Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 22.5.
Emil
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
PSÍ DNY
Autor: hornet64 (Občasný) - publikováno 14.9.2012 (02:01:51)
Jsou lidi, kterým všechno vychází.
Vlastně se už tak umějí narodit. Pocházejí z velmi dobré, zpravidla zámožné rodiny a dostanou od rodičů všechno oč si řeknou. Získají vzdělání na některé z prestižních univerzit, už jako mladí se dostanou na dobrá místa... Jsou z nich právníci, lékaři, špičkoví manažeři. Jsou zdraví, dobře vydělávají a jezdí si na dovolenou kam chtějí. Doma jim manželky vychovávají spokojené děti - další následníky jejich dobré rodiny - a oddaně je očekávají, když se znaveně navracení od některé z houfu milenek, jež si vydržují.
A pak jsou ti, kterým se nic v životě nedaří.
Takové nazýváme smolaři, ale vlastně ne, to je zastaralé - po dnešním jsou to lúzři. Přijdou na svět do neúplné rodiny, otec je často propadlý alkoholu a matka nezvládá vydělávat a vychovávat zároveň. Chodí v neznačkovém oblečení, nevlastní poslední výkřiky elektronické módy a jsou celkově out. Protože jim nejde moc ani škola, ani řemeslo, uchytí se často na nějakém zapadlém gymnáziu, ale i to prolezou jen tak tak.
Jako pan Steiner.
Jeho dráha pak pokračovala ve stejném stylu: Po škole zakotvil v jakémsi bezvýznamném úřadě coby řadový zaměstnanec za mizerný plat, za manželku pojal tu, kterou mu nechali protože ji nikdo nechtěl --- no zkrátka a dobře --- v den svých 35.narozenin se zamyslil nad svým dosavadním životem a řekl si, že jej nejraději sám ukončí!
'Nemám stejně žádnou perspektivu,' zdůvodňoval si pro sebe. 'V práci mi roky slibují povýšení - a kdenic-tunic, pokaždé mě předběhne někdo mladší a schopnější! Ani doma to nijak zvlášť neklape.' Beztak podezíral svoji ženu, že se mu poslední dobou tahá se sousedem. Ale co, děti neměli, takže nebudou alespoň žádní sirotci a o manželku se postará jiný.
Teď ale zbývala jedna zásadní, i když zdánlivě jednoduchá otázka:
Jak nebo čím sejít ze světa?
Nejprve ho napadla ta snad jediná elegantní a zároveň chlapácká cesta: zastřelení. Jenže pistoli ani jinou střelbyschopnou hračku doma nemá a než by si vyřídil ta všechna nezbytný povolení, vybral vhodný model a nakonec i místo...no dejte pokoj, tak dlouho čekat přece nebude!
Utopení! blesklo mu hlavou jako druhé, ale vzápětí to zavrhl. Vzpomněl si totiž, že tělo se nejprve potopí do hlubin, aby se za nějaké dva dny vynořilo, celé promodralé a nafouklé. Brrr!
A co otrava plynem? 'Blázne,' pokáral se, 'v žádné vyspělé zemi se už nevaří ani netopí svítiplynem! A zemní plyn není jedovatý.'
Co se oběsit? No jo, ale to je potupná a někdy dosti dusivá a nepříjemná smrt! Takhle se popravovali vždycky zločinci.
Jako další mu přišlo na mysl podřezat si žíly. Vida, to je patricijský skon! Téměř se zaradoval. Naprosto  v režii starého Říma! Jenže pak si řekl - kde by se to vlastně dalo udělat? Doma, to by snad své polovičce neudělal, i když je poslední měsíce protivná a hádá se pro maličkosti. A jinde? Třeba v hotelu? Jak by k tomu přišla jeho pokojská? Vždyť mu nic neudělala.
Až nakonec se rozhodl. Skok z výšky!

V jejich městě bylo víc příhodných míst. Ale pan Steiner i nechtěl život komplikovat (přesněji jeho krátký zbytek) a dal proto přednost místu, kterému se říkalo 'Most sebevrahů'. Posloužil už desítkám nešťastníků před ním, poslouží stejně dobře i jemu. Nevěděl o tom, že by někdo přežil a následně napsal stížnost městu jako majiteli anebo architektu, který most konstruoval.
A už byl na místě!
Místo aby sfoukával svíčky na narozeninovém dortu, dá si jiný dárek. Ten úplně poslední... A že bude stát za to. Vrhl krátký pohled před sebe, ne do hloubky pod ním, ale na obraz města kde vyrostl a vlastně dodnes bez přerušení bydlel.
Nechtěl se však zdržovat dlouhým loučením; věděl, že právě v takovýchto okamžicích si to už mnozí před ním, ve stejné situaci, rozmysleli. Položil proto jednu nohu na zábradlí a chystal se přehoupnout přes zábradlí i tu druhou...
Pak už ho nikdo nezachrání...
A právě v té chvíli mu u pasu zadrnčel mobil.
Zatracený vynález! Ani teď mu někdo nemůže dát pokoj!
Dvě tři vteřiny váhal, má-li hovor přijmout. V kapse má sice strčený dopis, který předtím napsal - na rozloučenou, jak se to dělává. Ať svět vidí, že je slušně vychovaný. Ale nyní by se vlastně mohl rozloučit se světem i takto.
Další zadrnčení.
'Alespoň se podívám, kdo je to! Nemusím to brát.' Vytáhl telefon z pouzdra a zíral strnule na display. Číslo patřilo...STOP
---------------------------------
A tady mi došla inspirace a celé roky s tím ne a ne pohnout... Věděl by někdo, co bude dál? Chcete pokračovat za mě?

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter