticho.

   Král řekl: „Líbíš se mi. Jsi chrabrý bojovník a moudrý diplomat. Měl bys být králem v tomto kraji. Kdyby Lůdajzna nebyl v Pikslově těle, určitě by mu zčervenaly uši. Nevěděl sice, kdo je diplomat, ale král to řekl, jako by to byla pochvala. Král se rozhlédl kolem, posmutněl a ještě řekl: „Je mi hanba, že jsme ničili vaše království.“

Lůdajzna se také rozhlédl a řekl: „To nevadí. Hlavně, že je mír. My si to opravíme.

„Ano, hlavně, že je mír,“ zopakoval Král a zasmál se, jako když kráká hejno vran.

…

Kapitola čtrnáctá

O návštěvě v království skřípků

a o tom, jak si Lůdajzna začal vážit svého těla

   Když Lůdajzna uzavřel mír s králem Zuřínkem, navrhnul mu král: „Dovol mi, abych tě jako čestného hosta přivítal ve svém království.“

Lůdajzna poděkoval, řekl, že to pro něj bude děsná čest a pak se zeptal, jestli jeho Výsost už někdy letěla. Král si vzpomněl, jak dostal ráno zásah z tanku a odpověděl: „Ano. Jednou letěla, ale nebylo to nic příjemného. Ještě teď mě z toho bolí hlava.“

Lůdajzna se zasmál a řekl: „Tohle je něco docela jiného.“

Uchopil krále v pase a vzlétnul s ním. Překvapený král zalapal po dechu, ale hned přišel na to, že tenhle způsob létání se mu líbí. Lůdajzna s ním letěl nízko nad skřípky. Kličkoval ulicemi města. Král se smál a tleskal koulemi. Skřípkové jim mávali a král volal: „Běžte domů, je boji!“

„A kdo vyhrál?!“ volali skřípkové.

„Všichni!“ odpovídal král.

Skřípkové z toho nebyli moudří, ale byli spokojeni, že neprohráli a vydali se na cestu domů. Lůdajzna naposled zakroužil nad městem a vydal se tryskem do bažin. Král mu ani nemusel radit, jakým směrem. Z výšky bylo dobře vidět, kudy skřípkové šli. Zůstala po nich široká cesta.

   Když se Lůdajzna chystal přistát v království skřípků, poradil mu Piksla: „Ztlum si zvuk, nebo se zblázníš.“

Lůdajzna se leknul, protože si neuvědomil, že přistává přímo uprostřed žvatlavé bažiny a rychle si zvuk ztlumil. Král ho zavedl k trůnu a ukázal mu, co se s ním stalo. Lůdajzna z toho nebyl moudrý, ale Piksla hned poznal, oč tu běží.

“Řekni mu, že to byl meteorit. Kámen z hvězd,“ poradil Lůdajznovi Pikslův hlas.

Lůdajzna to králi řekl a ten udělal: „A- ha!“

Pak dostal Lůdajzna nápad a zeptal se krále, jestli nechce postavit nový trůn.

„A ty bys to dokázal?“ zeptal se král potěšeně.

„Koukej,“ řekl Lůdajzna a vznesl se. Kroužil kolem jednoho místa, sonickým dělem pálil do bažiny. Po každém výstřelu vystříklo bahno a padlo na hromadu. Lůdajzna nepřestal, dokud nebyla hromada dost velká. Potom ji vypálil plazmou, až ztvrdla na kámen. Král seděl na rozbitém trůnu a s otevřenou pusou sledoval jeho počínání. Nakonec použil Lůdajzna vodní pilku. Z vypáleného bahna vyřezal krásný a pevný trůn.

   Když byl s prací hotov, ještě na vršek trůnu nastřílel nějaké sondy, jako ozdobu a ukázal králi, že si může trůn vyzkoušet. Král užasle poklepal trůn koulí. Zvonil jako ze železa.

„Hm… pevný. Velmi pevný,“ liboval si, „…a pohodlný.“

Král byl na vrcholu blaha. Chvíli seděl tak, potom zase takhle… Nemohl se nového trůnu nabažit.

„Takovýhle trůn,“ řekl, „v našem království ještě nikdy nebyl.

Lůdajzna se rozhlédl. Kam oko dohlédlo, všude jenom bažina a uprostřed dva trůny. Jeden zlomený a jeden úplně nový.

„Pěkné království,“ pomyslel si Lůdajzna, ale neřekl nic. Nechtěl královi kazit radost.

