Pár metrů od tebe,

to zase tolik není,

jindy to měříme

stovkami kilometrů.

Ucítím smutek, touhu,

rozechvění.

A jako jindy

si mohu postesknout

jen nádražnímu větru.

Světelný rok

a nebo pět pídí,

co na tom sejde,

když tě neuvidím.

Ty stojíš u svého,

já jedu za jinou.

Zranění tím svým únikem,

nestali jsme se množinou,

jen občas

jejím průnikem.

Ten proniká

mnou pronikavě.

Až mě ta bolest zaráží…

A vítr dál si

mými stesky

vytírá nádraží….