Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 22.5.
Emil
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Rozzlobený muž - část první z kolekce Rozzlobený muž
Autor: Rafael (Občasný) - publikováno 15.9.2012 (00:14:19)
Připadal jsem si uvolněný. Jako když se probudíte a ještě malinkatou chvilku nevnímáte, že jste zase při smyslech. Vznášel jsem se v prostoru a z dálky slyšel klavír. Pomalu se přibližoval a jeho zvuk sílil. A společně s ním jsem ucítil i bolest po celém těle. Do zápěstí se mi zarývala ocelová pouta a stejně tak na nohou. Visel jsem spoutaný uprostřed malé místnosti. Nebylo v ní nic než čtyři řetězy, každý vedoucí z jednoho rohu ke mně. A vpředu, přímo tak, abych na ně viděl, byly umístěny dveře. Možná psychologický trik, jak mě mučit i psychicky a nejen tělesně. Východ existoval, ale útěk byl nemožný. 

Hudba nepřestávala hrát, ke klavíru se přidal i saxofon. Nikde jsem však neviděl reproduktory, jako by noty vznikaly samy v prostoru a pak se snášely přímo ke mně a prolétaly mojí hlavou. Měl jsem pocit, že v ní mám obrovskou díru a uvnitř, že je úplně dutá, takže tam jednotlivé tóny můžou mocně rezonovat. Úplně, jako kdyby mi někdo vystřelil mozek z hlavy, ale to bych pak přece nemohl přemýšlet, to už bych tady takhle neležel. Nemohl jsem si ale na nic vzpomenout, tu díru v hlavě jsem určitě musel mít a skrz ni vypadaly všechny moje vzpomínky. Už jsem neměl minulost, jen bolavou přítomnost a zcela nejasnou budoucnost. 

Uvědomil jsem si, že ta písnička hraje neustále dokola. Možná to bylo jediné mé pojítko s minulostí. Byla to nápověda, indície, klíč k minulému životu. Jenže jsem o ní nemohl říct nic než, že je strašně smutná a s každým dalším opakováním víc a víc otravnější. Ležel jsem tu už nejmíň týden, beze spánku a bez útěku. Dveře se po celou dobu ani jedenkrát neotevřely, ale za nimi jsem slyšel hluboké hlasy a hrůzu nahánějící smích. Trápila mě hrozná žízeň, ale nedostal jsem napít a přesto jsem pořád ještě žil. A přitom tu bylo hrozné horko, až mě štípalo celé tělo, jak se pot snažil prorazit si cestu tlustou zaschlou vrstvou svého předchůdce. Tohle bylo divné, chtělo se mi říct nesmysl, protože člověk přece nemůže tak dlouho bez vody vydržet a být při smyslech. 

A jak jsem tam tak visel a končetiny už mi začínaly samovolně vystupovat z kloubů, vzpomněl jsem si na jeden příběh jistého Jacka Londona. Absolutně netuším, kdo by to měl být. Nejspíš nějaký můj kamarád. Každopádně, tohohle chlápka na dlouhá léta zavřeli, ačkoliv byl nevinný. A on celou tu dobu strávil na samotce. Aby se z toho nezbláznil, vyvinul metodu, pomocí níž dokázal opustit své tělo a cestovat kamkoliv se mu zlíbilo. Dokonce se potuloval po hvězdách, které si představoval na obloze. A tak jsem si řekl, že nemůže být náhoda, že jsem si vzpomněl zrovna na tohle. A když to vyšlo jemu, proč by to nemělo vyjít mně? 