Král Lůdajznovi poděkoval a pozval ho na večeři, ale Lůdajzna řekl, že musí být do tmy doma, rozloučil se a odletěl.

   Král mu mával ještě dlouho potom, co zmizel za obzorem. Když Lůdajzna přelétal nad lesem, spatřil skřípky, jak táhnou domů. Zamával jim a skřípkové mu to oplatili. Potom Lůdajzna zamířil do hor na tajnou základnu.

   Letěl tryskem. Protože tam na něj čekala maminka s tatínkem a jeho tělo a protože už vyšly hvězdy.

…

   Když se Lůdajzna vrátil na základnu, všichni už tam věděli, že je po bitvě a že Lůdajzna vyjednal mir. Jakmile se otevřely dveře výtahu, maminka vyskočila ze židle a běžela Pikslovi naproti. …tedy Lůdajznovi v Pikslově těle.

„Lůdajzníčku můj, jsem na tebe tolik pyšná…“

Lůdajzna maminku objal a ona jeho. Celý den měl tolik práce, že si na ni ani nevzpomněl, ale teď mu došlo, jak moc mu chyběla. Objímal ji, ale nebylo to ono. V robotím těle měl sice sílu, ale ne takový cit, jaký by teď potřeboval. Věděl, že ho maminka hladí, ale necítil to. Možná by teď dojetím plakal, kdyby měl svoje tělo.

„Maminko… já jsem tak rád, že jsi moje maminka,“ řekl Lůdajzna, zatímco ji objímal. To mu připomnělo, že má také tatínka. Začal se po něm ohlížet. Tatínek stál u postele, kde leželo jeho tělo a hladil mu čelo.

„Tatí!“ zvolal Lůdajzna a rozběhl se k němu. Tatínek rozpřáhl ruce. Čekal, až k němu doběhne. Lůdajzna také rozpřáhl ruce. Když k němu doběhl, uchopil ho tatínek v podpaží a pokusil se ho zvednout, ale nedokázal Pikslovo těžké tělo ani odlepit od jampadampy.

„Uf!“ zafuněl, „to je ale váha.“

Pak si kleknul a Lůdajznu objal.

„Moc jsme se o tebe báli,“ šeptal mu. Nahlas řekl: „Jsem na tebe moc pyšný.“ a dal mu pusu na tvář. To Lůdajzna také necítil. Začalo se mu stýskat po svém těle.

   Díval se, jak leží na posteli, v poloze v jaké ho opustil. Hadičkou do ruky proudila narůžovělá tekutina, u postele pípal nějaký přístroj… Jeho tělo se ani nepohnulo. bylo bledé a mělo zavřené oči.

„Pikslo…“ pomyslel si.

„Je ti smutno, viď?“ ozval se Piksla.

„Je,“ pomyslel si zase Lůdajzna, „už bych chtěl zpátky do svojeho Těla.“

Lůdajzna si naposled prohlédl sebe v Pikslově těle. Vysunul dělo, zašvihal rukama a pak řekl: „Pane Iks, já už bych chtěl zpátky.“

Pan Iks pokýval hlavou na jednoho vojáka. Ten vzal dráty, které vedly z čepice, kterou mělo na hlavě Lůdajznovo tělo a začal je připevňovat na Pikslovu hlavu.

„…ale bylo to fajn. Viď?“ pomyslel si Lůdajzna.

„To nejlepší, co jsem zažil,“ odpověděl Piksla.

   Pak se Lůdajznovi zatočila hlava. Uviděl bílé světlo a začalo mu pískat v uších. Najednou pískání přestalo a Lůdajzna otevřel oči. Ležel na posteli. Ruka ho pálila jako čert. Pokusil se posadit, ale tělo ho tak bolelo, že to vzdal. Nad ním stála maminka s uslzenýma očima, tatínek, Piksla a pan Iks. Ten voják, co mu prve zapíchnul jehlu do ruky, ji teď vytáhl. To hodně bolelo, ale hned se mu ulevilo.

Překonal bolest a posadil se.

„To se mi zdálo?“ zeptal se ospale.

„Ale kdež,“ zasmál se pan Iks. „Jsi opravdový hrdina, chlapče. Dostaneš nejvyšší vyznamenání.“

Pak ho všichni najednou začali objímat a Lůdajzna to cítil. Byl moc rád, že má zase svoje tělo.

I když bolelo, nemělo žádné střílečky a rozhodně neumělo létat.

