Kreutzerova sonáta

 

Ó hrůzo poznání,

že nepoznané zůstane,

co poznáno být chtělo.

Jakoby ze samých not

se skládá moje tělo

a na jednotlivé akordy

se rozpadá.

To do mne vstupuje

ze střípků života

Jeho nálada.

Tu tklivá, tu vášnivá melodie houslí

podbarvuje bouři klávesnice,

po které prsty,

ty něžné tanečnice, čarují slova

nikdy nevyřčená.

Aniž by slyšel ji,

On pláče do té melodie

a nepříčetně křičí,

že Láska ještě žije,

i když, ač nadosah,

to kouzlo dotýkání

zůstane pro něj němé.

Poznání nepoznání

se mezi tóny klene

podivnou vibrací,

struny a klávesy chvějivě propletené

vší něhou bojují

za pokoj duše, jenž místo nemá tu…

Prostor se vytrácí.

Mé city rozvířené,

té hudby ozvěnou, šeptají pomateně,

že děkuji Vám, pane Beethovene,

za Kreutzerovu sonátu.