Uplynulý čas se tu dal jen dost těžko odhadovat. Pokud bych měl být upřímný, tak to trvalo celou věčnost, než jsem zjistil, že to prostě fungovat nebude. Soustředil jsem se na to, jak se dveře otvírají. A ony se skutečně otevřely, jenže já zůstal pevně připoutaný. Zapomněl jsem myslet na řetězy, to byla moje chyba. Dovnitř ale stejně vstoupily houpavou chůzi dvě pupkaté kreatury. Nejspíš už tu pobývaly dlouho, protože měly drsnou červenou pokožku. Vypadaly skoro jako přerostlé ropuchy natřené krvavou červení. Oči měly tmavě žluté a propadlé a pod nimi kruhy, jako kdyby týden nespaly. Na hlavě jim pyšně odstávala trvalá a z ní nesměle vykukovaly dva menší růžky. Dost pochybuju, že vůbec uměly mluvit, protože mezi sebou jen něco breptaly. Připotácely se ke mně a šťouchly do mě malým trojzubcem. Když jsem zapištěl bolestí, zase se spokojeně stáhly za masivní železné dveře. 

Buďto jsem už trpěl přeludy z nedostatku spánku, anebo to skutečně byli čerti a já byl v pekle. Přicházely teď častěji a staly se jediným pozdvižením v mém nekonečném nežití. Prosil jsem je, a býval bych to udělal klidně na kolenou, kdyby to bylo možné, aby konečně vypnuli tu hroznou písničku. Jenom něco zabrekotali a zase zmizeli. Už jsem nedokázal vnímat tu písničku v celku, nepřenášela na mě smutnou náladu, ale staly se z ní jen jednotlivé tóny, které mě bez ustání bodaly v hlavě jako roj vos. Možná to byl očistec a ta písnička mě jen měla dočista vygumovat a připravit na službu u kotle. Jenže já tak nějak nemohl uvěřit, že jsem byl za života tak špatný člověk. Jistě, možná jsem měl nějaké mouchy, ale tohle jsem si rozhodně nezasloužil. 

A tak jsem vymyslel úplně pitomý plán, který od začátku neměl pražádnou naději na úspěch. Možná jsem ale podvědomě toužil něco udělat a alespoň nějakým způsobem přerušit stereotyp mého bytí. 

Když se zase otevřelo malé okýnko a jeden z čertů nakoukl dovnitř, aby mě zkontroloval, jestli trpím a neulívám se, zaťal jsem všechny krční svaly a pozvedl svou hlavu. Čert mě bez hnutí pozoroval a já zašeptal: „Hej čerti, co takhle provézt nějakou čertovinu?“ 

Okénku se okamžitě s hlasitým prásknutím zavřelo. Za dveřmi bylo slyšet šuškání. Čekal jsem výprask a vlastně jsem v něj doufal, zatímco jsem se děsil lhostejnosti. Chtěl jsem je alespoň vyprovokovat a způsobit nějakou, byť negativní, reakci. 

Netrvalo dlouho a dveře se pomalu otevřely. Oba čerti vklouzli dovnitř a pak ten druhý ještě vystrčil hlavu na chodbu a zkontroloval, jestli je čistý vzduch. Pomalu zavřel, aby náhodou někoho nepřilákal. Oba přiskákali blíž a naklonili hlavy až k mému obličeje. Nedočkavě napínali uši a čekali, jakou lumpárnu jsem vymyslel. Tohle jsem ani sám nečekal. Byli to ještě větší idioti, než by mě bývalo napadlo. 

Řetěz byl už byl za tu dobu, co jsem tu ležel, natolik vytahaný, že jsem okamžitě vymyslel improvizované pokračování svého ďábelského plánu. Nastřádal jsem všechny své zbylé síly a vystřelil oběma rukama tak rychle, jak to jen šlo. Snažil jsem se přitom omotat těm dvěma řetězy kolem krku. Ani nestačily mrknout a už se dusily. Bylo mi jich líto, možná jsem to jednou po odpykání trestu mohl dopracovat na jednoho z nich, ale teď jsem neměl na vybranou a oni měli prostě smůlu. Jejich těla se bezvládně sesunula k zemi. 

Jenže já opět něco nedomyslel. Byl jsem totiž stále připoután. Zajímalo by mě, jestli jsem takhle hloupý byl i za života nebo se mi jen inteligence vylila z hlavy tou stejnou dírou jako vzpomínky? Už jsem nepochyboval o tom, jak jsem zemřel. Někdo mě zastřelil, čistý průstřel. Proč mě ale vrah nemohl střelit třeba do břicha, střeva, žaludek a podobné věci tu stejně byly spíš na obtíž. Ale mozek, ten se hodil pořád. 