…

Kapitola patnáctá 

O loučení

   Té noci se Piksla rozhodnul, že odletí z Jampadampy. Pan Iks mu poděkoval za záchranu jampadampanů a popřál mu mnoho štěstí při průzkumu dalších planet. Když se Piksla se všemi rozloučil, vzal Lůdajznu na poslední let. Proletěl s ním náměstím, kde Lůdajzna bojoval se skřípky, letěl ulicemi města a letěl pomalu.

   Byla teplá letní noc. Lůdajznovi povlávaly vlasy. Létali kolem rozsvícených lamp, nad lavičkami, nad stromy i pod stromy. Na ulicích nikdo nebyl Jampadampané se doma vzpamatovávali ze skřítkovského jedu a většinou spali. Lůdajzna s Pikslou se smáli při vzpomínkách na svá dobrodružství.

   Pamatuješ?“ řekl třeba Lůdajzna, „jak jsme se s Fuflou objevili v helikoptéře a paní učitelka Kukrdáková vykřikla: Ó můj Bóže! A omdlela?“

„Myslím, že to bylo spíš takhle: Ó muj Bóže!“ napodobil Piksla hlas paní učitelky.

„Nebo, jak jsme byli s tvojí maminkou za těmi hašteřivými stromy,“ pokračoval Piksla. „Jak se jim rozklepaly šišky, když jsem pohrozil, že jim pořežu větve…“

Lůdajzna se té příhodě zasmál a pak posmutněl.

„Pikslo…“ řekl, „já nechci, abys odletěl.“

Piksla s ním vylétl na střechu kina. Tam se pohodlně usadili. Piksla objal Lůdajznu kolem ramen a ukázal mu na nebe.

„Vidíš támhle ty tři hvězdy?“

Lůdajzna dal Pikslovi hlavu na rameno a díval se, kam ukazuje.

„Nevidím,“ řekl a Piksla zatřepal prstem.

„Támhle, koukej. Jedna, dvě, tři,“ ukazoval.

„Jo. Už je vidím,“ řekl Lůdajzna.

„Tak tam teď musím letět,“ řekl Piksla vážně.

Lůdajznovi z toho bylo smutno. Moc si přál, aby s ním Piksla zůstal, ale Piksla mu vysvětlil, že to nemůže, protože musí zkoumat. Aspoň se snažil Pikslu přemluvit, aby za ním létal na návštěvu, ale to Piksla také nemohl. Lůdajznovi došla řeč, tak tam jen tak mlčky seděli a pozorovali hvězdy.

„Chtěl bych ti dát něco na památku,“ řekl Lůdajzna po chvíli.

„Ale vždyť ty už jsi mi dal,“ řekl Piksla.

„Jo? A co?“ divil se Lůdajzna.

„Když jsi byl v mém těle, cítil jsem všechny tvoje pocity. To jsem si vždycky přál, řekl Piksla. Pak udělal zvuk, jakože fňuká, zasmál se a zvážněl.

„Opravdu, nikdy na tebe nezapomenu.“

„Já na tebe taky nikdy nezapomenu,“ řekl Lůdajzna smutně.

Pak se zadíval na ty tři hvězdy, které mu Piksla ukazoval.

„…a na kterou letíš?“ zeptal se.

„Támhle na tu žlutou,“ ukázal Piksla.

Lůdajzna popotáhl.

„Hm… je hezká. A jak se jmenuje?“

„Jmenuje se Slunce …a ta planeta, na kterou letím, se jmenuje Země.“

„Země?“ Lůdajzna se zasmál. „Takové srandovní jméno. Země. To je jako kdyby byla udělaná ze mě….“

…

Poslední kapitolka

O tom že život a Piksla se nikdy nezastaví

   Piksla doprovodil Lůdajznu domů. Tam se ještě dlouho loučili, než Piksla nadobro odlétl.

   Ten příběh se odehrál už velmi dávno. Lůdajzna dospěl, prožil svůj život… Dokonce si vzal Fuflu za ženu. Jaké byly jeho další příběhy, už nikdo neví, ale až se dostanete na Jampadampu, rozhodně navštivte město Kolotočov. Tam jděte na náměstí. Uvidíte obrovskou sochu malého chlapce s připnutým nejvyšším vyznamenáním. To je Lůdajzna.

   Pak je na Jampadampě ještě jedna socha, ale o té ví málokdo. Stojí totiž uprostřed té největší žvatlavé bažiny. Ta je ještě větší a zpodobňuje Pikslu. Tu kdysi uplácali skřípkové.

   A kdybyste tady na Zemi spatřili kámen, jak sám poletuje, nedivte se. Třeba je to neviditelný Piksla a chce se s vámi skamarádit.