„Prosím Bože, jestli…“ začal jsem v duchu prosit, ale vzápětí jsem si uvědomil, že Bůh na hříšníky, jako jsem nejspíš já, zvysoka ehm…kašle. Takže jsem to zkusil pěkně znova od začátku. „Pouta se pomalu uvolňují, jejich sevření povoluje, rozpadají se a ty jsi volný, můžeš odejít…“ A najednou jsem ucítil, že ležím na zemi. Telepatie skutečně zabrala. Byl jsem volný, teda aspoň v rámci své cely. Sebral jsem jednomu z dozorců klíče a vložil je do zámku. Ještě než jsem však otevřel, napadlo mě, že je možná má telepatie všemocná. „Za těmito dveřmi se rozkládá nádherná pláž…A na ní padesát panen z obálky Playboye, které čekají na můj příchod.“ Nesměle jsem otevřel dveře, abych se přesvědčil o výsledku. Horko tam bylo sice jako na rozpálené pláži, ale jinak tam byla obyčejná temná chodba s hořícími loučemi na stěnách. Vrátil jsem se do cely. Napadlo mě, že si možná nelze přát všechno a mé přání přece jen bylo trochu náročné na realizaci. Zkusil jsem to tedy znovu: „Na té chodbě nikdo není a já můžu odejít, kam se mi zachce. 

Otevřel jsem dveře a tentokráte vykročil o něco rázněji než poprvé. Jenže jaký byl můj šok, když jsem v dálce uviděl pohybující se postavy. Znovu jsem zapadl zpátky do své místnosti. Tohle nemůže dopadnout dobře, pomyslel jsem si. Neměl jsem totiž na vybranou. Pokud bych totiž vyčkával moc dlouho, někomu by určitě bylo divné, že moji dva dozorci už jsou u mě poněkud dlouho. Škoda jen, že se tady v pekle nenosily uniformy, byl bych alespoň o něco méně nápadnější a když by mě někdo zastavil, mohl bych zkusit zahrát divadlo, že jsem nový uklízeč. Jenže to ne, tihle pekelníci museli samozřejmě chodit nazí. Zdi bohužel nebyli z cihel, takže jsem se ani neměl čím na červeno nabarvit. 

Pak mi došlo, že už se nemám čeho bát. Po smrti jsem už jednou byl a bolest se dá v nejnutnějším případě vydržet. Co mi navíc mohli udělat horšího, než že by mě zavřeli zpátky. Leda, že by mi pustili horší písničku. Byla to děsivá představa, že bych celou věčnost poslouchal připitomělý text nějaké popové hvězdy v důchodu. Pokud to holt nevyjde, tak se alespoň pokusím propíchnout si uši. 

Do ruky jsem uchopil trojzubec jednoho z bachařů a sebejistě vykročil na chodbu. Nikdo si mě naštěstí nevšiml. Poslechl jsem intuici a vydal se doprava. Chodba se zdála být nekonečná a po obou stranách se po celé délce nacházely tisíce dveří. Trpěl za každými z nich někdo stejně jako já, nebo byly tresty různé? Ani by mě nenapadlo někoho z těch hříšníků pustit na svobodu, parťáka jsem taky nepotřeboval, akorát by se mi pletl pod nohy, ale jak to tam vypadá, to mě doopravdy zajímalo. Nejspíš tu stejně většina lidí byla právem, do pekla se přece nechodilo jen tak. Já sám tady byl asi taky právem, ale naštvalo mě, že ani v nejmenším netuším proč. Nechtěl jsem utéct, chtěl jsem jen získat zpátky minulost, a pak se klidně poslušně vrátím zpátky do své cely. 

Jeden z bachařů přede mnou se zastavil a mžoural na mě. Místní asi z toho horka už neviděli dobře na dálku. Mávnul jsem na něj přátelsky a stejným sebejistým krokem pokračoval k němu. Otočil se a pochodoval zády ke mně. Nejspíš uvěřil, že jsem jeden z nich. Třeba nebyli jen krátkozrací ale také barvoslepí. Přesně to by mi hrálo do karet. Pomalu jsem došel až k němu. Slyšel, jak se blížím a chtěl se otočit. Já se však mohutným skokem přesunul až k němu a ještě než to stihl, můj trojzubec projel jeho trupem. Svalil se obličejem k zemi a ze zad mu pomalu vytékal zelený hnis. Ještě, že jsem mu přitom nemusel hledět do očí. Ale co jsem mu vlastně mohl způsobit kromě jedné vteřiny bolesti? Absolutní smrt podle všeho neexistovala, takže se buďto posunul na další úroveň existence anebo se reinkarnoval ve stávajícím pekle. 

Sebral jsem mu klíče a na několikátý pokus odemkl nejbližší dveře. Za nimi seděla dívka připoutaná k mohutnému koženému křeslu, že mohla hýbat pouze hlavou, avšak v puse měla zakousnutý červený míček, který byl připevněný přezkou k její hlavě. U nohou pak měla zvláštní mechanický přístroj, který měl na konci pírko z páva a přejížděl jí po chodidlech. K tomu všemu jí ještě hrála nějaká veselá písnička. „Sunny, yeasterday is true…“ zpívala v ní nějaká žena. Jaký to ironický text. Nejspíš ta dívka byla ještě větší grázl než já. Když mě uviděla, zřejmě si myslela, že přišel její spasitel a začala zběsile mručet o pomoc. Laskavě jsem na ni mrkl, ale jenom jsem dovnitř dotáhl bezvládného dozorce. Chtěl jsem už odejít, ale stejně jsem se smiloval a odkopl alespoň ten lechtací stroj. Mručela čím dál tím hlasitěji a zoufaleji, ale já se uklidňoval tím, že jí ani nerozumím a že se jí to tu třeba líbí. Jak to zde asi vnímali lidé s masochistickými choutkami? Jestlipak se pro ně peklo neminulo účinkem a nebyl to pro ně ráj. Pokud bude možnost, někoho se na to musím zeptat. 

Vrátil jsem se zpátky na cestu a sebejistě pokračoval. Po několika málo desítkách metrů jsem u stropu zahlédl malinkatou zelenou ceduli s běžícím panáčkem a nápisem nouzový východ. To bylo snazší, než jsem čekal, zaradoval jsem se a zahnul doleva. Došel jsem ke dvěma výtahům. Jeden jezdil směrem nahoru a druhý opačně. Zkusil jsem přemýšlet a následně se zaradoval, že mi přece jen alespoň kousek mozku musel zůstat. Bylo přece jasné, že každý uprchlík by jel nahoru. Peklo je přece pod zemí a jediný východ musí logicky být nahoře. Mým primárním cílem však bylo promluvit si se zdejším vedoucím vychovatelem Luciferem. A ten by čistě teoreticky mohl mít kancelář úplně v nejnižším patře. Stejně tak by tam ale mohli sídlit třeba nejhorší hříšníci. Jedno bylo ale jisté, cestou nahoru by mě určitě chytili. Zmáčkl jsem tlačítko a nahoře se rozsvítila velká červená šipka, která směřovala dolů. Čísla na displeji pomalu klesala do záporných hodnot, až se zastavila na čísle šedesát osm. Výtah byl tu, tlusté kovové dveře se zasyčením otevřely. Bušilo mi srdce, ale uvnitř nikdo nebyl. 

Mou pozornost hned upoutal obrovský ciferník, který se táhl skoro po celé jedné stěně výtahu. Musel jsem si kleknout, abych zjistil, že nejnižším číslem je mínus šest set šedesát sedm. Rozhodl jsem se jet o patro výš. Bylo by stylové, kdyby ďábel úřadoval na třech šestkách.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter